Jakou roli hraje sebevědomí u žen, které chtějí vstoupit do politiky či v politice působí?
Na individuální úrovni je to různé, potkaly jsme samozřejmě spoustu političek, které měly sebevědomí na opravdu vysoké úrovni, která možná už přesahovala zdravou míru – i když v politice to může být bonus. (smích) Výzkumy však popisují, že existují rozdíly v sebevědomí žen a mužů. Je to dáno tím, jak jsme vychováváni, jak k nám přistupuje společnost a co se od nás čeká.
Feminismus se nedá zaškatulkovat a uchopit, je to velmi široké hnutí. V jeho základu je ale skutečná svoboda se rozhodovat. To je pro řadu lidí nepochopitelné.
Z jakých důvodů se ženy nejčastěji zdráhají?
Setkáváme se často s tím, že říkají, že na to nejsou připravené. Že do politiky chtějí jít, až když budou vědět, že na to mají, až když budou rozumět, jak to tam chodí… Nechtějí na kandidátku s tím, že to zkusí a uvidí. Přitom samy vnímají, že ne všichni jejich kolegové k tomu přistupují stejně. A řekla bych, že roli hraje také srovnanost se sebou samou. Političky na všech úrovních rozhodování čelí velkému tlaku. Když tam jdou s nějakým nevyřešeným problémem – něčím, co v nich hlodá, traumata nebo mindráky – politika to dá pod mikroskop a je velké riziko, že je něco takového může hodně srazit na kolena. I z tohoto důvodu je dobré, aby samy o sobě věděly, v čem jsou dobré a kde mají limity, a podle toho svou politickou kariéru formovaly.
A co volný čas, který je v poslední době hodně diskutovaným aspektem participace na veřejném životě?
Existují studie o tom, že ženy mají volného času méně. Když heterosexuální páry s dětmi žijí v jedné domácnosti, pečující osobou zpravidla bývá žena. Naváže na sebe péči o domácnost, pochůzky, nákupy, úklid a podobně. Nyní se začíná mluvit nejen o fyzickém výkonu domácích prací, ale také to, že myslíte třeba na to, že došlo mléko, filtry do vysavače, že je něco potřeba koupit. Takže není jen věc, kdo tu práci dělá, ale také mentální kapacita myslet na to, co je ještě potřeba. Statistiky ukazují, že je to často právě věc, která leží na ženách.
I to jim mnohdy neumožňuje chodit ještě na schůze, které jsou často večer, a po oficiální části přijde ještě ta neoficiální. To není nic špatného – lidé, kteří spolu něco řeší, si pak jdou sednout do baru a tam si spolu povídají. Ale do takové konverzace se dostávají politické věci. Pro řadu žen není úplně možné na takové schůzky chodit. Ale na druhou stranu se zvyšuje podíl mužů, kteří by uvítali být doma, ať už s dětmi, nebo se podílet na chodu domácnosti.
Veronika Šprincová
|
A co se týká překážek, je tu ještě velké téma nenávistných komentářů, které jsme už spolu řešily, protože genderově specifické urážky dostávají ženy ve viditelných pozicích takřka neustále.
Také muži dostávají sprosté i nenávistné komentáře, ale stylem: „Vy nás chcete dovést do chudoby“ nebo „Ty jsi blbec, že děláš tohle“, ale u žen je to často vedeno na jejich vzhled a životní volby. Pokud mají děti, slýchají, ať se k nim vrátí, že nemají co dělat v politice. Pokud je nemají, slyší, jak mohou rozhodovat, když je nemají.
To dokládá například nedávný výrok Tomia Okamury o Markétě Pekarové Adamové. Nevím, jestli by tohle použil proti jakémukoli mužskému kolegovi. Věděl by vůbec, jestli ten který poslanec v té dvousetčlenné sněmovně má nebo nemá děti? Tento výrok byl vyloženě cílený útok využívající genderový stereotyp. A překážka, která může ženy poměrně rychle znechutit od toho se angažovat, nebo mít někde svoje fotky či říkat svoje názory. A obzvlášť je jim přisoleno, pokud se zasazují o sociální témata nebo rovnost žen a mužů. Bude proto potřeba najít mechanismy, jak takové komentáře regulovat a omezit, aby to ženy nevylučovalo z politického života.
Vrať se k plotně. Političky jako terč nenávisti, lidé jim hrozí i znásilněním |
Předpokládám, že také vám na vaši práci musí chodit spoustu „hejtů“, protože se věnujete tématům, která jsou pro spoustu lidí jako červený hadr na býka.
Teď nejsme tolik aktivní na sociálních sítích, takže se nedostáváme mimo bublinu podporovatelů a podporovatelek. Častokrát jsme ovšem půl dne diskutovaly s nejrůznějšími lidmi. Jenže před deseti patnácti lety to ještě dávalo smysl, ale teď už je společnost tak rozdělená, že si každý chce jen říct své, ale už ne číst zdůvodňování druhé strany.
