Alena Hašková: Patří do brány, ne do papučí

Jsou spolu už od gymnázia. Od té doby se manželka hokejisty Dominika Haška sedmkrát stěhovala a třikrát zažila, že se její muž vracel k hokeji. Letos začal ve 44 letech chytat v Pardubicích.

Alena Hašková | foto: Nguyen Phuong Thao, MF DNES

Bála jste se o manžela víc před dvaceti lety, nebo se bojíte teď?
Dřív jsem se bála všeho. Aby zachytal, aby se mu něco nestalo, aby se mu povedl začátek v Americe. Šla jsem na hokej a celý zápas mě

jaká je

Není zvyklá dávat rozhovory, a tak chvíli trvalo, než na něj kývla. Ještě delší pak bylo přemlouvání k focení. "Nešlo by to bez něj?" ptala se. Když však nakonec dorazila, bylo to příjemné odpoledne. Alena Hašková se smála - nejvíc, když použila slovo mucholapky, kterým popisovala modelky lepící se na hokejisty. Protože s novináři nemluví často, bylo někdy na jedno téma potřeba víc otázek. Poznáte na manželovi, že prohrál? "Poznám." A jak? "To určitě poznám." Chová se jinak? "Je trochu jiný." Pak se ale rozpovídala, až jsme domluvený čas o polovinu překročili.

bolelo břicho. Nebyla jsem schopná nic sníst, ale časem jsem si zvykla. Chytání beru jako jeho práci. I když v jedné věci mám strach možná větší než dřív - zdraví.

Říkáte mu, že by měl po čtyřicítce ubrat?
To by mě hnal.

Jak to?
Nedokázal by ubrat, je už taková nátura. Vůbec se nezměnil a je mu jedno, jestli hraje proti Montrealu nebo proti Kladnu. Už jako mladý kluk dřel víc než ostatní - přišel do NHL a musel být jako Evropan lepší než brankáři z Ameriky a Kanady. Vždycky byl ctižádostivý a na sebe tvrdý. Dává si, co může.

To ani nechodí domů zničenější? Že by se mu druhý den hůř vstávalo?
Kdyby ho něco bolelo, nikdy by mi to neřekl. Vždycky se to dozvím až dodatečně. To je jeho povaha - hodně introvert. Jeho tělo, jeho problém. I hokej si většinou řeší sám a doma o něm moc nemluví. Samozřejmě se mi v hlavě točilo, jestli návrat zvládne zdravotně. Ale viděla jsem, jak se těší, jak je nahecovaný, tak jsem ho nemohla zrazovat.

Kdybyste neznala výsledek zápasu, ze kterého se právě vrátil, poznáte na něm, jestli vyhrál, nebo prohrál?
Poznám. Podle tváře, očí, gest, mluvy. Porážky ho žerou, i když si myslím, že dřív to bylo horší. Doma pak bylo někdy dusno, takové zvláštní napětí. Pořád na to myslel a byl myšlenkami na ledě. Něco jsem říkala a on vůbec nevnímal. Tak jsem se naučila, že je lepší být ticho.

Kdy vám poprvé došlo, že s hokejem opravdu nekončí?
Něco jsem tušila. Postupně přibývalo telefonátů, Pardubice kolem něj kroužily a občas se u nás někdo z klubu zastavil. Když jsem se zeptala, Dominik to vždycky hodil do autu, ale viděla jsem, že o tom začíná uvažovat.

Takže vás zas tak nepřekvapil.
Ale jo. Když jsme se vrátili z Ameriky, byl klid, myslela jsem si, že už je opravdu konec. Najednou jsme na sebe měli spoustu času, na což jsem nebyla zvyklá. Chodili jsme do kina, do divadla, jezdili jsme na hory i k moři. Ale Dominik si asi potřeboval jen odfrknout. Brzo jsem viděla, že mu něco chybí. Nebyl vnitřně spokojený.

Jak vám své rozhodnutí oznámil?
Úplně jednoduše, doma. Přišel a řekl, že když před lety začínal v Pardubicích, tak by tam i rád skončil. Ptala jsem se, jestli nechce radši zkusit nějaký klub v Praze, když tu bydlíme. Ale on chtěl za každou cenu do Pardubic.

Vaše první reakce?
Aby se nezruinoval.

Ptal se vás na názor, nebo to předložil jako fakt?
On to dělá moc šikovně - nakonec z toho vyjde, že jsme se "my rozhodli". Řekne, že to hrozně chce, podívá se na mě a čeká, že ho podpořím. Připraví si to celé tak, že už přes to nejede vlak. Že už by bylo hrozně těžké říct ne.

Co by se stalo, kdybyste to ne řekla? "Hele, celý život jsi někde lítal, tak tě chci mít konečně doma."
To bych neudělala. Měla bych pak doma tělo bez duše.

DOMI, STOJÍ TI TO ZA TO?

