Je pátek, půl páté odpoledne. Stojíme v městečku Chiloquin v jižním Oregonu na liduprázdné ulici, výkladní skříně jsou zatlučené dřevotřískovými prkny a auto projede jen zřídka. Kam taky jet a proč? Vždyť jediné, co tu ještě funguje, je malý supermarket s prošlými jogurty po třech dolarech a prací salon. Do něj máme po deseti dnech putování severní Kalifornií, jižním Oregonem a západní Nevadou namířeno i my. I tady, jak se zdá, nikdo nepospíchá. Spíš naopak. Otylá čtyřicátnice v teplákách a kšiltovce naražené na mastných vlasech už potřetí skládá hromadu prádla nesmyslně sem a tam. Jako by chtěla zabít čas. Čímkoli.
Přitom díky nedalekému národnímu parku Crater Lake by tu měl hospodářský motůrek běžet na plné pecky. Jenže místo restaurací a motelů vidíme opuštěné budovy s rozbitými okny, propadlými střechami a vybledlými nápisy, které prozrazují jejich původní účel: autoservis, zahradnictví, železářství…
I kdysi nádherné San Francisco na nás působí jako smutná kopie sama sebe. Každý druhý podnik je zavřený a v místech, kde byl trh s mořskými potvorami, vegetují pod igelitovými plachtami celé rodiny.
