Alice Nellis
|
Seriál popisuje podivné mezilidské vztahy ve vesnici, která má ustoupit těžbě uhlí, ale také vyšetřování zmizení čtrnáctileté dcery starostky. Dokázala jste se jako matka tří dětí od děje úplně odstřihnout?
V určitých chvílích. Pro mě je zmizení dítěte to nejhorší, co se může stát. V některých okamžicích, když o tom s herci chcete mluvit, si od té tragédie nemůžete držet úplný odstup, ale zároveň to v rámci nějakého duševního zdraví musíte dělat. Samozřejmě jsem si to někdy připouštěla, ale stejně je to nepředstavitelné.
Máte občas v hlavě scénáře, co by kdyby?
To si myslím, že úplně každý rodič, aniž by natáčel detektivní drama. A čím jsou děti starší, tím víc, protože je nemáme úplně pod dohledem.
Zakazujete si takové představy?
Snažím se, ale někdy to nejde. Říkám si, že většina dětí své dětství přežije. (smích) Snažím se v tu chvíli uvědomit, jestli je něco, co můžu udělat, aby nějaké věci nenastaly. A pokud ne, pokouším se ten scénář z hlavy dostat, protože tím ničemu nepomůžu.
Scenárista Pustiny Štěpán Hulík řekl, že všechny dějové zápletky jsou vykreslené tak dokonale, že odrážejí vztahy současné české společnosti, které jsou strašidelné. Jsou naše vztahy opravdu tak zlé?
Já jsem o něco optimističtější než Štěpán. Mám děti a neměla bych je, kdybych věřila, že to tak je, i když některé vztahy strašidelné jsou. Právě v dětech vidím největší naději aspoň o píď tohle zlepšit. Byla bych hrozně ráda, kdyby se děti naučily a zjistily, k čemu je dobrý vzájemný respekt, slušnost a láska. Že to není jenom něco, co se má, ale že je to něco, co je k životu potřebné a zvlášť k životu, který má být naplněný. Malé děti nemají strašidelné vztahy, až s věkem se to mění, jak věci odkoukají. V tom máme možnost to změnit. A důležitá je i škola, v ní leží budoucnost, ale někdy mám pocit, že školství jako celek nereaguje na posun světa a politiky, na to, co člověk reálně potřebuje k životu.
Jak to myslíte?
Co ze znalostí základní školy jste použila ve svém praktickém životě? Do páté jsme se naučili číst, počítat a jazyk, ale od páté dál to byly povětšině informace faktického rázu, které máme dnes všichni stále na dosah. Ve školách je věnován prostor encyklopedickým znalostem, ale věci praktické, ty, které bude potřebovat úplně každý, se neučí.
Co konkrétně?
Jsou to banality, ale každé dítě by mělo umět dobře a zdravě jíst, vařit, vést finance, pochopit občanské věci, praktické domácí záležitosti. Ty bude potřebovat úplně každý a spousta lidí je neumí ani v mém věku. I já se je často učím, protože mi je nikdo nevysvětlil. A i neznalost těchto základních věcí mnohdy dělá hrozně složité soužití. Kolik rodin pohoří na tom, že si nevědí rady s financemi, že nevědí, jak se pohybovat v dnešním světě? A tohle všechno ztěžuje praktický a vztahový život.
Co jste se v dětství nenaučila, ale dnes byste potřebovala vědět?
Zní to směšně, ale mně spoustu let trvalo naučit se prakticky vést domácnost. Nám to nikdo neříkal, přitom to vyžaduje dost úsilí, protože rodina je složitý systém. Ano, něco mě naučila maminka, ale ta vyrůstala v úplně jiné době. Něco odkoukáte doma, jenže rodiče už nejsou vždy schopní vysvětlovat, proč dělají, co dělají. A taky všechno nedělají dobře. Navíc děti mají v určitém věku povinnost revoltovat vůči rodičům, a právě v tu chvíli by měla škola vytvořit platformu, kde se tyhle věcí dozvědí. Ta by měla nabídnout různé druhy pohledů.
