Pane primáři, věříte na zázraky?
Nevěřím. Za celý svůj život jsem se nikdy se zázrakem nesetkal. Pokud bylo něco nadstandardně navíc, byla to po prozkoumání všech okolností náhoda nebo souběh příznivých situací.
Na oddělení vám vozí pacienty v bezprostředním ohrožení života, každý den je pro vás novým bojem o lidské životy. Co vám dává sílu?
Když jsem začínal jako mladý lékař, dělalo mi to obrovský problém. Hlavně v situaci, která neměla řešení, protože medicína ještě nebyla na takové úrovni, aby různá onemocnění nebo zranění dokázala léčit či posunout, aby kvalita života nemocného člověka byla následně alespoň ucházející. Po určité době si na to ale zvyknete. Nechci říct, že vyhoříte, i když i to se to stává. Většina z nás totiž částečku životního optimismu přece jenom po čase vyčerpá. Je potřeba brát to profesionálně, ne ponořit se do toho úplně, ale také si vzít k srdci: „Nejsem schopný zachránit celý svět, ale můžu se o to pokoušet.“