Taky už ví, že nic není černobílé. Angažovala se v projektu kavárna Potmě, kde ve tmě hosty obsluhovali nevidomí.
Kdo projekt vymyslel, to byla vaše inspirace?
Ne, to bylo přejato ze zahraničí, ale my se Světluškou jsme se to snažili přizpůsobit českým poměrům a požádali jsme pár partnerů, aby nám to postavili.
Vás tedy osobně zajímají lidé, co mají nějaké handicapy a problémy?
V momentě, kdy jsem si nějakým způsobem uvědomila, že mé "jméno" může pomoci, tak mi přišlo fajn využít ho pro takové věci. Tak jsem se rozhodla podpořit jeden konkrétní projekt a na něm nějakou dobu pracovat tak, aby to mělo smysl.
Zdi kavárny byly popsány komentáři slavných osobností, jako je Forman nebo Havel. Jaké bylo setkání s bývalým prezidentem?
My jsme se už vlastně jednou setkali v pořadu, kam mě pan Havel pozval, abych mu zahrála nějaké akustické písničky...
Aha, takže to se už normálně znáte?
No, že by normálně, to snad ani z mého pohledu nejde (smích), pro mě to je velevážená osoba, které se bojím cokoliv říct, asi tak.
To bych neřekla, že zrovna vy, která toho máte ve svém věku tolik za sebou, budete taková ostýchavá..
No, já mám takovou povahu, to je ten problém (smích), od malička se stydím. Možná často působím, že jsem nepřístupná, ale problém je v tom, že se stydím něco říct. Samozřejmě už je to míň než dřív, ale je to tak.
Takže už aspoň před lidmi neutíkáte?
Jako že jsem nešla na nějaký úžasný pikantní večírek, kde jsem měla rozkrajovat nějaký úžasný dort? Většinou to bylo na nějakých cenách, vzala jsem si cenu, slušně poděkovala a prostě jsem šla. Neměla jsem tendenci to nějak sdílet s ostatními.
A když máte na veřejnost takovýhle vliv, co se dát na politiku, vyjadřovat se k věcem přímo?
Chutě by tady možná byly, ale zatím se neodvažuju. Já jsem snad jen jednou vystoupila na protikomunistické akci, protože jsem měla období, kdy jsem zkoumala všechnu tu historii, kdy jsem tady na tom světě ještě nebyla, a měla jsem zpětně pěknej vztek.
Je pro vás lepší hrát intimní koncert, nebo halu?
Obě věci jsou náročný. Hala v tom, obejmout to velký množství lidí a nemít od nich odstup, napojit se na ně a být s každým z nich. Ale zároveň je to o tom, že když to člověk neumí nebo nezvládá, tak se to tam jakoby schová. V klubu se k nim dostanu na blízko, taky si přijdou ke mně pro podpisy.
...i na intimní části těla?
Jo, to taky, ale je to jejich přání, ne moje. Třeba na zadek. Publikum mám různorodé, od teenagerů po babičky, které obdivuju, že ten koncert vydrží. Viděla jsem v prvních řadách dredaté, potetované, prostě všechny. Nemám typické publikum, mé publikum je zkrátka od nejmenších po dospělé.
A co ty vaše "románky s holkama", jak se všude píše?
O mně toho bulvár napsal už tolik, že jsem ho ze svého života vypustila. Až budu mít chuť někomu vyprávět s kým a jak žiju, udělám to, teď tu potřebu nemám.
Takže jsou to všechno jenom spekulace?
Ten tlak, který se tam vytvořil ještě při soutěži, byl stejně o tom, že je nezajímalo, kdo jak zpívá, ale kdo s kým žije. Mě to nebaví, hrát tuhle hru, a vím, že ať budu cokoli říkat dál, ať to řeknu vám nebo komukoliv jinému, tak oni si to vytáhnou a budou na tom dál vydělávat prachy. A mě prostě tenhle systém nebaví.
