Dcery už na svět nenahlíží podle mediálních měřítek, říká Fotr na tripu

Mají za sebou na 75 tisíc kilometrů. Objevili kurdské Turecko, projeli rizikový Irák, stihli předválečnou Ukrajinu a dobyli i nejsevernější místa Země. Dvě malé holky a jejich Fotr na tripu. Než se vydají na další roadtrip, zeptali jsme se Josefa Vrtala, jaké je to trávit hodiny s dětmi v autě, kdo plánuje a mění cesty. A proč je důležité mít po boku paní Columbovou.

Pepo, razíte heslo, že Život je buď smělé dobrodružství, nebo nic. Jak na vaše dobrodružství reagovaly žena a holky, když jste domů s nápadem na rodinný roadtrip přišel?
Rodina určitě nebyla vyděšená, holky byly už tehdy na cestování zvyklé a vznik Fotra na tripu pro nás byl vlastně takový přirozený proces, změnily se jen destinace. Předtím jsme procestovali snad s výjimkou severní Afriky standardní evropské destinace. A pak jsme se rozhodli, že to pojmeme více dobrodružně a v roce 2019 jsme vyrazili na první velký trip. To bylo holkám tři a sedm let. Země, kterou jsme navštívili jako první, je vlastně dnes uzavřená. Byla to Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán, Uzbekistán, Kazachstán a Kyrgyzstán… a od té doby to u nás frčí pravidelně.

Kdo vymýšlí plán cest?
Plány dělám kompletně já, nemáme žádnou produkci, jezdíme bez kameramana a vše si natáčíme sami. Produkci cesty – to, kam pojedeme a kde budeme spát, navíc řešíme za pochodu. Na startu jen víme, které země chceme plus minus navštívit. Třeba Uzbekistán nebyl na našem prvním tripu vůbec v plánu a myslím, že někde v Ázerbájdžánu jsem si řekl: Uzbekistán máme na ráně, když už jsme tady a asi už sem nikdy víckrát nepojedeme, proč neprojet i Uzbekistán? Tak jsme tam jeli.

Ubytování také řešíte až ad hoc na cestě, nebo máte připravenou nějakou zálohu?
To záleží na tom, čím jedeme (každou sérii absolvoval Fotr na tripu jiným autem, pozn. redakce). Vždy jsme ale připravení kempovat, to znamená rozbít spaní nadivoko v nějaké přijatelně bezpečné zóně. Jinak využíváme standardní rezervační služby přes mobilní aplikace, které fungují po celém světě. Osvědčilo se mi, že úplně nejlepší je jet takzvaně na doraz a když jsou zhruba tři hodiny odpoledne, tak vyhlásím pauzu a mrknu se do telefonu, kde by se dalo v okolí bydlet tak, abychom tam třeba do sedmi hodin večer dorazili. Takhle jsme se k tomu časem propracovali a je to největší svoboda. Nejideálnější je nemít žádný plán. Mít jen nějakou představu a držet se oblíbeného hesla „i cesta je cíl“.

Fotr na tripu projel na své třetí cestě Faerské ostrovy Island

Nemá Fotr o své děti strach, když jede „na punk“ do ne zcela běžných destinací? S malými holkami je to docela odvaha...
Na to si zvyknete. Samozřejmě nikdy nejedeme nadoraz tak, abychom na ubytování přijeli třeba v deset večer a abychom v nějaké složitější zemi jeli v noci. Ale vždy říkám: každá země funguje ve standardním životě stejně jako Česká republika. Jsou tam normální lidi, kteří mají rodiny, chtějí vydělávat peníze, chtějí, aby děti chodily do školy, chtějí si o víkendu poklábosit se sousedy. Takže my se snažíme pohybovat tady v té relativní normálnosti a i ubytování hledat normální. Pravda, někdy tam lezou nějací brouci a jsou tam zvířátka, někdy je tam zima, plíseň, nebo chybí voda, ale máte střechu nad hlavou.

Myslím, že holkám už nechybí jejich postel, jejich domov. Jsou v podstatě zvyklé sbalit si své hračky a propriety do batůžku, který mají pořád s sebou a je jim úplně jedno, kde spí. Někam přijedeme a já už zdálky vidím, že to ubytování bude tragédie. Už to vidím, že tam bude jen studená voda, nebo že to nebude hygienicky úplně top. To už poznám z dálky. A holky vždycky volají nadšeně: jé tati, tady se nám to líbí! Je tam pohled dítěte, který vám vždy pomůže dostat se ze stresu.

