Co ve vás vyvolalo zájem o tematiku klimatické změny?
Klíčovým momentem pro mě bylo, když jsem se o klimatické změně poprvé učila. Pohltil mě obrovský údiv nad tím, že sice víme, jak tato změna probíhá, jaké má dopady i jaká jsou řešení, ale přesto reakce společnosti vůbec neodpovídá aktuálnosti a kritičnosti celé situace. To pro mě bylo šokující.
A začala jste uvažovat nad tím, jaká je vaše role?
Ano, začala jsem si klást otázky, zda k problému negativním způsobem také přispívám a co mohu dělat pro jeho řešení. Zároveň to propojovalo oblasti, které mě zajímaly, protože klimatická změna už dávno není jen o životním prostředí. Je to téma politické, ekonomické, mocenské, týká se třeba i psychologie a toho, jak vnímáme rizika.
Dnes vidíme, že se naplňují predikce vědců o ničivých dopadech. Politická řešení však pokulhávají. Spoustu lidi proto cítí environmentální žal, tedy úzkost způsobenou změnou klimatu a zhoršujícím se stavem životního prostředí. Cítí ho vy sama také?
Environmentální žal nepociťuji jen kvůli tomu, že umírají ekosystémy, ale spíše proto, že lidé v mocenských a rozhodovacích pozicích měli možnost problém dávno řešit, ale nedělali to. Sněhová koule se začala nabalovat a dnes je z problémů lavina, ze které je hodně těžké uniknout. Toto uvědomění mě přivádí k nelehkým pocitům, někdy je to žal, ale spíše převažuje naštvání, že diskuse o řešeních nepřišla mnohem dřív. Ta emoce je zvláštní. Člověk se cítí jako pacient, který umírá důsledkem nemoci, na kterou známe lék.
Jak s touto emocí pracujete?
Řešením je práce. Snažím se o tématu dozvědět co nejvíce informací a použít je při řešení problému, a to například právě skrze zapojení se do vyjednávání na mezinárodní úrovni o klimatické změně.
Romana Jungwirth Březovská
 Romana Jungwirth Březovská |
Zaměřujete se na globální klimatická vyjednávání, klimatickou bezpečnost či klimatickou diplomacii. Jak jste se k tomu dostala?
Původně jsem studovala mezinárodní vztahy a environmentální studia v Brně a tematika klimatické změny dobře spojovala obě tyto oblasti. Nicméně v té době u nás nebyla téměř tématem. Můj zájem kvůli tomu v tu dobu do určité míry usnul. Velké momentum pro mě však bylo, když jsem začala studovat mezinárodní vztahy v Paříži. Zde se oproti Česku klimatická změna hodně řešila a učili jsme se na problém nahlížet z řady perspektiv.
Vyučovali nás lidé, kteří například vyjednávali Pařížskou dohodu. Tehdy jsem si uvědomila, jak je téma dynamické a že ti, kteří klimatické politiky na půdě OSN řeší, nejsou tak vzdálení, jak se může zdát, a že existuje možnost, jak bych mohla proces ovlivňovat i já.
Pařížská dohoda pro přírodu? Česko vede obří summit, najalo armádu expertů |
Češi nejsou klimaskeptici, změn se ovšem bojí
Jak vnímáte v mezinárodním kontextu debatu o změně klimatu v České republice nyní? Už jsme se od dob vašich studií v Brně posunuli?
Ano, za těch deset let se odborná i veřejná debata posunula. Už dávno neplatí, že lidé v Česku jsou klimaskeptičtí. Problém globálního oteplování si tedy uvědomujeme, spíše je pro nás otázkou, jak ho řešit. Často jsme v hodně defenzivní pozici a změn se spíše bojíme, než že bychom přemýšleli nad tím, co nám mohou přinést. A to nejen v oblasti životního prostředí, ale ekonomiky, pracovních příležitostí, rozvoje technologií, ale i například genderové rovnosti.
Zároveň ovšem z průzkumů vyplývá, že Češi mají sice povědomí o problému klimatické změny, ale jsou málo informovaní o tom, jaká jsou řešení. Čím to podle vás je?
