Proč se vlastně tak moc snažíme naplnit představu nejlepší verze sebe samých?
Hlavní příčinou je dle mého názoru podmíněné sebepřijetí. Všímám si, že se objevuje ve dvou směrech. Buď si dáváme podmínky, „teprve až to zvládnu, tak se se sebou smířím a dovolím si přijmout se taková, jaká jsem“. Typicky u žen se ve své práci potkávám s podmínkami typu „až budu krásná, až budu hubená, úspěšná, chytrá, oblíbená, až budu mít super vztah, až budu dokonale klidná a vyrovnaná, až budu dokonalá hospodyňka“ v různých kombinacích, každá si vytvoří svůj vlastní koktejl podmínek. Anebo se víceméně přijímám, ale jen v určitých chvílích, kdy jsem nejblíž svému ideálu. Třeba když mi to sluší, jsem vtipná nebo mi to pálí, když někdo mi řekne, že mě má rád, ještě lépe nejraději, něco významného se mi povede.
Nemusíme se nějak vroucně milovat a obdivovat každou svoji buňku. Stačí, když se k sobě budeme chovat jako k dobré kamarádce.