Holky nabraly za ty cesty spoustu zkušeností a už mají od jednotlivých tripů odstup. Co se za tu dobu naučily?
Určitě je pro ně dobré, že vidí svět jinak než ze zpráv z televize. To je podle mě hrozně důležité. My ten svět dnes filtrujeme přes zprávy v telefonu, novinách, televizi a vlastně přejímáme zpravodajská klišé. Západní břeh Jordánu a Kurdská strana pracujících. Vlastně už ani nevnímáme, co za těmi slovy je. Teprve když v té zemi jste, pochopíte realitu, naučíte se jí rozumět. Holky díky cestám dnes v podstatě nemají žádný problém. Vidí paní celou zahalenou v muslimském hábitu a pro ně je to úplně normální. Vidí potetovaného člověka od hlavy k patě a pro ně je to normální. Protože ony za ty cesty viděly strašnou spoustu věcí a už chápou, že svět je barevný. Zároveň při té barevnosti vidí, že ten svět je všude stejný. Že všichni mají děti a mají stejné starosti.

My Češi máme výhodu, protože máme velmi silný pas. Vlastně nic neřešíme, vytáhneme pas a do spousty zemí na světě máme bezvízový styk. Takže rozhodnutí, jestli někam zajet, můžete udělat dva dny před hranicí, což je super.

Cestovali jste napříč Tureckem a Irákem, kde potkáváte zahalené ženy, ozbrojené hlídky… Ptají se vás holky na souvislosti?
Samozřejmě musíte trochu vysvětlovat. Říkám jim, že v téhle zemi je to tak, že ženy to mají složité, musí mít zahalené tělo. A když někam jdeme, říkám jim, že musí mít zakrytá ramínka a nemůžou mít sukničky. To ony respektují. Přijmou režim dané země, což si myslím, je pro cestovatele naprostý základ. Přizpůsobit se té zemi, nevymykat se, nepřinášet tam svoji kulturu a netvrdit jim, že jsme lepší. Protože to tak není.

Josef Vrtal

  • Fotr na tripu a „ten zábavný“ v Autosalonu na Primě
  • vystudoval herectví a částečně obor scenáristika a dramaturgie
  • zkoušel dabing, televizní i rozhlasové prostředí
  • více než 20 let dělá pořady o autech
  • narodil se 14. června 1969, je mu 52 let
  • je ženatý, má dceru Josefínu (10) a Leontýnu (6)

Naopak my jsme byli největší atrakcí pro všechny místní. Všude nás fotili, a to i vojenské hlídky kurdské milice, která hlídá celé území. Takže holčičky byly zvyklé na časté vojenské kontroly. Když jsme pak z Iráku a Turecka jeli domů kolem Jihlavy, malá Leontýnka se ptala: Tati, kde bude ten voják? Ty kontroly? Zase si projektovaly ty zkušenosti z Iráku a z tureckých oblastí do České republiky.

Ani v tuto chvíli nemáte strach?
Vždycky mám strach. Je to strach z neznáma, který mě drží až do prvních kilometrů za hranicí. Než jsme vjeli do Iráku, telefonovali jsme, zjišťovali jsme, ptali jsme se lidí, volali jsme na český konzulát. Na hranici je to pak jako počítačová hra. To já miluju, protože to je obrovský zážitek na několik hodin, kde musíte vědět, koho uplatit a kde co říct.

A pak ji překročíte a najednou víte, že už jste tam. Těch prvních deset kilometrů si říkám: „Ty jo, to nebyl úplně dobrý nápad, teď tady jedeme, ježišmarjá... tak vždycky se můžeme vrátit. Dobře, dáme tady tři dny, a když to bude stát za prd, tak se vrátíme.“ A pak si začnete zvykat, začnete potkávat místní lidi, začnete s nimi komunikovat a ten pohled na tu zemi najednou přestává být novinový, titulkový, televizní.

Návštěva kláštera v Iráku

Pro některé je stále záhadou, kdo stojí za kamerou, když kameraman s vámi necestuje a vy jste v obraze. Bystřejší si tedy v titulcích nebo na sociálních sítích všimli, že s Fotrem na tripu jezdí i jeho žena Klára...
Ano, Klára je paní Columbová, protože tu v televizi nikdy nikdo neviděl.

