Denisa Prošková

Denisa Prošková | foto: Denison Bertram

A jaké je vaše krédo?

  • 9
Stýská se mi po Zelí. Přesněji řečeno po profesorce Zelinkové, češtinářce mého syna. Učila na gymnáziu dva roky a dělala vlny. Taky nosila dredy a ještě netrpěla profesní lhostejností.


Byla ve zbytečných dětských bitvách taková "neobouchaná". Zkrátka divoška. Dávala zabrat puberťákům a možná ještě víc nám, rodičům.

Tak například hned druhou hodinu známá firma Kubišta zafórkoval. Na tabuli, kde se skvělo téma hodiny Moc a pád Římanů, připsal nad c háček. A šup ho. Zelí ani nemrkla a třída vyfásla esej na téma "Jaký je rozdíl mezi mocí a močí". Půlka z nich, která dostatečně nahlas zahučela "Bože, a co se stane, když tu kravinu nenapíšu?" dostala ještě na vrch dva další úkoly. Mohli si vybrat mezi úvahou na stejnojmenné téma, tedy "Co se stane, když tu kravinu nenapíšu" a mezi "Pomůže Bůh zoufalým středoškolákům, když se jinde ve světě odehrávají války na život a na smrt?".

"A bez sprosťáren, pánové a dámy," dodala Zelí s úsměvem. "Pokud tedy nemáte chuť rozebírat původ slov kráva nebo dylina na další dvě stránky."

Pište si, že od té doby na její hodině nikdo ani nepípl. Pravda, Zelí byla trochu neortodoxní, ale dala bych měsíc života, kdybych si některé práce jejích žáků mohla přečíst!

Jednou v neděli večer vystrčil syn hlavu ze svého brlohu. Tvářil se ustaraně a zeptal se: "Jaké je tvé životní krédo?" "Životní co?" "Krédo. Máme o něm napsat na půl stránky. Jo a Zelí nám zakázala použít Co mě nezahubí, to mě posílí. Prej to papouškuje každej. Máme být originálnější."

Cítím se zaskočena. O vlastním krédu jsem nikdy nepřemýšlela. "A cos napsal ty?" sbírám čas k odpovědi, koneckonců jde o jeho známku, jeho budoucnost, ne moji bezradnost.

"LoL."
"Cože?" Kouká se na mě svýma uhlově černýma očima jako na ptakoještěra, který z hlubin pravěku dolétl do jedenadvacátého století a teď sedí na okenním parapetu a je úplně mimo. Je to ale hodný kluk, a tak s tempem a dikcí, jakou používáme v komunikaci s pacienty v pokročilém stádiu Alzheimera, mi trpělivě vysvětluje. "LoL, mami, znamená anglicky Laughing out loud. Volně přeloženo: "Právě teď se směju ze všech sil. Cha Cha."

Je mu patnáct a třičtvrtě, na chacha jako životní postoj má nárok. Jenže jaké je MOJE krédo?

V následujících dnech nenápadně podsunuji dotaz na krédo všem ve svém okolí. Není to lehká otázka. Zelí není hloupá holka.

"É pericoloso sporgerssi, nevyklánějte se za jízdy z oken?" Zašklebil se kamarád, který šéfuje firmě a osmdesáti zaměstnancům. Všichni mu děsně závidí, zatímco on má chvílemi pocit, že řídí vlak řítící se do tunelu rychlostí 300km/h, aniž by věděl, jestli za tunelem pokračují koleje. "Co třeba: Víc much se chytí na džbánek medu než na soudek octa?" odpověděla sousedka, která pracuje ve službách a od drána do večera se zubí na zákazníky. A jestli je za něco opravdu vděčná, tak za to, že se jí u hlavy nevytváří bublina s komiksovým odrazem slov, které jí při určitém typu klientů zrovna probíhají mozkem.

A pak se náhodně srazím s paní, která zrovna nemá důvod být kór moc šťastná, ale ani zoufalá. Zvesela se optám. "Jak se vede?"

A ona stejně vesele odpoví: "Tak znáte to. Snažím se. A vy?"

To samé. SNAŽÍM SE! Až časem člověk zjistí, jak je tohle krédo výstižné.

Ať je vám zle, nebo skvěle, nelžete. Vejde se do něj radost i malomyslnost. Srážka s láskou i její zrada. Kolotoč kolem malých dětí i prázdno, když odejdou. Dluhy i nečekaná výhra. Život, který pulzuje a který nebude nikdo za nikoho řešit.

Zelí po dvou letech ze školy odešla. Vdala se, sundala dredy a šla dělat něco někam za tolik, aby se s ní banky bavily, až půjde žádat o hypotéku na byt. Taky se snažila. Ale teď se jde snažit už ne pro cizí, ale pro vlastní dítě, které nosí v břiše. Na její místo nastoupila nová profesorka se slušivým mikádem. Nedá se jí vytknout ani ň, jenže mně se stýská po trhlé Zelí. Proč je vždycky všechno složitější než nejsložitější esej z češtiny?


DENISA PROŠKOVÁ je novinářka a spisovatelka. V roce 2003 získala s textem Titulovaná blbost cenu v soutěži Evropský fejeton. Loni jí vyšla kniha Chuťopis: O cestách a lásce k jídlu, kterou napsala spolu s Jitkou Rákosníkovou z časopisu Apetit. Pracuje na knize o neobyčejných babičkách dnešních žen.