Psala jste si někdy deník?
Vždycky, ale ve vlnách. Buď když jsem byla nesmírně šťastná, nebo nešťastná.
Aňa Geislerová
|
Čtete si v nich zpětně?
Čtu a je to hezké, protože je to dokument o vlastním životě. Vždycky si vybavím všechny ty smutky, jakým obdobím jsem zrovna procházela, jaká jsem byla. Jsou tam věci strašně niterní, osobní, smutné, ale i naivní. Pokaždé si říkám, že už bych nechtěla být mladá.
Proč ne?
Kdybych mohla, nechala bych si dvacetileté tělo a tenhle mozek, ale tím pádem bych byla zrůda, takže vlastně ne. Člověk se jako mladý moc soustředí na věci, které jsou nepodstatné, má mindráky, pochybnosti, svět vidí komplikovaněji, než ve skutečnosti byl. Dnes mám pocit, že nic není problém. A když je, tak jen můj.
Píšete si ještě občas deník?
Už ne. Spíš fotím, fotky jsou vlastně taky určitý druh deníku, a když v mém životě nastanou věci, které si chci zapamatovat, udělám si poznámku do diáře. To stačí. Zjistila jsem, že si hodně věcí pamatuju. Vždycky jsem si myslela, že ne, ale mám dobrou paměť. Někdy mám pocit, že bych byla dobrá právnička, policajtka nebo uklízečka, vybavuju si hodně detailů.
V jednom ze svých textů v knize vzpomínáte, jak jste ve dvanácti toužila žít v paneláku. Proč zrovna tam?
Za tím byla touha být stejná jako ostatní. V určitém věku je to poslední, co si dítě přeje, jakkoliv vybočovat. Chce mít stejné jméno, nosit stejné svačiny... Máma byla malířka, táta japanolog, žili jsme jinak než většina a já to těžce snášela.
Jaké jste nosila svačiny?
Třeba pizzu, karbanátky a záviděla jsem spolužačce Marušce, že měla rohlík s paštikou, se salámem, termix. Nic takového jako termix nebo dezert Míša se u nás nepěstovalo. My jedli bílý jogurt s medem a máma pekla. Všechny ty věci byly vlastně skvělé, ale jako dítě jsem to neocenila.
Bydlela jste pak někdy v paneláku?
Bydlela, na jednom z nejšílenějších pražských sídlišť, na Novodvorské. Vlastně to tam nebylo zas tak strašné. Jsem pozorovatelka, která ráda sleduje životy ostatních, a nakonec jsem si i tam dokázala najít nějaká pozitiva. Po roce však vyprchala a já se stěhovala na Staré Město.
V tom knižním textu také vzpomínáte na svá životní prohlášení typu: „Nikdy neudělám, nikdy nedopustím...“ Kdysi jste tvrdila, že si nikdy nekoupíte mobil. Jak dlouho vám předsevzetí vydrželo?
To jsou přesně ty dětské představy, které člověk, když pak dospěje, rychle přehodnotí. Ale nemít mobil mi vydrželo poměrně dlouho. První jsem si pořídila někdy při natáčení Návratu idiota v roce 1999.
Proč jste mobil nechtěla?
Měla jsem pocit, že není potřeba být neustále k zastižení, ani jsem necítila potřebu s někým pořád komunikovat, jenže pak už nešlo být bez něj.
Jak ho používáte dnes?
Jsem na něm závislá, mám ho pořád u sebe.
Také jste prohlásila, že si nikdy nekoupíte drahou kabelku. Kdy jste si pořídila první?
Samozřejmě jsem si ji koupila. Poprvé jako odměnu za to, že jsem zvládla v přímém přenosu moderovat předávání cen Magnesia Litera. Stála asi dvanáct tisíc a byla od Vivienne Westwood. Moc ráda ji nosím.
Odměňujete se tímto způsobem často?