Takže na to nejste sám, většinu materiálu během cestopisu natáčí paní Columbová?
Tam, kde jsem já, tak to točí Klára. Kde nejsem já, to většinou točím já. (smích) Přece jen s kamerou jsem zdatnější, umím létat s dronem. Dnes už některé věci zvládá i starší Pepinka, která se naučila obsluhovat kamery 360tky a už ví, jak to má chytnout, co s tím dělat, kam to má zamířit. Nehrajeme na nějaký profi štáb na cestě. Nejsme ani dokument z cesty, který by dělal rozostřené záběry vodopádů a časosběrné materiály. Snažíme zaznamenat ten ryzí život a na to nepotřebujete žádnou závratně drahou techniku. My jsme takové cestopisné vepřo knedlo zelo.

Dovedete si představit, že byste jel roadtrip s holkami sám bez paní Columbové?
To si nedovedu představit, protože je to práce, i když si lidé myslí, že to je úžasná cesta a dovolená. Ale my si vezeme závazek, že za sto dní dovezeme deset třicetiminutových dílů do televize, to znamená poctivě točit téměř každý den. Když někde jste a jste unavená, řeknete si, že je vedro a kašlete na to. Jenže v našem případě přijdeme o natáčecí den. V Iráku, kde bylo 50 °C, chodí lidé ven až večer. Ale já večer nic nenatočím, takže jsem i v těch vedrech táhl holky ven a točili jsme, protože musíme dovézt materiál. Kolikrát to není jednoduché. Děláme rozhlasové spoty, musíme posílat materiál, popisovat jej pro střihače. Já když se z této „dovolené“ vrátím, potřeboval bych dovolenou.

Pamatuji si díl z Islandu, jak zastavujete někde u DHL a posíláte domů materiály. Takže takhle to funguje v realitě? Každý den natočíte nějakou stopáž a odesíláte?
To ne. Natočíme a už zálohujeme. Přes nějakou spediční společnost jsme posílali harddisk do České republiky, ale teď jsme přirozeně pokročili a už to normálně nahráváme na úložiště na internetu. Protože internet je dostupný i v těchto lokalitách, o kterých si všichni myslíme, že tam lidé jen pasou ovce nebo velbloudy. Kolikrát je to rychlejší než hledat nějakou spediční společnost, složitě tam vyplňovat formuláře a pak se modlit, že to včas dorazí do České republiky. Člověk, který to tady v Česku vyzvedává, to pak musí jít proclít a je to strašná procedura. A my vlastně jedeme online. Když jsme byli na Islandu, už se na Primě vysílal díl z Faerských ostrovů, kde jsme byli asi čtyři týdny předtím. Poměrně rychle se to v produkci zpracovává a jde to do vysílání.

Fotr na tripu: zvířata a děti se přitahují na severu i na jihu

Máte spočítané kilometry nebo čas, který jste na cestách strávili?
Každá cesta byla stodenní, máme je za sebou tři, takže to je 300 dní na cestách. Máme před sebou čtvrtou a pátou cestu, obě budou alespoň stodenní. My těch sto dní potřebujeme, protože musíte započítat přejezdy, trajekty, mrtvý čas, odpočinek: je to pro nás bezpečná jistota, že za tu dobu odevzdáme materiál na deset třicetiminutových dílů. I tak to jsou tři čisté minuty denně, které musíme natočit, a to není málo.

Kazachstán jsme končili v Astaně, tak to bylo 25 až 26 tisíc kilometrů. Irák (druhý roadtrip, pozn. redakce) byl asi také 26 tisíc kilometrů. Teď i severní cesta byla podobná, měla 21 nebo 22 tisíc kilometrů. Myslel jsem, že to bude méně, ale naskakovalo to brutálně. A to do toho nepočítám, že přes Černé a Kaspické moře jedete trajektem, z Dánska na Island lodí.

Fotrovy tripy

2019: Ukrajina, Gruzie, Ázerbájdžán, Kazachstán, Uzbekistán, Kyrgyzstán a Kazachstán

2021: Černá Hora, Albánie, Makedonie, Turecko, kurdské oblasti Turecka, Irácký Kurdistán

2022: Laponsko (Finsko, Norsko, Švédsko), Faerské ostrovy, Island

Ptám se proto, že dlouhé cesty se vám promítly do běžného režimu a do vyučování starší dcery. Jak jste na cestách zvládali školu?
Paní Columbová je učitelka a Josefínka je na domácí výuce. Nechodí do školy a dvakrát do roka jezdí na přezkoušení do Svobodné školy v Opavě. Leontýnka teď do školy virtuálně nastupuje. Takže se během cest učí samy. Nejedeme na výkon. Jiné rodiny projektují do dětí své představy, ty musí splňovat body a nosit jedničky. To holky neznají. Žádné známkování, úkoly, učební plán si dítě udělá samo: učí se, když chce. Nezbavilo se možnosti se učit, a to učení ty děti baví.