S jakými mýty o feminismu se ve vaší práci nejčastěji setkáváte?
Je jich tolik, že už si na většinu ani nevzpomenu. Nejparadoxnější mi přijdou logické nesoulady v argumentaci proti různým genderovým tématům. Třeba v petici proti Istanbulské úmluvě stálo, že není potřeba, protože postavení žen se za poslední desetiletí zlepšilo. A v dalším odstavci je, že role žen a mužů jsou přirozené a neměnné.
Feminismus se nedá zaškatulkovat a uchopit, je to velmi široké hnutí, v jehož základu je ale skutečná svoboda se rozhodovat. To je pro řadu lidí nepochopitelné.
Kde se to třeba projevuje?
Konkrétně takový postoj k mateřství: Být doma s dětmi do šesti let, nebo hned v porodnici začít pracovat? Feministický postoj říká, že tu mají být podmínky, aby se žena mohla rozhodnout jakkoli chce a nebyla tlačena do té či oné pozice.
Fórum 50 %
|
Nedává smysl podporovat jen progresivní ženy
V předchozím rozhovoru jste zmiňovala, že nerada hodnotíte zastoupení žen v politice skrze konkrétní kandidátky. Ráda bych tuto otázku ale položila, vzhledem k tomu, jak kontroverzní lidé se v posledních volbách dostaly do Senátu.
Pro mě jako aktivistku nebo ženu, která usiluje o rovné zastoupení žen v politice, mě více zajímá systémový pohled. Vidíme, že tu jsou pořád bariéry, které musíme překonávat a které některým nedovolují se do politiky se zapojit. V tomto pohledu nám stačí čísla, která ukazují, zda se podařilo podmínky vytvořit. To je potřeba otevírat napříč politickým spektrem.
Nedává ale smysl podporovat jen progresivní ženy, protože na politické scéně rozhodně netvoří většinu. Naopak s úpadkem levice by to znamenalo, že to nemá moc velké šance na početní změnu. Myslím, že je na všech politických stranách, aby ženám dávaly příležitost. Nejsou ženy jen levicové nebo sociálně založené. Jsou i takové, které mají konzervativní názory, a to je úplně přirozené. Stejně jako to mají muži, tak to mají ženy, a není důvod očekávat něco jiného.
Samozřejmě ale vidím paradox, že ženy, které mohou dělat to, co dělají, díky feministickým snahám a progresivnímu náhledu na svět, se proti těmto snahám vymezují. To mi přijde spíše lidsky než profesně problematické. Přejeme si, aby se zlepšovalo postavení žen v české společnosti, ale naším úkolem není říkat voličům a voličkám, koho mají volit. Je na politických stranách, aby zaujaly svým programem a vysvětlovaly, proč je potřeba situaci žen v České republice zlepšovat. To bohužel strany, které jsou u moci, nedělají. V lepším případě ji ignorují, v horším zpochybňují.
Takže se to dá shrnout tak, že podporujete všechny ženy v politice?
Jsme nadstranická organizace, to je náš základní princip. V něm jsou také odstíny toho, že jedna věc je systémová podpora a volání po systémových změnách, obzvlášť na celorepublikové úrovni, třeba prosazení kvót na kandidátní listiny. Pak je tu druhá věc, individuální rovina, která je kritičtější. U ní už odlišujeme. Podpořit téma a podpořit konkrétní kandidátku jsou dvě odlišné věci.
Být ředitelkou můj sen nebyl
Teď bych se vrátila zpátky k vám. Zajímá mě, jak dlouho Fórum 50 % funguje a jak dlouho jste už v čele?
Funguje od roku 2004, původně jako občanské sdružení, co se pak transformovalo v obecně prospěšnou společnost. Já jsem se stala ředitelkou v roce 2018, kdy odešla dlouholetá ředitelka Jana Smiggels Kavková, která byla i předsedkyní České ženské lobby.
Přála jste si od začátku zastávat tuto pozici?
Být ředitelkou nebyl můj sen nebo preferovaná varianta. Z jednoho prostého důvodu: že to znamená méně lektorské práce a více administrativy a sezení za stolem. To byl můj důvod, proč jsem se do funkce moc nehrnula. Ale aby organizace šla hladce dál na vytyčených kolejích a mohla dobře plnit misi, bylo potřeba, aby ve vedení byl někdo zevnitř. Nakonec jsem tedy do výběrového řízení šla a vzdala jsem se části své expertní práce na úkor té administrativní. Ale člověk si samozřejmě nemůže stěžovat, když do toho jde.
Co je pro vás na vaší práci nejlepší?