Začala bych tím, že už ve školách se děti neučí o změně klimatu jako o socio-ekonomickém problému. Z vlastní zkušenosti vím, že oblast ekologie bývá až někde na konci učebnice. Sice se musíme naučit množství všemožných biologických druhů a kategorií, ale to, jaké jsou vazby mezi ekosystémy, jak funguje lidská společnost v návaznosti na ně, a že jsme závislí na omezených přírodních zdrojích, bývá spíše téma pod čarou.
Zároveň je třeba říct, že česká veřejnost není skupinou stejných lidí. Různé její části mají jinou osobní zkušenost, slyší na jiné argumenty a zajímají je jiná témata. V tom je komunikace o změně klimatu složitá. V české společnosti jsou optimističtí podporovatelé klimatických politik nebo jejich opatrní příznivci, ale také nejistí, zdrženliví a nebo i programoví odpůrci opatření pro ochranu klimatu.
Je něco, co Čechy a Češky v tomto ohledu spojuje?
Pokud chcete sdělit určitou myšlenku, musíte vědět, na koho cílíte. Platí, že existují tři témata, která zajímají velkou většinu: příroda, zdraví a životní prostředí. Skrze ně je pak možné různá opatření a příklady dobré praxe komunikovat.
Zelenou dohodou a obecně opatřeními na snižování emisí skleníkových plynů politici často „straší“. Jsou podle vás ještě skeptičtější než veřejnost?
Role nejen politiků a političek, ale celkově lídrů a lídryň je zcela zásadní. V Česku nemáme mnoho těch, kteří by toto složité téma otevírali a komunikovali srozumitelně. Tedy tak, aby se lidé o informace o klimatické změně vůbec zajímali právě z pohledu, který jim je nejbližší. Nemyslím si ale, že by politici byli skeptičtější než veřejnost, naopak jsou do určité míry odrazem společnosti.
Když se podíváme na mezinárodní oblast, tak Česká republika přijala řadu klimatických závazků a jednání zásadně neblokuje. Zároveň jsme však na chvostu, co se týče jejich plnění. Jdeme opatrnou cestou a necháváme se vést ostatními, kteří prokopávají cestu.
EU vám vypne spotřebiče. Lži o Green Dealu ovládly internet v Česku |
Co by se tedy v souvislosti s řešením klimatické změny mělo nejvíce zdůrazňovat – co dobrého nám to přinese?
Změn se bojíme, protože víme, co můžeme ztratit. Je ale evidentní, že při neřešení klimatické změny ztratíme mnohem více. Náš postoj ke klimatické změně určí nejen to, jestli budeme mít zdravé životní prostředí a ovzduší, ale i jak se bude dařit naší ekonomice a zda budeme konkurenceschopní.
V současné době je automatické fungování společnosti nastaveno tak, že spíše přispíváme k problému než k jeho řešení. O to je řešení komplikovanější, vyžaduje změnu nejen na úrovni politiky, ale i každodenních zvyků.
Nejde o nějaké strašení – chytrá a spravedlivá opatření a kroky nám přinesou jasná pozitiva napříč různými oblastmi a hloubkami, ať už třeba v tom, že můžeme být odolnější vůči extrémním meteorologickým jevům, například že zaměstnanci nebudou odpadávat v létě vedrem, lidé budou méně umírat kvůli špinavému vzduchu nebo například budeme mít odolnější ekonomiky a dodavatelské řetězce, zajištěnou energetickou bezpečnost a lepší zahraniční spolupráci se státy po celém světě.
Historická klimatická žaloba. Vedra nás vězní doma, stěžují si seniorky |
Rovnost žen a mužů a klima jdou ruku v ruce
Jak spolu souvisí dopady změny klimatu s problémem nerovnosti mezi ženami a muži?
Dopady změny klimatu na ženy jsou místně specifické. Jinak jsou ovlivněny ženy v rozvojových státech. Při extrémních meteorologických jevech, jako jsou například povodně, je vyšší úmrtnost u žen, protože častěji neumí plavat.
V rozvinutých státech máme zase jiné problémy, které odráží naši společnost. Třeba energetická krize nejvíce dopadá na seniorky a samoživitelky. Řešení, které zahrnuje oba aspekty, tedy klimatickou změnu i nerovné postavení žen a mužů, musejí odpovídat i specifickým dopadům v daném kontextu.
