A to jsou právě charakteristické znaky degenerativní nemoci mozku, která se stala jedním z největších strašáků starší populace vyspělých zemí.
Člověk bez duše
Zde je část záznamu Aloise Alzheimera z 26. listopadu 1901:
Pacientka sedí na židli, ve tváři výraz bezmoci.
"Jak se jmenujete?"
"Augusta."
"A příjmením?"
"Augusta."
"Jak se jmenuje váš manžel?"
"Augusta, myslím."
"Váš muž?"
"Ach, můj muž."
Vypadá, jako by otázce vůbec nerozuměla.
"Jak dlouho tady jste?"
Vypadá, jako by se pokoušela rozpomenout.
"Tři týdny."
Ukazuji jí tužku.
"Co je tohle?"
"Pero."
Peněženku, klíč, kalendář a doutník identifikuje správně. K obědu sní květák a vepřové maso. Na otázku, co měla k obědu, odpoví: "Špenát." Když žvýkala maso a byla přitom dotázána, co jí, odpověděla: "Brambory a křen."
Když jsou jí ukázány určité předměty, už po chvíli si je nepamatuje. Často hovoří o jakýchsi dvojčatech. Když je požádána, aby něco napsala, drží papír tak, jako by ztratila pravé zrakové pole. Na požadavek, aby napsala "paní Augusta D.", reaguje napsáním slova "paní", zbytek zapomene.
Podle svědectví z Augustina okolí se u ní onemocnění projevilo nejprve silnou žárlivostí na manžela. Brzy následovalo zhoršování paměti a dezorientace, projevující se mimo jiné přenášením a ukrýváním předmětů ve vlastním bytě.
Později měla čas od času pocit, že ji chce někdo zabít. V takových případech začala nahlas křičet.
Tajemství spočívá v mozku
Doktor Alzheimer postupně konstatoval celý souhrn symptomů, které výrazně limitovaly její schopnost logického myšlení i paměti, dále výraznou ztrátu řeči, dezorientaci, nepředvídatelné chování, stihomam, sluchové halucinace, značný pokles psychosociálních návyků.
"Pacientka byla zcela otupělá, ležela na lůžku s nohama staženýma pod sebe a přes všechna opatření se u ní objevily velké boláky z proležení."
Paní Augusta zemřela 8. dubna 1906 ve frankfurtské nemocnici. Její smrt popsali dva tamější lékaři (zjednodušeno a počeštěno):
"Během dopoledne nastala smrt. Příčina smrti: otrava krve v důsledku proleženin. Anatomická diagnóza: středně těžká vodnatelnost mozku, zmenšení mozku, arterioskleróza drobných mozkových cév, zánět obou dolních plicních laloků, zánět ledvin."
Alzheimer si nechal do Mnichova, kde právě působil, poslat veškerou Augustinu dokumentaci (včetně čtyř fotografií) a díky ochotě ředitele nemocnice i její mozek.
Tady je třeba říct, že mozek dementních zemřelých patrně poprvé podrobněji zkoumal už sto let předtím francouzský psychiatr Jean Esquirol. Ten mimo jiné prohlásil: "Paměť je naším jediným bohatstvím. Teprve člověk, který o ni přijde, je skutečným žebrákem."
Alzheimer byl velmi zdatný neuropatolog, navíc už disponoval kvalitním mikroskopem. V mozku, zejména v jeho čelních lalocích nejvíc zodpovědných za "lidství", objevil část nervových buněk proměněnou v jakousi tmavou hutnou hmotu ("plaky"), v řadě neuronů ještě zachovalých pak okrouhlé chumáče vlákének ("klubíček"). Obé je dodnes hlavním posmrtným kritériem nemoci.
Případ Augusty D. zveřejnil Alois Alzheimer 4. listopadu 1906 na 37. konferenci psychiatrů jihozápadního Německa v Tübingenu, tedy právě před sto lety.
V roce 1910, to už bylo podobných případů popsáno několik, pak veleslavný psychiatr Emil Kraepelin (v té době Alzheimerův šéf) představil novou neurodegenerativní chorobu i ve svém dalším vydání učebnice psychiatrie pod jménem Alzheimerova.
Co víme dnes
Dnes o Alzheimerově nemoci víme tři základní věci. Známe složení charakteristického bílkovinného plaku (ale nevíme, zdali je příčinou, nebo následkem nemoci).
Poněvadž neznáme příčiny nemoci, umíme léčit pouze její příznaky (přičemž dokážeme pouze zpomalovat průběh nemoci, a to tím lépe, čím včasněji začneme léčit).
Zatím nejlepší obranou proti této mozek devastující chorobě je trvale vysoká duševní aktivita (tak aby i případná snížená výkonnost mozku stačila na běžný život ve stáří).
