Jak moc vás druhé těhotenství zaskočilo? Musela jste kvůli němu měnit nějaké plány?
V podstatě vůbec, protože jsme si druhé dítě moc přáli. Možná jsem jen nečekala, že to bude tak rychlé – Tobiáškovi byly v srpnu teprve dva roky. Ve výsledku je to ale dobře, protože pak do toho člověk nemusí zapojovat mysl, a jak víme, hlava bývá největší blokátor všeho.
Ani scenáristům Ordinace jste žádnou práci nepřidělala?
Myslím, že ne. Věděli, že nechci zůstat u jednoho dítěte, takže při plánování nové sezony si nechávali trochu otevřená zadní vrátka a nestavěli na mně žádnou dějovou linku. Jediné drobné změny byly u snímání, aby nebylo vidět břicho, ale to není nic komplikovaného. Někdy k zamaskování stačí vzít si do ruky desky nebo kabát.
Máte představu, kdy po porodu byste se chtěla k natáčení vrátit?
Moje dějová linka bude přerušená a dveře zpátky mám otevřené. V podstatě je to tak, že pokud neumřete, můžete se vrátit vlastně kdykoli. Já sama zatím vůbec netuším. Neumím si představit, jaké je to se dvěma malými dětmi. Spousta lidí v okolí mi teď třeba radí, abychom dali Tobiáše do školky, že se mi uleví a budu mít víc času na miminko, ale já se na to vnitřně nějak necítím.
Máte obavu, aby se necítil odstrčený, abyste dokázala rozdělit péči oběma stejně?
Právě. Někteří mi proto radí, abych to udělala teď, než se to malé koncem roku narodí. Ale já mám pedagogické vzdělání, střední i vysokou školu, studovala jsem psychologii a jsem přesvědčená, že pokud je to možné, mělo by být dítě do tří let s rodiči. A vzhledem k tomu, že budu doma s miminkem, dala bych ho do školky vlastně jen kvůli svému pohodlí a to si, myslím, nezaslouží. Přece si nepořizujeme děti, abychom je co nejdřív dali pryč. Navíc bych si moc přála, aby se jako sourozenci co nejvíc sžili a vytvořili mezi sebou silné pouto. Rozdělování lásky se nebojím, to mi dělá dobře. Vím, že láska je forma nekonečna a nejde jí mít málo. Ale možná se trochu obávám toho vypětí, dávat dvojí pozornost a zvládat to v klidu. Ale i to k tomu patří a já vím, že mám skvělého manžela, který není ten typ muže, co od rodiny utíká, ale naopak dělá všechno pro to, aby byl s námi a mohl mi pomáhat.
Jak jste se s vaším mužem poznali?
Když jsem pořádala jednu z prvních výstav svých fotek, přišel s kamarádem na vernisáž a tam se mi zastavil svět.
On věděl, kam jde, nebo to byla úplná náhoda?
Věděl, kam jde, ale spíš ho kamarád přemluvil. Rozhodně nešel cíleně za mnou, protože si nemyslel, že by někdy chtěl mít vztah s herečkou. Byla jsem pro něj taková postavička do jeho světa nepatřičná.
A vy jste ho znala? Věděla jste, že přijde?
Ne, my jsme se skutečně poprvé setkali až tam. A ačkoli jsem nikdy nevěřila na lásku na první pohled, tak tady se něco takového velmi silného stalo. A pak už to nešlo zastavit.
Andrea Růžičková (35)K herectví se dostala přes modeling poté, co na Trnavské univerzitě vystudovala tvořivou dramatiku. V jedné z televizních reklam si ji pro film Rafťáci vyhlédl režisér Karel Janák. Role ve filmu Rafťáci pro Andreu Růžičkovou (v té době Kerestešovou) představovala průlom z modelingu do světa filmu. Nahou scénu v něm přesto odmítla, i když jí říkali, že nahé scény lákají lidi do kin… Největší popularitu si ale získala posléze v seriálu České televize Vyprávěj. V roli ambiciózní lékařky Mariky Andreu Růžičkovou diváci Ordinace v růžové zahradě vídají čtvrtým rokem. Výtvarníka a hudebníka z kapely Republic Of Two Mikoláše Růžičku si Andrea Růžičková vzala před třemi lety po zhruba pětiletém vztahu. V roce 2017 se jim narodil syn Tobiáš. Koncem roku mu přibude sourozenec. |
On začátek vašeho vztahu popsal tak, že to bylo, jako by mu do života vletěl uragán, dokonce mu prý v bytě postupně popraskaly žárovky a odešlo několik elektrických spotřebičů...
To je pravda. Bylo to všechno velmi rychlé, náš vztah začal velmi intenzivně a zároveň velmi vážně. Nebyl to „pokus-omyl“, jako že budeme chodit na kafíčka a zjistíme, jestli nám to spolu funguje. Hned na začátku jsme si řekli docela zásadní pravdy, co chceme, co jsme zažili, a věděli jsme, že nejdeme do žádného flirtu. Naše vzájemná náklonnost byla strašně silná, ale zároveň jsme cítili obrovskou zodpovědnost vůči tomu, jak se do vztahu pustíme. Já jsem si shodou okolností krátce před naším seznámením vzala hypotéku na byt. Všichni mí známí si ťukali na čelo, protože jsem v té době neměla práci a v podstatě bez peněz jsem začala byt rekonstruovat. Bylo to největší bláznovství v mém životě, které se ale ukázalo být jedním z mých nejlepších životních rozhodnutí. No a vzhledem k tomu rekonstruování jsme se s Mikolášem dohodli, že spolu budeme hned žít. Takže jsem se u něj doma najednou objevila já, můj kocour a spousta dalších věcí.
Co je to hned? Během týdne?
To zase ne, myslím, že to bylo tak po dvou třech měsících. A první Silvestr nebyl vůbec romantický, protože Mikoláš onemocněl, museli jsme na pohotovost, měl čtyřicítky horečky, v životě mu nebylo tak zle. No a během té zimy, která byla v roce 2012 mimořádně tuhá, mu právě odešlo postupně topení, bojler a lednička. Ale já jsem se tomu ani tak moc nedivila, protože mně se tohle děje od dětství. Dokonce i když jsem občas někam přišla jen na casting, vybouchl tam nějaký spotřebič.
Jste nějak energeticky přepjatá?
Nevím, jednou mi dokonce z neznámých příčin vyhořel celý byt. Hasiči to tehdy docela zevrubně zkoumali, ale nakonec to uzavřeli jako nevysvětlitelné důvody. Můj táta je elektrikář a maminka mi vyprávěla, že když se mnou byla těhotná v devátém měsíci, vyměňovala žárovku a dostala takovou elektrickou ránu, až ji to odhodilo. Tak možná tam nastal nějaký „kontakt“.
Nezkoumala jste to nějak podrobněji?
Ne, ani nechci vědět, kolik „mám voltů“. A na naše začátky s Mikolášem vzpomínám ráda, z dnešního pohledu to bylo zábavný, ocitnout se hned na začátku vztahu v tak nekomfortních podmínkách. Díky té jeho nemoci jsem třeba velmi brzy poznala celou jeho rodinu, protože ho všichni jezdili navštěvovat. Vlastně se považuju za dítě štěstěny, od dětství mi v podstatě všechno vychází, asi i proto, že věci moc neřeším a někdy trochu střílím do větru. Mikoláš to má opačně, je víc při zemi. Mimochodem – než jsme měli děti, hodně jsme cestovali a v každé zemi jsme vždycky chtěli vylézt na ten nejvyšší vrchol, který tam je. Ale většinou jsme nikdy nic neviděli, jak v Austrálii, tak v Hongkongu, jakmile jsme se na tu horu vypravili, přišla buď silná bouře, mlha nebo se porouchala lanovka. Ten největší zážitek byl ovšem na Srí Lance, když jsme šli pěšky na posvátnou horu Adam’s Peak (Adamova hora je vysoká 2 243 metrů a má tvar pyramidy – pozn. red.). Tam se vyráží ve dvě ráno, abyste v pět na vrcholu stihla východ slunce. Byla to nejnáročnější túra, kterou jsme kdy zdolali, fakt masakr, ještě po týdnu se mi klepaly nohy a měla jsem svalovou horečku. Ale na ten vrchol jsme se nedostali, protože tam byla zácpa!
Takže jste se museli vrátit dolů?
Ne. Ta zácpa byla taková, že se nešlo ani otočit. Takže východ slunce nás zastihl asi ve třetině cesty pod vrcholem, ty tisíce lidí všude kolem najednou řekly „stop“ a všichni se zastavili právě tam, kde byli, nastalo absolutní ticho, slunce se vyhouplo a bylo to neuvěřitelné.
Nebyl to nakonec lepší zážitek, než kdybyste došli až nahoru?
Tam by to asi bylo hezčí, ale pro mě bylo cenné uvědomit si, že i když nedosáhnu přesně toho, co jsem si naplánovala, může to být o to krásnější. Že kouzlo může spočívat v tom nečekaném.
Co se týká plánování, přiznala jste, že od určité doby jste s ním přestala, abyste se vyhnula zklamání. Co vás takhle přenastavilo?
Těch momentů bylo v životě víc, takže mi docházelo postupně, že když člověk jen očekává, může být zklamaný, zatímco když žije, může být překvapený. V podstatě jde jen o rozdíl vnímání. Ale je to pro mě pořád těžké, protože jsem velmi cílevědomý člověk, který bez cílů nedokáže žít. Takže si je pořád dávám a pak šílím, protože nic nestíhám. Ale potřebuju tu motivaci. Nedokážu jen tak být, což pořád trošku vnímám jako svůj problém, moc přemýšlím. Někdy kvůli tomu ani nemůžu v noci spát, jak těžce se mi hlava vypíná. Takže pořád mám před sebou velký kus cesty. Ale aspoň už si nedělám ty dlouhodobé plány a nedávám si limity. A pořád počítám s tím, že se mi to nemusí povést. Jsou zkrátka věci, které ovlivnit nedokážu, i kdybych měla ohromnou sílu vůle, protože z mého pohledu existuje vyšší moc. A ta má nade mnou sílu, před kterou já mám respekt. Je to jako mezi rodičem a dítětem, které se chce rozběhnout do silnice. Rodič ho zastaví a dítě se zlobí, že ho nenechal běžet. Jenže on mu tím zachránil život. Takže to beru tak, že já jsem to dítě a vyšší moc je můj táta, který nade mnou drží ochrannou ruku.
Ve vyšší moc, tedy v Boha, věříte odmalička. Režisér Jiří Svoboda mi vyprávěl, že Radovan Lukavský kvůli víře například odmítal role, v nichž by musel lhát. Jak víru s herectvím kloubíte vy?
Pro mě bylo asi největší úskalí v nahotě před kamerou, v otevřených milostných scénách. Nahotu už jsem vyřešila, všichni to o mně vědí, takže mě do nahých rolí nikdo neobsazuje. Ale nebylo to tak vždycky a v mladém věku jsem pořád slýchala, že se prostě svléknout musím, že to dělají všichni a že bez toho herečka nebudu. Udržet si tuhle zásadu bylo asi nejtěžší. O vztazích samozřejmě hrát musím, nemůžu být vždycky single, ale právě seriály jsou pro mě ideální cesta, protože tam se počítá i s dětským publikem, takže nehrozí žádné extrémní sexuální scény. Co se týká negativních rolí, třeba moje maminka by si moc přála, abych je vůbec nehrála, a vždycky se mě ptá, kdy už budu hodná…
A vy přitom v Ordinaci hrajete takovou potvoru, ctižádostivou lékařku Mariku…
Ale teď už je hodná. Snažím se mamince vysvětlit, že i zlí lidé jsou boží děti. Z mého pohledu zlí lidé vlastně neexistují, oni jsou prostě nešťastní. Když si vezmete kohokoli, kdo dělá nějaké zlo, vždycky se za tím skrývá silný příběh velkého ublížení. Nemůžeme vymazat zlo ze svého života, protože je všudypřítomné. A možná právě na těchto postavách může každý něco objevit. V reálném životě taky nejsem pořád hodná. Taky bouchnu, hřeším, někdy zalžu. Děláme to všichni a je dobré si to přiznat.
Konkrétně v Rafťácích, vašem prvním filmu, jste ovšem nakonec nahou scénu měla. Jak jste to tehdy vyřešila?
Dostala jsem dublérku. Byla to pro mě tehdy docela zkouška, první příležitost u filmu, můj herecký průlom, obrovské nadšení, měla jsem pocit, že jsem dobyla Hollywood. Pak jsme na přípravách, když jsme se učili pádlovat, dostali scénář a smlouvy a tam jsem objevila milostnou scénu. Šla jsem za produkcí a režisérem Janákem zeptat se, co všechno bude ta scéna obnášet, co má být vidět. A Karel mi velmi polopaticky vysvětlil, že tam ta prsa prostě být musí, protože je to teenagerský film. Že nahé scény lákají lidi do kin a všichni v tom filmu budou čekat na to, „až se tam ty kozy ukážou“. Nebylo to pro mě nic příjemného a v tom, že jsem to odmítla, sehrála zásadní roli moje máma, která řekla jednoznačné „ne“, protože bych tím popřela všechno, o co se celý život v mé výchově snažila. Vznikla tam tehdy velká propast mezi matkou a dcerou, která má pocit, že může dobýt svět. Ale vychovali mě dobře, dala jsem nakonec přednost rodině. A možná právě v tom spočívá můj benefit, určitá jinakost. Vyhranila jsem se.
Jaká byla reakce štábu?
Řekli, že seženou jinou herečku, a uspořádali nové castingy. Ale díky Karlu Janákovi, který už si v té roli nedokázal představit nikoho jiného, jsem tu dublérku nakonec dostala. V Ordinaci jsem teď měla scénu, kde musí být vidět prsa ze zdravotních důvodů, a aniž by se mě kdokoli ptal, jestli se svléknu, dublérku jsem dostala automaticky.
Můžete do jejího výběru nějak zasahovat?
Ono to není třeba, protože holka, která jde dobrovolně dělat dublérku na prsa, je s nimi vždycky oprávněně spokojená.
Andrea Růžičková se synem Tobiášem
Říkáte o sobě, že jste cílevědomá, na druhou stranu jste taky připustila, že na herectví už tak moc nelpíte a dokázala byste si představit dělat i něco jiného...
To je právě o tom plánování, já hlavně nechci zůstat na něčem přišpendlená. Protože se může stát, že děláte jednu věc dvacet let, pak se to z nějakého důvodu změní a vám se zhroutí svět. A já nechci, aby se mi zhroutil svět kvůli práci, jakkoli ji miluju. Nikdy nevím, kdy omrzím diváky nebo produkci, můžou přijít zajímavější herečky. Někdo má své období popularity ve třiceti, jiný v padesáti, každý typologicky sedne trochu jinam, s tím vším se snažím počítat. Ale konkrétní představu, co jiného bych dělala, zatím nemám. Záleželo by na aktuální konstelaci, kde budu, jak staré budou děti, kolik budu mít času, jak budu zvládat nové technologie. Nevylučuju ani, že se vrátím k tomu, co jsem vystudovala – k učení. Uměla bych si představit třeba nějakou uměleckou školu. Anebo si třeba doma řekneme, že chceme pryč z tohohle blázince a odstěhujeme se někam na venkov. Život je barevný.
Cítíte nějakou potřebu změny s rozrůstající se rodinou?
Ani ne. Do našeho suzuki se naštěstí pohodlně vejdeme i čtyři, takže auto měnit nemusíme. A co se týká nějakého hnízdění, řeším jen maličkosti. Jsem teď mnohem klidnější, protože vím, že malé miminko nic zásadního nepotřebuje. Drtivá většina věcí pro děti je byznys. Vymoženosti, které jsou příjemné, ale dá se bez nich v pohodě přežít. Bydlíme v bytě 2+kk, samozřejmě bychom chtěli něco většího, ale momentálně jsou ceny nemovitostí tak vyšponované, že si to dovolit nemůžeme. Nechceme se uvázat do velké hypotéky, abychom pak byli celý život jako na trní a rozpadalo se nám manželství proto, že nestačíme zaplatit velký byt, aby děti měly pokojíček. Malé děti stejně chtějí být pořád s vámi. Když jsme doma, jsme většinu času všichni na jednom místě, včetně koček. Takže to nějak drasticky neřešíme. Spíš se snažíme nehromadit věci, které nepotřebujeme. A život za městem, myslím, ztrácí své kouzlo v okamžiku, kdy děti povyrostou, začnou chodit do školy a na kroužky a z rodičů se stanou taxikáři, kteří denně stráví několik hodin v autě. To ten čas radši strávíme v malém bytě spolu, a když bude hezky, uděláme si piknik v parku v Grébovce.
Řekla jste, že dítě pokořilo vaše ego. Co si pod pojmem „ego“ vlastně představujete?
Pro mě je to ďábel v nás. Ego je ten pokušitel, který mi říká, že bych se mohla mít líp, mít víc času, peněz, oblečení. Jenomže dítě je absolutní láska, která člověka pokoří. A vy ze svého pohodlí z lásky ukrajujete. Nerada ale používám slova jako „oběť“, nechci, aby moje dítě mělo pocit, že jsem se pro něj obětovala a můj život stál za prd, protože se narodilo. Tak to není. Já pořád žiju absolutně naplno, akorát míň spím, míň jím, kupuju si míň věcí pro sebe, prostě jsem ukrojila. Ale neznamená to, že jsem mu obětovala celý svůj život. Chci být pro svoje dítě taky příkladem, vzorem, který neztratil sám sebe.
Krátce před svatbou v roce 2016 jste zhruba na měsíc odcestovala do San Diega, abyste si utřídila myšlenky. Postihly vás nějaké pochyby, jestli je ten velký životní krok správný?
Neměla jsem pochyby, co se týče našeho vztahu. S tím to vůbec nesouviselo, ale procházela jsem si obdobím, kdy jsem potřebovala vědět, jakou mě lidé chtějí mít a kdo jsem doopravdy. Potřebovala jsem se vyrovnat s různými niternými bolestmi a zraněními a na to je nejlepší lék být sám a v tichu. Protože se sice můžete ze všeho vymluvit, ale některé věci musíte probrat jen sama se sebou. Jsem ráda, že jsem to udělala, ale taky vím, že už to nikdy neudělám znovu. Protože ještě nikdy v životě se mi tak nestýskalo.
Popisovala jste odtamtud zážitek, kdy jste jela na moře pozorovat velryby. Pořád se žádná neukazovala, až v okamžiku, kdy jste se sama sebe zeptala, jestli si ji opravdu přejete vidět, nebo to jen chcete, jedna velryba přímo podplula vaši loď. Jaký je rozdíl mezi tím „něco chtít“ a „přát si“?
Velký. Chtít můžete něco v obchodě, kde to nabízejí. Anebo můžete chtít správného životního partnera, zdravé dítě, šťastnou rodinu, a to už jsou věci mezi nebem a zemí, které si můžete spíš přát a počítat s tím, že ne všeho se vám dostane. Protože vyšší moc určuje, co dostanu a co ne. V tom spočívá můj návrat k modlitbě a pokoře k Bohu, kterého jakoby prosím o něco, co chci, co si přeju, ale rozhodnutí nechávám na něm. On ví, jestli to pro mě bude nebo nebude prospěšné. Stejně jako rodič ví víc než dítě. Takhle jsem si to nastavila a dělá mě to mnohem šťastnější.
Mikoláš a Andrea Růžičkovi na zahájení výstavy fotek herečky s názvem Bez mámy
V tomto ohledu se zdá, že vám ke spokojenosti nic nechybí. Nebo jste se také musela vyrovnat s nějakou ztrátou?
Zažila jsem zamlklé těhotenství, což je velká rána (plod se v děloze přestane vyvíjet a odumře, žena má však dál těhotenské příznaky a většinou se o samovolném potratu dozví až u gynekologa; z psychického hlediska je to tedy pro ni zpravidla mnohem těžší než „klasický“ potrat – pozn. red.). I když odevšad slyšíte, že nejste první ani poslední žena, které se to přihodilo, nechá to ve vás silnou rýhu a bojujete s pocitem, že nejste dost dobrá. Vnímala jsem to jako obrovské selhání. Taky se mnou zamávalo, že najednou něco není tak, jak jsem chtěla. Napadaly mě myšlenky jako: Jak je možné, že ženské, co berou drogy a chlastají, rodí zdravé děti jak na běžícím páse, a já se tady snažím, zdravě jím a dopadlo to takhle? Co je se mnou špatně?
Měla jste pak potřebu otěhotnět co nejdříve znovu, abyste se ujistila, že je všechno v pořádku?
Ne. Možná bych k tomu tak přistupovala dneska, kdy už jedno dítě máme, ale tehdy jsem to brala tak, že pokud budu chtít otěhotnět znovu, musím být vyléčená. Odpustit sama sobě a jít do toho se zdravou myslí i tělem. Dneska celou tu věc vnímám naprosto pozitivně, protože mě to naučilo být dospělou a hodně věcí si přiznat. Nebrat maličkosti fatálně, nebýt perfekcionista, za všech okolností „ta dokonalá“. Díky tomu malému stvoření, které moji „dokonalost“ rozsekalo na kousky, jsem samu sebe přijala se všemi chybami.
Jak jde tahle zkušenost dohromady s tím, že jste pak v počátku těhotenství s Tobiášem odcestovala do Tanzanie?
To byl právě ten zlom. Díky zamlklému těhotenství jsem věděla, že porodit zdravé dítě nezávisí na tom, jestli sedím doma v teple a popíjím čaj, ale na tom, jestli mi bude nebo nebude přáno. A taky jsem věděla, že když zůstanu doma, budu se každý den pozorovat a kontrolovat, a že to tím můžu psychicky úplně zazdít. Potřebovala jsem hlavně vypnout hlavu a věnovat se něčemu jinému. Takže když přišla nabídka od charitativní organizace Bez mámy, abych jela fotit do Tanzanie, brala jsem to jako jasný záměr Pána Boha, abych odjela a vypnula. Strašně mi to pomohlo.
Nebála jste se onemocnění? Co očkování v těhotenství?
Já už jsem všechna důležitá očkování měla, protože jsem předtím byla v Kamerunu. Jediné, co hrozilo, byla malárie. Jeli jsme sice do malaricky silné oblasti, ale v období sucha, takže ani tohle riziko nehrozilo. Po návratu do Česka už jsem byla na konci prvního trimestru a bylo zřejmé, že je všechno v pořádku. Paradoxně mě v té době nejvíc potrápil černý kašel, který jsem ovšem chytla ještě v Česku, ale nevěděla jsem o tom. Když jsem pak v Africe kašlala a zvracela, přisuzovala jsem to těhotenským nevolnostem. V Praze si pak zase mysleli, že mám astma, až po krevních testech vyšlo najevo, že jsem překonala černý kašel. Z toho jasně vyplývá, že pokud tady to dítě má být, tak prostě bude. Potvrdilo se mi, že některé věci musíme odevzdat, nedržet je silou ve svých rukou. O tom je víra – nedá se dokázat, dá se jen věřit.
