„Přístup k médiím nebo vládním orgánům je pro mnoho lidí obtížný, každý však má přístup k vlastnímu tělu. Móda je proto jedním z nejsnadnějších nástrojů, jak dát najevo své smýšlení,“ vysvětluje Jonathan Michael Square, historik působící na harvardské univerzitě. Podle jeho názoru není móda nikdy úplně apolitická. „I samo rozhodnutí nezajímat se o módu je vlastně politické prohlášení.“
Podpořila Alžběta II. v roce 2017 myšlenku setrvání v Evropské unii pomocí svých šatů? Odpověď se již zřejmě nikdy nedozvíme.
Symbolika žluté a modré
Někdy je tento fakt zřejmější než obvykle. Když předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová vystoupila minulý týden s proslovem o novém ošetření cen energií, měla na sobě modrou blůzku a žluté sako. Není jasné, jestli při vybírání svršků myslela spíše na Evropskou unii, Ukrajinu, nebo dokonce obojí. Vyslala tím však jasný signál, pro koho její srdce tluče. Ne, že bychom to všichni nevěděli i tak.
 Jedním ze zatím posledních počinů Hamnettové jsou trika s nápisem „Móda nenávidí brexit“. Matka politických sloganůPrvní moderní propagátorkou módního aktivismu se stala britská designérka Katharine Hamnettová. V osmdesátých letech se proslavila svými tričky s velkými, politicky orientovanými nápisy, které sama neváhala nosit. Dávku odvahy chtělo třeba obléknout triko s nápisem „58 % nechce Pershingy“ na setkání s tehdejší předsedkyní vlády Margaret Thatcherovou. Nápis upozorňoval na průzkum mezi obyvatelstvem, podle jehož výsledků 58 % Britů odmítalo plánované umístění amerických balistických raket MGM-31 Pershing v zemi. V tričkách Katharine Hamnettové se objevovaly i celebrity jako Naomi Cambellová, či Roger Taylor. Zatímco modelka vynesla nápis „Používejte kondom“, bubeník skupiny Queen takto upozornil na nebezpečí atomové války sloganem „Celosvětový zákaz nukleárních zbraní nyní“. V nedávné době se o Hamnettové začalo mluvit znovu, v souvislosti s nejnovějším kouskem se sloganem „Zrušte brexit“. |
V případě královny Alžběty, která se do evropské kombinace barev oblékla při zahájení parlamentu před pěti lety, jsme si už tak úplně jistí nebyli. Její garderobiérka se dušovala, že kombinace modrého kostýmku a klobouku zdobeného květinami se žlutým prostředkem je čistě náhodná.
Nedávno zesnulá královna v projevu, který při té příležitosti pronesla, zmínila i brexit, tehdy hlavní bod britské politiky. Panovníci a královská rodina Velké Británie přitom zůstávají za všech okolností apolitičtí. Od královny se však mohlo jednat o vzácný náznak jejího skutečného smýšlení, které si vždy nechávala pro sebe.
Dekády házení tofu
Kdo naopak známého jména a pozornosti k prosazování svých názorů náležitě využívá, jsou některé celebrity. Třeba na loňském Met gala, prestižní módní akci v New Yorku, se sešlo hned několik slavných bojovníků za vyšší hodnoty.
Zpěvačka Billie Eilish vynesla nadýchanou meruňkovou róbu a platinovým účesem nahodila dnes již vcelku tuctovou image Marylin Monroe. Poselství těchto šatů však bylo mnohem hlubší. Hvězda mladé generace stanovila módnímu domu Oscar de la Renta podmínku, že si obleče jeho model, když firma do budoucna přestane šít z kožešin.
„Jsem poctěna, že jsem se stala katalyzátorem této změny, a že mě vedení značky vyslyšelo. Nabádám ostatní designéry, aby udělali totéž,“ napsala později na svůj Instagram. Nadšená byla hlavně Peta, organizace bojující za práva zvířat: „Po dlouhých dekádách, co jsme narušovali přehlídky, protestovali a někteří z nás i házeli tofu, je legendární módní dům konečně bez kožešin!“
Met gala je obecně na politické outfity mimořádně bohatou akcí, o roce 2021 to však platilo obzvlášť. Americká politička Carolyn Maloney oblékla šaty tvořené několika šerpami s nápisy „Rovná práva pro ženy“, které připomínaly typický oděv sufražetek z počátku minulého století.
Ve stejném roce její kolegyně Alexandra Ocasio-Cortezová vynesla bílou toaletu s krvavým nápisem „Zdaňte bohaté“ a modelka Cara Delevingne zase kalhotový kostým s nápisem „Pověste patriarchát na hřebík“. A to jsme se ještě ani nezmínili o několika outfitech, které hrdě zakomponovaly LGBTQ+ či afroamerickou vlajku.
Across the country, women’s rights are under attack.
I have long used fashion as a force for change. As the Met Costume Institute reopens w/ their inaugural exhibit celebrating American designers, I am calling for the certification of the ERA so women can be equal once and for all.
Tenisky rozladily oba tábory
Nejen celebrity, ale i běžní lidé dávají najevo své názory pomocí oblečení. Daleko do minulosti sahá zvyk žen nosit pánské šaty, aby daly na odiv svou autoritu či touhu prosadit se mezi muži. Za jednu z prvních žen, které se uchýlily k této strategii, můžeme považovat Johanku z Arku, francouzskou bojovnici z dob stoleté války.
Nošení kalhot, které dnes bereme jako naprostou samozřejmost, bývalo symbolem odporu proti patriarchátu. Bojovnice za ženská práva Elizabeth Miller Smithová představila v roce 1951 oděv pojmenovaný „turecké šaty“, který se skládal z šatů po kolena a širokých tureckých kalhot.
Komplet způsobil pozdvižení, rané feministky na něj však nedaly dopustit a začaly mu říkat „šaty svobody“. Stejný účel mívaly, u mnohých možná jen podvědomě, také extrémně nadité vycpávky kostýmků v 80. letech minulého století. Ženy jimi zkrátka dělaly, a to doslova, na muže ramena.
 Účastnice feministického protestu v roce 1968 hodily do popelnice vše, co si spojovaly s útlakem žen. Pryč s podprsenkami!Často je to ale naopak oblečení, které je symbolem nenáviděných poměrů. Dnes za takový kousek považujeme korzet, který dlouhá léta doslova svazoval ženy tak, že se nemohly pořádně hýbat ani dýchat. V roce 1968 se však skupina feministek v New Jersey rozhodla zatočit i s jeho pohodlnějším nástupcem – podprsenkou. Stalo se tak před budovou, ve které se zrovna odehrávala soutěž krásy. Mnohé z nich protestovaly už proti válce ve Vietnamu, za ženská práva se ale postavily vůbec poprvé. „Byly jsme mladé radikálky, které začaly objevovat ideu feminismu. Byly jsme unavené přípravou kávy a ne zákonů,“ vzpomíná po letech jedna z účastnic. V nádobě se sloganem „Popelnice svobody“ skončily i rtěnky, vysoké podpatky a další kousky, které pro ně představovaly symboly útlaku žen. |
Oblečení je také tradičním prostředkem sebevyjádření nejrůznějších subkultur, třeba punkové či hippie. Většinou jeho pomocí reagují na kulturu, která je v dané době považována za masovou. I taková minisukně vznikla jako atribut mladé generace, vymezující se proti upjaté módě 50. let.
Někdy je však přivlastnění si určitého kousku poněkud kontroverzní. Tak například před pár lety si slavné obuvnické značky Nike a New Balance vysloužily nenávist obou stran politického spektra. V roce 2016 začal Andrew Anglin, veřejně známý neonacista, výrobkům druhé z nich přezdívat „oficiální boty bělochů“. Stalo se tak v reakci na podporu, kterou jistý vysoce postavený zástupce značky vyjádřil na Twitteru Donaldu Trumpovi.
Nike o dva roky později navázal spolupráci s Colinem Kaepernickem, hráčem amerického fotbalu, který poprvé přišel s myšlenkou zakleknutí při státní hymně jako gestem proti policejní brutalitě páchané na černoších. Zatímco výrobky jedné značky tak v emotivních videích pálili a jinak ničili příslušníci krajní levice, výrobky druhé se dočkaly podobného přístupu od zastánců krajně pravicových názorů.
