Středověk si na barevné punčochy potrpěl, jak můžeme vidět na portugalské iluminaci z konce 14. století.
Punčochy
První doklady o punčochách pocházejí už z 9. století. Kalhoty byly něčím nevídaným a obyvatelé dnešní Evropy tak nosili různě dlouhé tuniky. O ladných, jako pavučinka jemných silonkách nebylo v té době samozřejmě řeči. Rané punčochy se vyráběly z úzkých pruhů látky, a někdy dokonce ze zvířecích vnitřností.
Důležité bylo, aby dobře přiléhaly a nepřekážely při jízdě na koni. Nosili je jak muži, tak ženy. Nejstarší syn anglického krále Viléma Dobyvatele Robert dokonce dostal přezdívku Curthose, což by se dalo přeložit jako „krátké punčochy“.
Po téměř celé středověké období se punčochy šily ručně a k noze se připevňovaly každá zvlášť stuhami nebo šňůrami. Příslušníci vyšších vrstev si ty svoje nechávali bohatě vyšívat a především pánské byly někdy hotovými uměleckými díly. Na rozdíl od dámských, které zůstávaly skryty pod dlouhou sukní, byly přece jen dobře viditelným symbolem statusu.
Zásadní změna přišla v 15. století, kdy byl vynalezen tkalcovský stav, a manufaktury začaly chrlit punčochy ve velkém. Evropští mořeplavci mezitím navazovali kontakty s dosud neznámými zeměmi a přiváželi drahocenné látky včetně hedvábí.
Mezi evropskou šlechtou se punčochy z importovaného hedvábí staly odznakem luxusu. Jejich proslulým milovníkem byl anglický král Jindřich VIII., který si navíc nechával vycpávat lýtka, aby pod nimi působila svalnatě.
Proslulý milovník punčoch Jindřich VIII.
Hedvábí bylo převažujícím materiálem až do 20. století, kdy se začaly punčochy vyrábět z umělých materiálů. To už však od nich pánové dávno upustili. Z vojenského prostředí se totiž v 19. století rozšířilo používání praktičtějších dlouhých kalhot, a punčochy se tak staly čistě ženskou záležitostí.