Nejlepší je práce s konkrétními ženami. To dá člověku bezprostřední pocit vykonané práce. Když napíšete analýzu, vypustíte ji do světa a ona si žije svým vlastním životem. Tam se nestává, že by se někdo ozval s tím, že jsme napsali vážně skvělý text. Beru to jako informativní, systematicky práci monitorujeme, takže úplně nečekáme emotivní odpověď. Ale práce s konkrétními ženami nám dává největší bezprostřední zpětnou vazbu. Včetně toho, když ženy uspějí ve volbách a řeknou nám, že jim pomohla i nějaká maličkost, kterou jsme jim poradily.
Není pro vás situace někdy frustrující, když vidíte, jak pomalu počty žen v politice rostou?
Když se jí člověk zabývá delší dobu, pak si zvykne, že to jde mnohdy dost pomalu. Třeba u voleb je to často jeden krok vpřed, dva kroky vzad a nedá se tam úplně věštit. A někdy přijdou volby, kdy voliči a voličky zamíchají pořadím preferenčními hlasy a stranám to trochu rozbijí, ať už pozitivně nebo negativně. Řekla bych, že čím déle práci dělám, tím méně frustrovaná jsem. V určitý moment si člověk řekne, že to prostě je, jak to je. Jde to pomalu, tak pojďme vymýšlet způsoby, jak tomu pomoct.
Zafungovaly i „meta kvóty“
Jak jsou na tom dvě poslední vlády, pokud bychom jim měli vystavit účet v oblasti rovnosti mužů a žen?
V porovnání s minulými vládami je to zkreslené, protože řada agend je překrytá situacemi, které jsme si nedovedli představit. Oběma vládám je společné, že ani do zásadních témat nepromítají genderovou problematiku. Jak covid, tak konflikt na Ukrajině a jejich důsledky tuhle dimenzi mají. Pokud se budeme tvářit, že občan je nedefinovaná osoba a všichni jsme stejní, když nebudeme respektovat, že polovina populace má trochu jiné potřeby a zkušenosti než ta druhá, tak politiky nikdy nebudou kvalitní. Mám pocit, že ani jeden z premiérů a vlád na toto neslyšela. Když bych to měla říct na konkrétním příkladu – ani jedna vláda neuvažovala o tom, že by měla ministra nebo ministryni pro rovnost žen a mužů. To je vždy takový lakmusový papírek toho, jestli je ve vládě síla, která toto chce řešit. Na úrovni zmocněnce nebo zmocněnkyně je to posouvání agendy pryč z vládní úrovně.
Inspirujete se také dobrou praxí v zahraničí?
Snažíme se dívat do jiných zemí na způsoby, co by mohly fungovat i u nás. Ne nutně jenom do Skandinávie, u které si spoustu lidí řekne, že jejich opatření u nás fungovat nebudou, ale třeba do Rakouska. Co se týče prosazování rovnosti ve městech a obcích, vyhrává totiž Vídeň. Navíc jsme s Rakouskem dlouho byli jeden politický celek, takže hrát na to, že je u nich jiná mentalita, a proto by to u nás nešlo, nedává smysl. Historii 20. století sice máme jinou, ale kulturní vzorce jsou tam podobné. Takže je to podle mě jen o tom chtít a otevřít oči, otevřít se světu. A politické strany motivovat, aby se dívaly po svých sesterských stranách v zahraničí. Je absurdní, že mnoha ohledech se právě takto inspirují, ale když jsme se bavili třeba o kvótách, které jsou pro sociálně demokratické strany samozřejmostí, v ČSSD to pro velkou část byl problém. Příklady dobré praxe jsou ale také v Česku.
Vrať se k plotně. Političky jako terč nenávisti, lidé jim hrozí i znásilněním |
Jaké?
Třeba KDU-ČSL má svou volební akademii žen, což by člověk u konzervativní strany asi na první dobrou nečekal. V jedněch volbách paradoxně u lidovců zafungovaly kvóty naopak – snažili se ukázat, že to jde bez nich, takže tam ženy sami dali. Takže zafungovaly takové meta kvóty. (smích) Dobré jsou také ženské organizace uvnitř stran, kde se ženy mohou propojovat a podporovat navzájem. Celkově existuje spoustu měkčích vnitřních opatření kromě kvót, co by strany mohly dělat jinak a lépe.
Dá se ale říct, že se situace mění s novou generací?
Dorůstají generace žen, které nechtějí volit z kandidátky, kde je první žena na 15. místě, už jim je to divné. Totéž když se téma za posledních deset let objevuje v médiích. Před deseti lety to musel být jeden nadšený novinář nebo novinářka, ale nyní už témata žijí a je fajn, když si člověk otevře nějaké médium, kde vidí otevřený pohled na svět. Strategicky uvažující strany by měly vzít v potaz, že se svět posouvá a ženy tvoří polovinu voliček.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat – píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |