Tentokrát se „do křížku“ pustili šéfové restaurací Sůl a řepa za Strakonic v čele s Pavlem Drdelem a olomoucká Long story short s Petrem Henešem. Oba si před tím, než se rozhodli pořídit restaurace „podle svého“, prošli dlouhou cestou, která je mnohdy vedla i mimo obor.
Jedno však mají společné: oba dbají na dobrou atmosféru v kuchyni a shodují se v tom, že už by nechtěli pracovat v příšerném stresu, jaký zažívali v začátcích podle tehdejšího trendu, že v kuchyni musí být vždy křik, facky a stres.
Oba šéfkuchaři mají nejen svébytný přístup k vaření, ale i k využití specifických ingrediencí. Jeden staví na vlastním pečivu, druhý na netradičních fermentovaných plodech. Dohromady však vytvářejí neotřelé kombinace, za kterými jezdí hosté z celé země.
„Nástup mládí, kvalita vybavení i investičně poměrně rozsáhlé projekty. Já věděl, že se situace rychle mění, ale byl jsem upřímně překvapen nasazením a úrovní služeb, kvalitou zázemí i technologickou vyspělostí. Nacházíme se v období takzvaných kuchařských hospod, kdy je šéfkuchař konečně hlavní postavou místo podivných investorů. A to je naděje do budoucna,“ doplňuje k mladým trendy restauracím Zdeněk Pohlreich.
I v tomto díle se soutěž odehrávala nejprve v prostoru domovské restaurace, pak následovalo menu pro odborníky „mlsné jazýčky“, pro finále je Zdeněk Pohlreich pozval do svojí restaurace Next Door.
V první fázi, kdy kuchařské týmy vařily „doma“, měly nakrmit celou restauraci během dvou hodin, od předkrmu až po dezert. Pro Pohlreicha to byly možná větší nervy než pro kuchaře. Starostlivě sledoval hodiny a v duchu si kontroloval reálný čas, v jakém by byl schopný odbavit celou objednávku. A tvářil se znepokojeně a ustaraně. Obě restaurace se totiž zdály odhodlané, ale rozjezd byl trochu pomalý. Většinou trochu vázl servis „na place“.
Číšníci měli tendenci si s hosty povídat a vysvětlovat, co si to vlastně objednávají, jak jsou zvyklí z běžného provozu. Jenže když jde o čas, méně by možná bylo více. Naštěstí mezi hosty se nešetřilo chválou, což bylo náplastí na nervózní závodní atmosféru.
Ve finále už bylo jasněji a souboj byl velmi vyrovnaný. Bylo zřejmé, že oba šéfkuchaři měli situaci pevně v rukou. Na druhou stranu jim dal Pohlreich trošku lekci v tom, jak organizovat práci přímo v kuchyni, aby to dobře odsýpalo a všichni měli přehled o situaci. Bez křiku, aniž by je držel pod krkem, ale spíš aby je udržoval v tempu a stálé pohotovosti.
A kdo vyhrál? Oba týmy byly fantastické a naprosto srovnatelné. Dokázaly, že i netradiční koncept kuchyně může být životaschopný, rozhodování bylo tedy obtížné a v jistém smyslu nespravedlivé.
Jenže v situaci, kdy může být vítězem jenom jeden, si vítězství odnesla restaurace Long story short. „Oba předvedli nesmírně zajímavé věci. Dnes převážilo, že tým Sůl a řepa měl jídlo trošku monotónnější,“ celkově zhodnotil Pohlreich.
Třetí díl Pohlreichova souboje restaurací uvidíte na Voyo nebo v repríze na Nově ve čtvrtek dopoledne či v neděli brzy ráno.