Pořád. Jsem věcičkářka. Mám ráda hezké věci a zároveň nerada utrácím za zbytečnosti. Něco vidím, chci to, ale přepočítám, že by za to byla letenka, a nechám to být. Umím si udělat radost, ale nepřeháním to.
„Nikdy nebudu pravidelně sportovat.“ Platí to?
Mám období, kdy pravidelně sportuju, a pak se na to pravidelně vybodnu. V tom jsem měla pravdu.
Nedovedu si vás představit, jak běháte po parku, spíš vás vidím někde v kavárně.
Tuhle představu má obecně hodně lidí, ale sport mám ráda. Chodím na jógu, mívám hodně intenzivní období, léta jsem hrála volejbal, běhala jsem, vždycky mám takové záchvaty. Teď třeba cítím, že končí období hibernace a zase začnu sportovat.
Jak to dopadlo s dalším plánem z období dospívání, kdy jste hodlala od rána do večera kouřit tenké cigarety jako Francouzky?
Nekouřím dvanáct let a myslím, že už nebudu, jakmile se přiblížím k cigaretě, zvracím. Tohle nějak zařídily děti a těhotenství.
„Nikdy neupeču kachnu.“ Jak to dopadlo?
To jsem taky rychle přehodnotila. Odjakživa hodně a ráda vařím. Sama jsem se zarazila, když jsem si nedávno uvědomila, že jsem v jednom dni dělala teplou snídani, oběd i večeři. Baví mě vařit a pak sedět a společně jíst a pít. Minimálně pět minut jsou všichni spokojení.
Jste ráda „kvočna“?
Ano. Třeba zítra se u mě sejde velká část rodiny, dobrovolně je všechny naženu k sobě a těším se na to, že budeme spolu. Když se řekne rodina, vybavím si kuchyň a stůl, to je pro mě základ.
Vychází to z vašeho dětství?
Babička i moje máma byly taky takové, ale i táta strašně dobře a rád vařil. My jsme jako děti vyrůstaly na mejdanech, které se u nás pořádaly a vždycky byly spojené s jídlem. Ale proti rodičům jsem břídil. Tenkrát se nebraly na děti takové ohledy, jako to děláme dnes my. Já jsem kvůli dětem dlouho doma nechtěla lidi, možná to bylo i mojí pohodlností, ale teď se to obrací. Probouzím se do života a velké rodinné sešlosti zbožňuju.
Poslední z vašich prohlášení bylo, že vždycky budete sama. Vzhledem k manželství a dětem vám to se samotou taky moc nevyšlo.
Ale pozor, já si zrovna v tomhle případě myslím, že je to věc, ke které mám stále tendenci. Samota mě fascinuje, sice nejsem skoro nikdy sama, ale zároveň bych se k tomu jednou zase ráda přiblížila, i když dopředu tuším, že až to nastane, budu vyděšená. Stále pátrám, do jaké míry je tohle přání autentické a jestli je vůbec reálné, protože všichni od psychiatrů až po ezoteriky vám řeknou, že být sám je nepřirozené. Ale proč? Vždyť spousta lidí je sama a jsou spokojení. Tohle je moje životní téma. Když má člověk děti, partnera, vždycky je tu mateřská a partnerská láska, ale pokud ani jedno z toho nemá, tak co je mu tou náhradou?
Na co jste přišla?
Myslím, že kreativita. Když člověk něco vytváří, nemusí mít pocit újmy, neštěstí, nedostatečnosti. Má život naplněný tvůrčí energií.
Pronášíte i dnes občas věty typu „To bych nikdy neudělala, nedopustila!“?
Ne, z radikálních postojů člověk vyroste. S věkem ubývá černobílé vidění, je hodně odstínů šedi. Dorostla jsem do věku své mámy i táty, ve kterém jsem je já pohledem dítěte začala poprvé vnímat jako určité zkameněliny, které jsou úplně mimo. Zbavila jsem se nějaké úcty, vzhlížení, přestala je respektovat jako autority, ale poměrně rychle mě to přešlo a zase jsem k nim měla velmi silnou vazbu. Všechny tyhle pocity si dobře pamatuju a vybavují se mi zvlášť při pohledu na dceru, která je teď v tom věku, a je to docela síla...
Vidíte v ní sama sebe?
Násobenou. Často je to těžké, protože mi nastavuje zrcadlo a vybavují se mi vzpomínky na to, co jsem si myslela o mámě, že ve vztahu ke mně dělá špatně. Snažím se nedělat stejné chyby, ale určitě dělám jiné.
Vrátím se ještě ke knize. Co pro vás znamená?
Je to čtvrté dítě. Nejen tím, kolik času jsme nad ní strávili, ale i díky tomu, že jsem v textech hodně otevřená. Nejsou tam konkrétní jména a situace, ale čtenáři, kteří umí číst mezi řádky, se o mně spoustu dozví. Když jsem ji načítala do audioknihy, bojovala jsem s tím. Jakmile text namlouváte, je to osobnější a mnohokrát to bylo smutné a těžké.
Jaké vzpomínky byly nejtěžší?
Věci, které se týkaly smrti táty, rozpadlých vztahů, reflexe životních situací. Často je to symbolicky napsané, ale já vím přesně, co se mi v tu chvíli dělo, a najednou se vám to vrátí zpátky. V rámci příprav bylo hezké, když jsem na texty dostávala zpětnou vazbu. Lidé se mnou sdíleli věci, které by mi jinak neřekli. A když to slyšíte, řeknete si, že na vašem životě není nic zvláštního. Můj život je v podstatě banální.
Pokud ty texty bude číst někdo, kdo vás nezná, jaký si o vás udělá závěr?
To netuším, ale když jsem texty namlouvala, uvědomila jsem si, že jedna věc z toho všeho neustále vylézá, a asi je tedy o mně, i když na to nejsem jednoznačně pyšná, že jsem člověk, který střílí naslepo. Jdu a nepřemýšlím o věcech racionálně, takže se mi často stane, že vyrazím a vzápětí narazím. Na druhou stranu z toho vyplývá, že nejsem srab. Dělám spoustu chyb a doufám, že jednou se ukáže, že to mělo smysl. A druhá věc, která mě taky překvapila, že často píšu o jídle. V každém článku je minimálně zmíněná marmeláda a chleba s máslem.
Hlídáte si soukromí a váš mediální obraz je takový, že jste vlastně dost odtažitá. Proč?
Já mám práci, kterou miluju, mám děti, partnerský život, jsem vlastně strašně spokojená, jen jsem se naučila zavírat dveře a nerozdávat od nich klíče. Vím, že si lidé myslí, že jsem protivná, arogantní, ale vůbec mi to nevadí. Jsem s tím spokojená. Cíleně si udržuju odstup. Ale když už si někoho k sobě pustím, je to na sto procent.
Jakého člověka si k sobě pustíte?
Musím cítit, že nemá postranní úmysly.
Odhalíte vypočítavost?
Neumím to, nemám na to ten správný radar a někdy to bývá bolestné prozření. Čím jsem starší, tím hůř navazuju nová přátelství a vztahy. Člověk je určitým způsobem zmlsaný, ostražitý, ale o to lepší pocit mám, když se potkám s někým, s kým to cvakne.
Stane se, že se herečka Aňa Geislerová spřátelí s maminkou ve škole svých dětí?
Určitě, moji přátelé jsou mix lidí. Jsou z profese, ale také ti, které jsem poznala třeba díky sestrám, ve školce a ve škole. Těch mám hodně a jezdíváme spolu i na dovolené.
Čtěte v pondělí
Rozhovor s Aňou Geislerovou vyšel 7.12. V aktuálním vydání magazínu najdete rozhovor s historičkou a spisovatelkou Alenou Vondruškovou (viz. foto). Čtěte v příloze MF DNES OnaDnes
Sestra Lela vám knížku ilustrovala. Byla výhoda zapojit do projektu rodinu?
Nikdo jiný by to nemohl dělat. Problém je, že Lela a systém jsou slova, která nejdou dohromady. Už jednou jsem se zařekla, že s ní nebudu nic dělat, že na to nemám nervy, ale zároveň vím, že spolu vždycky budeme pracovat. Lela je bohém. V rámci rodiny jsme se už naučili, že když se chceme sejít ve tři hodiny, jí dáme vědět, že sraz je ve dvanáct.
Vídáte se všechny tři sestry často?
Hodně, máme děti podobně staré, jsme taková smečka.
Všechny jste dětem daly poměrně nezvyklá jména. Váš nejmladší syn je Max, ale starší Bruno Fidelio a dcera Stella Ginger. Proč?
U syna to vzniklo až v porodnici, když nám možnost druhého jména nabídli. Nevěděli jsme, že to jde, ale líbilo se nám to, tak jsme něco vymysleli. A u dcery to byla taky nadsázka. Stella už je dnes hodně populární jméno, ale když jsme ji čekali, všichni se nás ptali, jestli je to kvůli Stelle Zázvorkové. Tak jsme jí druhé jméno dali Ginger, tedy zázvor. Ta jména jsou tak trochu rodičovský naschvál, myslím, že časem nám za to vynadají, ale nám to tehdy přišlo vtipné.
U dvouletého Maxe už jste se tak nebavili, když má jen jedno jméno?
K Maxovi by ani nic jiného nešlo. On je takový kvádr, řezník nebo spíš košer řezník.
Dcera je po vás, jaký je nejstarší syn?
Je to velká opora. Po otci je empatický, sám přijde a zeptá se, jestli nechci pomoct. Nedávno mi volal, že jde okolo obchodu, a ptal se, jestli něco nepotřebuju. To jsem si říkala, že na tom vlastně ani nemám žádnou zásluhu, že je to v něm a je to skvělé.
Ale v jednom rozhovoru jste zmínila, že když Max brečel, Bruno řekl: „Brečí ti tam dítě.“
To je pravda, je v něm i kus zakukleného šovinisty. Nevím, odkud to pramení, po svém tátovi to rozhodně nemá, ale na druhou stranu dokáže ráno vstát a udělá nám všem snídani, což by asi klasický chlap macho neudělal. Je fakt dobrej.
Máte tři děti, letos jste natáčela dva filmy, do toho knížka. Máte aspoň občas chvíli sama pro sebe?
Když už se něco takového občas stane, tak se takový čas počítá maximálně na hodiny. Ale letos o prázdninách jsem to zažila, když všechny děti byly rozprchlé.
Jak jste ten čas prožila?
Bylo to vyčerpávající. Člověk najednou neví, jestli má odpočívat, nebo řádit, tak to obojí přežene a je z toho průšvih. Nakonec jsem se těšila, až se děti vrátí a život zase dostane nějaký řád a rytmus.
Kdyby vám někdo v osmnácti řekl, že tohle jednou prohlásíte, vysmála byste se mu?
To se zase vracíme k těm mým dětským snům o bydlení v paneláku a co jsem vždycky chtěla. Já jsem vinila rodiče z chaosu, že mohou za to, že nás k ničemu nevedli, že co jsme jako děti řekly, to jsme měly.
Co by za to jiní dali.
Já vím, ale já měla pocit, že to není fér, že by měli být přísnější, a vlastně jsem snila o řádu, o nějakých mantinelech. Na druhou stranu, když jsem pak v životě za jakýchkoliv okolností narazila na nějaký plot, překážku, omezení, bylo mi to jedno a šla jsem přes ni i tam, kde se jiní zastavili.
Co z toho vyplývá?
Že tahle výchovná metoda mých rodičů je výhoda i nevýhoda zároveň a že v životě je to vždycky tak, že člověk chce, co nemá. A ve chvíli, kdy to dostane, chce zpátky, co měl předtím. Zkrátka – všechno se pořád mění a jinak to být nemůže.
