Afrika mě málem stála život, ale je krásná, vzpomíná dokumentaristka

Dvě novinářky natáčely dokumentární cyklus Příběhy z Afriky. "Nesdílíme s Afričany společnou zkušenost. Proto si nerozumíme," vyprávějí. Jedna z nich málem zemřela na malárii, přesto by se tam znovu ráda podívala.

Jak jste se od pořadů o evropských rodinách dostaly až do Afriky?
Zuzana: Vždycky nás zajímal pohled zezdola, jak žijí obyčejní lidé, jako jsme my. U nás v Evropě byl pohled do

Redaktorka Zuzana Šimůnková a režisérka Andrea Majstorovičová začaly spolupracovat v roce 2001 na pořadu U nás v Evropě, následoval dokumentární týdeník Fenomén dnes, kde je natáčení mimo jiné dovedlo až do Číny. Svůj poslední společný projekt, čtyři díly dokumentárního cyklu Příběhy z Afriky, natáčely mimo jiné v Ugandě, Etiopii, Velké Británii, Španělsku a České republice. Pátý díl cyklu na téma boj s HIV- AIDS natočila Andrea Majstorovičová s redaktorem Petrem Kopeckým.

různých rodin napříč Evropou a právě v této optice bylo vidět, jak a čím se liší východ od západu. Stejně jsme přistupovaly i k Africe: kdybych se narodila v Africe, jaké by to pro mě bylo? Jakou bych měla lékařskou péči? Kde bych chodila do školy? A jaké perspektivy bych měla jako žena?

Jak složitá je příprava natáčení v Africe?
Zuzana: Je to obrovský rozdíl. Tady v Evropě jsme v bezpečném světě a naplánovat si natáčení v Maďarsku nebo Finsku není problém, protože víme, co máme čekat. V Africe se ale nemůžete na nic spoléhat, všechno tam funguje úplně jinak. Proto je natáčení také mnohem nákladnější. Často jsme jeli autem po silnici, která vlastně nebyla silnice, pod námi byla hluboká propast a to byla jediná cesta, jak se dostat k našim respondentům. A padesát kilometrů jedete v autě klidně pět hodin, protože tam nejsou silnice, ale blátivé cesty.

Andrea: Řekli nám třeba, že bude pršet, a všichni najednou strašně pospíchali, abychom dojeli, kam potřebujeme. V dešti cesta zmizí a vesnice jsou od sebe úplně odříznuté. Proto je důležité mít s sebou vždycky spolehlivé místní lidi, kteří o těchto věcech vědí. Dopad spousty věcí je tam úplně jiný, než na co jsme zvyklí. Tady když prší, tak si vezmeš deštník. Tam je při dešti deštník nepodstatný.

Děti ze slumu postiženého HIV, Luderitz, Namibie.

Jak jste sháněly lidi, se kterými budete natáčet?
Zuzana: V každém dílu jsme chtěly mít zastoupeny tři pohledy: českou nevládní organizaci, která na místě pomáhá, jiné evropské státy a pohled lidí, kteří pomoc přijímají. Narazili jsme na komunikační bariéru, ale ne ve smyslu rozdílných jazyků, ale zcela odlišných světů. Máme sice tlumočníka z angličtiny do jejich jazyka, ale oni nerozumějí našim otázkám, protože spolu nesdílíme vůbec žádnou zkušenost. Oni nevědí nic o tom, jak žijeme my, a my si těžko představíme, že jsme tak chudí, že nemáme ani na hrneček, spíme na udusané hlíně a pro vodu chodíme deset kilometrů.

Andrea: V tu chvíli vám ty otázky přijdou absurdní. Třeba: Jak se máte? Ostýcháte se jich takhle ptát na věci jako štěstí, budoucnost… Po chvíli vám ale dojde, že oni nemají pocit úzkosti, že jejich emocionální život je zcela odlišný. Nejsou smutní a sklíčení, se smrtí se také vyrovnávají lépe než my v Evropě. Naučili se s tím žít.