Je u nás ještě nějaká specifická oblast, jak změny klimatu dopadají na ženy?
V našich podmínkách jsou ženy více ohroženy zhoršujícími se vlnami veder, protože se dožívají vyššího věku. Zajímavostí je, že evropský soud pro lidská práva aktuálně řeší žalobu Svazu švýcarských seniorek pro ochranu klimatu, které žalovaly švýcarský stát za to, že je proti vlnám veder nedostatečně chrání. To ukazuje, že je potřeba, aby ženy byly v těchto oblastech aktivními hráčkami, pokud má být jejich pohled zohledněn.
Švýcarské seniorky (KlimaSeniorinnen) před Evropským soudem pro lidská práva (27. října 2020)
Je podle vás vůbec možné řešit klimatickou krizi, aniž bychom zohledňovali genderové aspekty?
Pokud by se změna klimatu řešila odděleně od genderové rovnosti, ale i od dalších problémů, dostaneme se k řešení, která jsou krátkodobá a budou přispívat k jejich prohlubování. Proto je důležité dívat se na změnu klimatu jako na zastřešující, průřezové téma. Společně s genderovými nerovnostmi se týká dopravy, pracovního trhu, zdravotnictví či mezinárodní politiky.
Pohyb po městě se liší dle pohlaví. Muži častěji jezdí autem, ženy MHD |
Jak toto propojení zohlednit například při městském plánování?
Města jsou zcela zásadní, jelikož asi 70 procent emisí pochází právě z nich. Potřebujeme nový přístup, jak města spravovat tak, aby byla klimaticky odolnější a lepší pro život, a to nejen mužů. A možností je spoustu.
Existují například občanská shromáždění, což je nový model vládnutí, který funguje tak, že se podle statistických údajů vybere náhodný vzorek populace, který je reprezentativní. Žen a mužů by tak bylo při diskusi a rozhodování relativně stejně. Lidé pak diskutují o důležitém tématu a musí se navzájem přemluvit a společně přijít s řešením.
Tím, že se zde potkají občané z různých sociálních skupin, je větší pravděpodobnost, že řešení bude odrážet potřeby všech. Zároveň město samo může zavádět různá opatření, která podněcují lidi, aby se chovali zodpovědně, aby bylo v jejich zájmu starat se o město a zároveň jim to zpříjemňovalo život. Příkladem může být důraz na veřejnou dopravu a i bezpečnost při jejím používání.
Jste autorkou publikace Genderová (ne)rovnost v českých klimatických politikách. Jak propojení těchto dvou témat proniká do české reálné praxe? Děje se vůbec, že by se tato dvě témata řešila dohromady?
Česká republika se v mezinárodních žebříčcích umisťuje na chvostu co se týče přístupu žen k moci a rozhodovacím pozicím ať už ve firmách, správních radách či v politice. Pokud v rozhodovacích pozicích určité skupiny chybí, logicky se to i promítne do kvality přijímaných opatření. Navíc máme řadu opatření, o kterých se říká, že jsou genderově slepá. Aspekt rozdílných dopadů konkrétních politik na muže a ženy chybí i v českých strategických dokumentech a v jejich přípravě.
To zní velmi obecně. Jak by mohl vypadat plán, který by zohledňoval obě hlediska, kdybychom to vzali třeba na příkladu Spravedlivé transformace uhelných regionů v Česku?
Je nejdůležitější, aby plány reagovaly na potřeby konkrétních lidí. Jedním z řešení by tak mohla být zmíněná občanská shromáždění v těchto oblastech, protože téma transformace zasáhne spoustu lidí, kterým je třeba dát prostor. Nejen tak, že je možné je někam zvolit, ale právě také z pozice občanů a občanek.
Velký potenciál je například v rozvoji obnovitelných zdrojů energie. Ženy mohou být zapojeny do modernizace energetiky, protože to je nové rychle rostoucí odvětví. Je však potřeba, aby ženy věděly, že pracovní možnost v této oblasti existují a aby měly možnost a zájem nové potřebné dovednosti získávat.
Klimatická konference v roce 2021 COP 26 v Glasgow. Britský premiér Boris Johnson, americký prezident Joe Biden a generální tajemník OSN António Guterres.