Nenapadlo vás, že trochu hazarduje se svým jménem? Když mu to nepůjde, lidé se budou smát, že si na stará kolena uřízl ostudu.
Když jsem se o jeho návratu s někým bavila, přesně tohle mi řeklo snad devět lidí z deseti. Že je škoda, když si teď zkazí jméno. Ale on takhle neuvažuje. Je kaskadér, riskuje, nekouká na to, co si lidi myslí. Řekne si, že na to má, a jde na to. Ale ano, musím říct, že mě tyhle řeči docela ovlivnily.

Jak?
Když to do mě lidi pořád bušili, tak jsem se ho jednou doma zeptala: "Domi, stojí ti to za to? Není lepší se třeba věnovat mládeži?" A to jsem neměla. Najednou ve mně viděl nepřítele. Rychle jsem hodila zpátečku, protože jsem viděla, že tohle si ode mě nepředstavuje. Abych ho viděla v papučích u televize. Asi jsem se nechala zbytečně zastrašit. Byl to takový ten pohled po česku: "Ježišmarjá, co budeme dělat, když to nevyjde?"

Jak zjišťoval, že na chytání ještě má?
Byl pořád v tréninku. Kolo, volejbal, squash.

A ani tam určitě neumí prohrávat.
Neumí. I když přijde ze squashe, poznám, jak dopadl. Se mnou by třeba nešel hrát nic, takové to plácání pro radost je pro něj ztráta času. Třeba jsme měli v létě bezvadnou dovolenou na kolech, ve Francii. Celé to vymyslel, připravil, abychom to jako rodina zvládli...

A zvládli?
S jazykem na vestě jsem pokaždé dojela zpátky, pyšná, jak jsem to dokázala. A on si každý den, než jsme vyjeli, šel zajezdit ještě sám. A pak večer znova.

Ještě jedna motivace k návratu do branky by tu byla. Peníze.
No jasně, tohle se o něm říká pořád. Že je na peníze, že dětem na pouti ani nekoupíme párek nebo že někde nezaplatil útratu. Peníze jsou určitě to poslední, proč do toho šel.

Ale pověst šetřílka má. Kde se vzala?
Někdo něco řekne a už se to veze. Když za někoho zaplatíte nebo přispějete na dobrou věc, nikoho to nezajímá. Dominik sice nekupuje zbytečně drahé věci, ale skrblík není. To naopak já se ho ptám, proč když někam jdeme a je tam hodně lidí, tak za všechny platí. Protože se to od něj čeká?

O těch penězích se mluvilo i proto, že neuspěl v podnikání. Zkrachovala firma Dominátor a on prodělal sto milionů korun. Jak vzal tuhle porážku?
Dost se vlekla. O svém podnikání si udělal pořádně jasno, až když se vrátil do Česka. Najednou zjistil, že je v minusu. V Americe se mu dařilo, ale když zavřel obchody tady, tak je smetl ze stolu i tam. Navíc přišla krize.

Selhal jako šéf?
Těžko říct. Možná věřil některým lidem víc, než měl. To je povaha sportovců. Trénují na sto procent a to samé čekají od ostatních. Stejně zkrachoval třeba tenista Borg.

JAKO TÁTA NĚKDY CHYBĚL

Žijete v Praze, manžel hraje v Pardubicích. Jak to jde dohromady?
Dobře, Pardubice jsou hodinu a čtvrt autem. V Praze jsme kvůli dceři, která tady studuje anglickou školu. Český gympl by těžko zvládala. Navíc chodí na piano, zpěv, třikrát týdně na volejbal. Když Dominik nemá druhý den zápas, tak se hned po tréninku vrací domů. Jinak s dcerou na víkend jezdíme do Pardubic.

Naučil se manžel za ty roky žít sám?
Ale ano, třeba oblečení si nakupuje všechno sám. Řeknu mu, že potřebuje kabát, a on mi odpoví, že už má na zimu dávno všechno nakoupené. Hlady by taky neumřel, udělá si vajíčka, špagety, v létě griluje na zahradě. Navíc v Pardubicích máme tetičky a maminky.

Vy v Praze pracujete?
Přemýšlím o tom. Udělala jsem si v Americe certifikát na jógu, tak jsem se začala dívat po realitách a chtěla bych si otevřít nějaké malé studio. Uvidíme.

Kdyby manžel nezačal znovu hrát hokej, žili byste tady, nebo v Americe?
Těžká otázka, asi by se rozhodovalo podle dětí. Synovi je devatenáct, studuje v Americe a už tam asi zůstane. Dominice je čtrnáct a taky jí to tam táhne. Já se jako matka budu snažit jít za nimi, alespoň tedy za dcerou. Chlap si poradí, nepotřebuje maminku za zády. Nemůže být pořád mamánek. Ale nechtěla bych, aby obě děti žily tam a já tady.

Jak se u vás doma mluví?
Česky, ale děti mezi sebou anglicky. Při tom, jak vyrůstaly v cizině, je zázrak, že se česky vůbec domluví. Dominik do nich češtinu dřel, já jim četla české pohádky. Když jsme potkali děti jiných Čechů, vysoukaly ze sebe sotva "ahoj". Ale na Michalovi je vidět, že už je trochu jiný. Dva roky byl tady na gymnáziu a učení v češtině mu dělalo problémy. Nerozuměl slangu, narážkám, když si třeba kluci mezi sebou dělali srandu.

Chyběl někdy Dominik jako otec?
Byly chvíle, kdy jsem potřebovala mužskýho a on tam nebyl. Úplně nejhůř jsem se cítila hned na začátku v Indianapolisu, když Dominik chytal za Chicago. Michalovi byl rok. Bylo to betonové město, samé dálnice, žádné parky, den jsem chodila s kočárkem, nikoho neviděla a mluvila jen sama se sebou. Navíc mi tehdy nějaký černoch ukradl v obchodě kabelku, kde jsem měla všechno - doklady, adresu, kartu, klíče. Pak mi někdo začal ve tři ráno volat. To jsem se opravdu bála.

Kolikrát jste se od té doby stěhovala?
Sedmkrát, ale to mi nevadí. V Americe je to normální. A na Chicago, přestože to byl pro Dominika boj, nedám dopustit. Ostatní hráči se k nám chovali neskutečně. Manželka brankáře Belfoura, který byl Dominikův konkurent, se o mě starala jako o sestru. Zazvonila, provedla mě městem, ukázala mi, kde je banka, jak co mám dělat, kam zajet autem. Dnes to vypadá legračně, ale já tehdy jako holka z Východu koukala na všechno jako zjara.

Co později, když děti vyrůstaly? Tam táta nechyběl?
Vždycky se jim věnoval, jak mohl. S Michalem jezdil pravidelně na

jeho 5 nej

Největší koníček mimo hokej Lyže a kolo. Nejoblíbenější pořad v televizi Každý fotbalový přenos. Největší zlozvyk Zapomínání slunečních brýlí. Nejsmutnější zápas První na olympiádě v Turíně, kde se po deseti minutách zranil. Nejtypičtější vlastnost Ctižádostivost.

fotbalové kempy a naštěstí byl doma loni. Dcera se dostala do puberty, začala vystrkovat růžky, svět jí najednou padal k nohám, a tak byla potřeba otcovská ruka. Když třeba přišla s vysokým účtem za telefon, musel jí manžel domluvit. Už se za ní taky otáčejí kluci a pořád má nějaké telefonáty. Na můj vkus až moc. Syn už je samostatný, s ním se bavíme přes Skype. Dominik měl děti vždycky rád. V Buffalu dokonce založil nadaci pro chudou mládež - aby mohla sportovat a měla peníze na školu.

Které z dětí je po tátovi?
Spíš Michal, taky je introvert. A taky nemá rád porážky. Když Dominik chytal a prohrál, syn to často obrečel. Ale fandit umí i Dominika. V Americe chodila na každý zápas a tady si klidně stoupne mezi sparťanské fanoušky a křičí: "Hašek je nejlepší!"

Když jste šla jako holka s Haškem poprvé na rande, co jste o něm věděla?
Nic, jen to, že jsme spolu chodili na gymnázium. Přes spolužáka mě pozval na hokej, ale nevěděla jsem, že hraje. Navíc se mi to nějak nehodilo. Ale začala jsem se pídit, kdo to je. Šla jsem se mu omluvit a po nějaké době jsme vyrazili do kina.

Váš otec ho znal, když jste ho poprvé přivedla domů?
Určitě, hokej totiž sledoval. Navíc měl rád dějepis, takže si s Dominikem padli do oka. Rozebírali Napoleona, války, táta lítal s daty a byl rád, že ho konečně někdo poslouchá.

Lepily se na Dominika ctitelky?
Nějaké ano, ale dřív holky u zimáků nepostávaly jako teď. Vlna modelek přišla dávno po mně - až když si Jarda Jágr vyhlédl Ivu Kubelkovou. Teď už jsou mucholapky všude, kde se šustnou nějaké peníze. Pamatuju si, když do Prahy jednou přijeli kluci z NHL na exhibici a jeden z nich měl s sebou snoubenku. České holky okatě čekaly u vchodu, úplně beze studu. Jedna naběhla, začala se na něj věšet, až jí ta snoubenka musela vrazit facku.

Vy jste z těch modelek strach neměla?
Manželovi věřím. Mám se pořád užírat? Přemýšlet, co dělá? To je stejné, jako když nějaký muž jezdí na služební cesty a manželka by se doma trápila, že někde koketuje se servírkou.

Dlouho jste žila v USA a o Američanech se povídá mnoho věcí. Že jsou sebevědomější, víc si jeden druhého váží, nezávidí. Co z toho je pravda?
Spíš si všímají sami sebe a moc se nestarají o druhé. Každý má svoji práci, rodinu, nekouká druhému do talíře. Jsou hrdí na to, odkud pocházejí, a každé dítě tam zná hymnu. A muži jsou víc rodinné typy než v Česku.