Jakými tématy jste se zabývaly v souvislosti se ženami?
Zuzana: V Africe je určující nastavení rodiny. Na většině území funguje polygamie a muž nemá zákonnou povinnost starat se o děti, což na ženy tvrdě doléhá. Takže například v Ugandě má muž ženu a s tou má několik dětí, ve vedlejší vesnici má další a za kopcem třetí. Jedná se o otázku prestiže, která je zakořeněná v jejich kultuře. Čím víc má dětí, tím početnější je jeho klan a tím silnější má postavení. Ženám tento model velmi škodí, a to vůbec nemyslím z našeho evropského pohledu. Pokud ale třeba muž dostane AIDS, nakazí se jím všechny jeho ženy a někdy i děti.

Andrea: Manželky o sobě často navzájem ani nevědí, protože muž neustále migruje. Je normální, že zmizí třeba na měsíc a manželka neví, jestli je u jiné rodiny nebo někde jinde. On jí to nemusí sdělovat.

Zuzana: To vede ke spoustě problémů: ženy jsou osamělé a musí všechno obstarat samy, nemohou si dovolit poslat děti do školy, protože muž nemůže zaplatit několikrát školné a ani to nedělá.

Andrea: Je to zcela odlišné od arabského modelu mnohoženství, kde se muž musí být schopný postarat o všechny své manželky. V Africe leží toto břemeno na ženě. Ona musí obstarat celou rodinu, všechny nakrmit včetně manžela, a pokud chce poslat děti do školy, musí na to vydělat. Muži mají na starost zařizovat, rozhodovat, vládnout.

Nemocniční pokoj v česko-ugandské nemocnici, založené Arcidiecézní charitou Praha.

Jaké je postavení žen ve společnosti?
Zuzana: V Ugandě nás šokovalo, když jsme zjistily, že bílá žena je tam skoro stejně dobrá jako ugandský muž. Podle místní tradice bychom si měly kleknout před každým mužem, kterého potkáme. My jsme to jako Evropanky nedělaly, ale ugandské ženy ano, protože je to tradice. Až když jim muž podá ruku a řekne imirida, vstaň, tak se může postavit a začít s ním mluvit. To vlastně symbolicky vyjadřuje postavení žen v Ugandě. Ony mohou získat vyšší postavení a být třeba právnička nebo lékařka, ale na vesnicích si stejně budou muset kleknout před mužem.

Andrea: Ještě je ale třeba říct, že mnohoženství v těchto zemích neexistuje oficiálně, nemohou se jít nechat oddat na úřad se třemi ženami. Všichni jsou navíc křesťané a chodí v neděli do kostela, zároveň si ale zachovali některé své zvyky. Věří v Ježíše Krista a zároveň věří v duše zemřelých.

Až když ženě muž podá ruku a řekne imirida, vstaň, tak se může postavit a začít s ním mluvit. To vlastně symbolicky vyjadřuje postavení žen v Ugandě. Ony mohou získat vyšší postavení a být třeba právnička nebo lékařka, ale na vesnicích si stejně budou muset kleknout před mužem.

Zuzana: S tím se těžko vyrovnává mladá nastupující generace, dívky, kterým bylo umožněno studovat a žít ve městech. Elisabeth, hrdinka jednoho dílu, která nyní studuje v Česku a chce si udělat doktorát, nechce být jedna ze tří nebo čtyř manželek. A nechce mít deset dětí, aby podpořila klan, ale dvě děti, které by dobře vychovala a poslala do školy. Nová generace se dostává do rozporu s tradicemi a nikdo ji nepodpoří.

Andrea: Na druhou stranu jsme navštívili kmen Tsamajů, kteří žijí na úrovni mladší doby kamenné a pro které je polygamie nutností, aby přežili. Pokud žena onemocní, tak by jí pochcípal dobytek a neměl by se kdo postarat o děti, protože muž hlídá se samopalem teritorium. Ženy o sobě navzájem vědí a pomáhají si, drží při sobě. Většinou je to tak, že se ženy už předtím znají, jsou si něčím blízké. Muž si je nevybírá jen tak, jako milenku, ale chce také, aby spolu vycházely a rozuměly si. Taky to není tak, jak si někteří muži představují, že muž leží a má z jedné strany jednu ženu, z druhé strany druhou a bůh ví, co ještě. Každá žena má svoji chýši a polygamie je tu opravdu nutnost k přežití.

Ugandské děti mají na starost mladší sourozence.

Jsou některé rozvojové projekty zaměřené přímo na ženy?
Zuzana: Zjistily jsme, že hodně pomoci není zaměřeno na ženy a nevypadá vůbec feministicky, ale právě jim pomáhá. Třeba vyvrtání studny jim nesmírně uleví, protože nanosit vodu je ženská práce. A je veliký rozdíl, jestli pro vodu chodíte každý den několik kilometrů, nebo ji máte ve vesnici. Podobné to bylo s projekty na zavedení elektřiny nebo zdravotní péče.

Andrea: V Namibii jsme se třeba setkaly s projektem na výrobu cihlových domů, kdy nevládní organizace učila muže dělat cihly a postavit si dům, učila je vykopat si suchý záchod a podobné věci. Nakonec kvůli velké migraci mnoho mužů odešlo, projekt ale dále běží za účasti žen. Mnohokrát jsme slyšely od rozvojových pracovníků, že jejich projekt nebyl zaměřen na ženy, ale ukázalo se, že právě pro ně je nejdůležitější.

Setkaly jste se také s dětmi z projektu Adopce na dálku. Jaký je váš názor na projekt, má podle vás smysl a význam?
Zuzana: Neřešily jsme projekt z intelektuálního hlediska, nad smyslem můžeme takhle přemýšlet v pražské kavárně. Když tam jste a vidíte děti tvrdě pracovat od tří let na poli, tak o tom vůbec nepochybujete. A když díky sponzorům z Brna může dítě začít chodit do školy alespoň na pár let a třeba dokončit základku a jít na střední, je to důležitý rozdíl. My jsme vůbec nepřemýšlely nad tím jestli ano, nebo ne, protože to opravdu má smysl a rozdíl je nejenom pro to dítě samotné, ale pro celou rodinu a vesnici.

Andrea: Tím, že jde o adresnou pomoc, je to efektivnější, ale zároveň náročnější na organizaci. Pracovníci musejí vybírat děti v jednotlivých rodinách a vesnicích, protože všechny děti nemůžou chodit do školy, to prostě není technicky možné. Třeba to, že posílají dopisy, se někomu může zdát jako hloupost, ale je to pro celý projekt strašně důležité.

Zuzana: Díky těm dopisům dětem vzniká pocit závazku, aby se učily, a opravdu se díky tomu snaží. Do subsaharské Afriky dávají už desítky let evropské státy velké peníze na rozvojovou pomoc, a životní úroveň se tam zhoršila. Jak to? Jak je možné, že tolik miliard eur nepomohlo? Když si lidi navyknou, že jenom sedí a čekají, co jim kdo dá, a tak v podstatě fungují celé generace, tak se žádný rozvoj nekoná. Když ale zaplatíte jedné třináctileté holce školu, ona sama ty peníze nikdy nevidí, ale ví, že díky vám může chodit do školy, tak je to pro ni motivace. Najednou jí otevřete možnosti, může začít uvažovat o budoucnosti, třeba že bude lékařka namísto okopávání políčka, jako to dělala její matka a babička. Možná se z ní lékařka nestane, protože na to nebude mít studijní výsledky, ale to nevadí. Člověk s několika třídami základní školy už má budoucnost a jeho život je odlišný. Náš řidič měl jen šest tříd a to už znamenalo, že četl noviny, poslouchal rádio, zajímal se o politiku a volby.

Třináctiletá Uganďanka Esther Nakafu studuje díky sponzorům z Brna, manželům Mahelovým.

Vy sama jste se nakazila malárií, jak se to stalo? Jaké máte zkušenosti s místním zdravotnictvím?
Zuzana: Malárie je riziko, kterému se vystavuje každý, kdo jede do Afriky na delší dobu. Antimalarika totiž po měsíci ztrácejí na účinnosti a

Je to zvláštní pocit, když vám někdo zachrání život. A mně ho zachránila celá skupina lidí, od pracovníků české ambasády v čele s velvyslancem Zdeňkem Dobiášem přes moje kolegy na místě i v Praze až po pečlivé ruské lékaře v addisabebské nemocnici. Ale například v Ugandě takové štěstí nemá několik desítek tisíc dětí ročně. A umřou zbytečně právě na malárii, která je přitom léčitelná.

nemůžete je brát pořád v kuse, protože byste si zničila játra. Rozvojoví pracovníci, kteří jsou v Africe na misi několik let, prodělají malárii i několikrát. Věděly jsme to, měly jsme moskytiéry, repelenty a všechno možné, ale asi po šesti týdnech jsem se nakazila mozkovou malárií, která je zodpovědná za devadesát procent úmrtí v subsaharské Africe, protože pokud nejste během 24 hodin v lékařské péči, zemřete. Měla jsem to štěstí, že jsem byla s Andreou a kameramanem Vlastou Hamerníkem, kteří rychle zareagovali: dohodli se s naším velvyslanectvím a odvezli mě do ruské nemocnice v Addis Abebě. Lékaři tam byli skvělí a péče byla důkladná, ale bylo to poměrně bolestivé.

Andrea: Tam byl největší problém rozpoznat, že se něco opravdu děje. Nikdy se necítíte vyloženě fit, pořád je vám trochu špatně a máte průjem, bolí vás hlava. Jídlo je úplně odlišné a stejně tak bakterie, a do toho se snažíte se neustále hlídat, jestli nemáte malárii. Takže na jednu stranu můžete mít všechny mít možné nemoci a ani jednu zároveň, nemůžete ale být pořád u doktora. Navíc místní zdravotnictví není na dobré úrovni, měli jsme velké štěstí, že jsme byli jenom šest hodin cesty od ruské nemocnice. Česká ambasáda nám také zařídila, aby nás okamžitě přijali.

Zuzana: To je strašně důležité. Já jsem byla ve stavu, že jsme ani nezvládala sedět, jenom jsem ležela a zvracela. V takovou chvíli potřebujete mít jistotu, že vás po šestihodinové jízdě autem doktoři okamžitě přijmou. Je to zvláštní pocit, když vám někdo zachrání život a mně ho zachránila celá skupina lidí, od pracovníků české ambasády v čele s velvyslancem Zdeňkem Dobiášem přes moje kolegy na místě i v Praze až po pečlivé ruské lékaře v addisabebské nemocnici. Ale například v Ugandě takové štěstí nemá několik desítek tisíc dětí ročně a umřou zbytečně právě na tuhle nemoc, která je přitom léčitelná.

Andrea: Místnímu zdravotnictví se nedá příliš věřit a s nemocným musí někdo neustále být. Ten den, kdy Zuzana malárii dostala, tak jsme s ní jeli nejdřív do místní nemocnice v Awase. Nemocného nesmíte nikdy nechat samotného, musíte mít vlastní jehly a dohlídnout, aby je doktor opravdu použil a aby ještě nechytla něco jiného. Taky musíte sledovat, co dostává za léky, protože některé místní léky mají šílené vedlejší účinky – třeba že nemocný nemůže vůbec mluvit. V Awase nám ale řekli, že to nic není, že Zuzana malárii nemá. Došlo nám ale, že to pro ně není vůbec nic zvláštního, tak to tam prostě chodí a lidé na malárii umírají. V tu chvíli bylo opravdu těžké se rozhodnout, jestli máme se Zuzanou jet šest hodin do jiné nemocnice.

Redaktorka Zuzana Šimůnková (vpravo) na malárii málem zemřela.

Jak dlouho jste se s malárií léčila?
Zuzana: Běžná malárie trvá tři dny a je to vlastně horečka, která se ale může vracet. Já jsem dostala ten nejzávažnější typ malárie, plasmodium falciparum. Znamená to, že se vám parazit rozmnoží v některém orgánu, u mě to byla játra, a postupuje do mozku, až nastane koma a smrt. U mě nemoc zasáhla osmdesát procent jater, ale ruští lékaři ji zastavili chininem. Pak jsem strávila sedm měsíců v rekonvalescenci.

Osvěta ochrany proti AIDS, vesnice Tses Namibie.