Klimatická jednání ovládají muži
O diplomacii se obecně říká, že je to pánský klub. Jaký máte vy ze své zkušenosti pocit?
Že je to pravda. Smluvní strany se potkávají na COPech (zasedání konference OSN o změně klimatu, pozn. red.) a na první konferenci v roce 1995 muži tvořili 88 procent delegátů. Pro zajímavost – této konferenci v Berlíně ale předsedala Angela Merkelová. V současné době pak muži tvoří 70 procent delegací. To je pořád hodně, ale alespoň vidíme mírný posun.
Cítila jste se vy sama někdy diskriminovaná?
Nic konkrétního si přímo nevybavuji, ale hodně ovlivněná jsem byla tím, že mi chyběly ženské vzory. Nevidíte totiž nikoho, s kým se můžete ztotožnit. V tom mi pomohlo studium ve Francii, kde mě učily zkušené diplomatky. Situace se ale mění, je čím dál více lídryň, což je povzbuzující.
Je podle vás v zemích, kde je větší rovnost pohlaví, lepší situace i v oblasti klimatické politiky?
Vlastně to do určité míry platí. Příkladem takového lídra je Finsko, které si stanovilo cíl dosažení klimatické neutrality už do roku 2035, přičemž EU má tento cíl stanovený do roku 2050. My v Česku ani tento cíl stanovený nemáme. Ve Finsku je i téma genderové rovnosti výrazná a důležitá.
Na vyjednáváních například Finsko často upozorňuje na to, že aspekt genderové rovnosti se musí do řešení promítnout. A pak vidíme státy střední Evropy, například Polsko a Maďarsko, s relativně slabými klimatickými politikami i regresí v otázkách genderové rovnosti a lidských práv.
„Krvavý“ summit v Egyptě. Česko posílá zbraně a razí cestu tiché diplomacie |
Veřejné mínění dlouhodobě zkresluje takzvaná fosilní lobby. Řešení klimatické změny jde totiž přímo proti jejich byznysovým zájmům. Jak silný hlas mají tyto firmy při mezinárodním vyjednávání?
Bohužel to není lehce identifikovatelné. Na část vyjednávání mohou jen zástupci států. Kolem se však děje mnoho akcí, debat, diskuzí. A do těch jsou zvaní odborníci a odbornice, kteří hovoří o odborném tématu, ale občas není vůbec poznat, z jaké pozice či za jakou instituci dotyčný člověk mluví. Chybí určitá transparentnost a občas vážně nevíte, jestli někdo mluví z neutrální vědecké pozice, nebo prosazuje vlastní zájmy a zkresluje realitu.
Na COPech také probíhají různá vyjednávání a obchodní schůzky. Pak se to také ukazuje v projevech států, které jsou silně napojené na fosilní průmysl. To je třeba Saúdská Arábie, Kuvajt nebo podobné státy. Ty často prosazují „falešná řešení“, například technologie zachytávání uhlíku. Většina státu je proti nim, ale oni tento narativ tlačí, aby nemusely přímo omezit svou fosilní aktivitu. Naopak hledají řešení technického rázu, které bude emise řešit až jako druhý krok.
V posledním shrnutí zprávy IPCC, kterou schvalovali politici, se opět objevuje informace o tom, že je potřeba utlumit fosilní paliva. To je nicméně z vědeckých studií zřejmé už desítky let. Měla by mít vědci silnější hlas a předepisovat státům, jak postupovat?
Myslím, že ne. Systém je založen na důvěře mezi státy, kteří jsou hlavními aktéry, zkrátka se musí vzájemně domluvit 195 států, kdy každý má jiný mandát od svých občanů a občanek. Větší pravomoc vědců by byla nedemokratická a v něčem i nebezpečná. Cestu vidím v tom, aby státy, zastupující jejich populace, klimatická opatření prosazovaly z vlastního zájmu. Politici ale nemusí jen čekat na aktivitu občanů.
Opatření se mohou prosazovat na úrovní mezinárodního obchodu, rozvojové spolupráce a v mnoha dalších oblastech. Podstatnou roli pak hrají média. Nevidíme, že by politici byli na tyto otázky dotazováni. A pokud po tématech není poptávka, nemůžeme očekávat, že je budou čeští politici, kteří k tomu sami netíhnou, otevírat.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