Takže elegantní řešení na cesty. Jaké řešení máte na nemoci a cestovní bolístky?
Vezeme s sebou lékárnu, máme základní antibiotika, holky jsou očkované proti všemu, co se dá. Tedy Leontýnka ještě ne, té bude šest let, takže před další cestou ještě něco doočkujeme. A na cestách využíváme moderní techniku, kde se můžete přes telefon spojit videohovorem s doktorem a problém s ním probrat. Popíšete mu jej a rozhodnete se, jestli to zvládnete sami, nebo navštívíte místní zdravotní zařízení. Tato služba ale ze zákona nefunguje na děti, doktoři smí na dálku poskytovat zdravotní rady jen dospělým, takže to musíte fikaně přenést na sebe. Ale funguje to, je to super. Také je fajn mít dobré zdravotní pojistky.

V autě trávíte hodiny, dny. Jak bojujete s rodinnou ponorkou a ukňouranými pasažéry vzadu?
Auto je paradoxně pohoda, protože je to jediný stabilní domov na naší cestě. Naše základna. Holky auto milují, mají tam bordýlek, věci ve všech kapsách, které pak vytahují do kempu nebo penzionu. Zvládají i poměrně dlouhé jízdy. Když jedeme 10, 12 hodin, tak se naučily mít režim. A ponorky nemáme ani když zabloudíme. Já řídím a za jízdy nemluvím. Řídím i za ostatní řidiče, protože jakákoliv drobná havárie pro nás znamená zastavení na cestě, což nechci. Paní Columbová má počítač a řeší sociální sítě, protože má sponzorské povinnosti. Holky mají tablety, sluchátka a jedou. Buď se učí, nebo si pouští pohádky, hrají si s legem. Dělají v autě všechno. No a pak jsou zastávky na „čůrání, kakání, proběhnutí, případně blinkání“… klasika.

Fotr na tripu - cesta musí být dobrodružství, aby byla zapamatovatelná.

To je až podezřele ideální…
Tak přijdou samozřejmě krize. Horko, když musíme pracovat, rozdílné názory. Fungujeme jako normální rodina. Dokážeme se na sebe mračit, děti nás rozčilují, hádají se. Toto ale tedy netočíme.

Část cest jste absolvovali během pandemie, jak vám covid zamíchal kartami? Změnil trasu na mapě?
První cestu jsme odjeli před propuknutím pandemie, potom přišel covid, který v podstatě řídil naši minulou cestu, protože náš původní plán byl: jet přes Turecko do Íránu a z Íránu na Arabský poloostrov. Ale Írán se zavřel definitivně a přestal vydávat víza. Kvůli covidu jsme třeba nejeli do Arménie, která byla otevřená, ale chtěli tam PCR testy i po dětech od šesti měsíců stáří, a to považuji za zdravotní fašismus. Proto je nejlepší nemít plán a přizpůsobit se dané situaci.

Jak děti změnily a mění vaše cestování?
Řekl bych, že se nic nezměnilo a zároveň se změnilo úplně všechno. Model, kdy jedete s rodinou, je úplně jiný a je ve spoustě věcí mnohem lepší. Děti nám totiž jednotlivé země otevírají. Uvědomil jsem si to, když jsme projížděli Uzbekistán, což je muslimská země, a bydleli jsme ve vojáky hlídané hrozné těžařské plynové fabrice uprostřed ničeho, ale nikde jinde se nedalo spát. A tam byli dělníci, kolonie asi 25 tisíc lidí, kteří tam pracovali. Večer jsme šli mezi ně do restaurace, tedy do takové výdejny jídla. Sledovali nás a děti si tam hrály. A přišel za námi takový echtovní Uzbek, rusky jsme pohovořili, a on říká: „Máš tady strach?“ „Kde,“ ptám se. „Tady u nás, mezi muslimy.“ Já říkám: „Nevím, spíš se nebojím. Myslím si, že jsme všichni stejní.“ „A to máš pravdu,“ říká, „a já ti taky chci něco říct. Ty jsi sem mezi nás do Uzbekistánu přivezl svoje děti. Víš, co je pro muslimy největší svátost? Rodina. A když ty jsi k nám přivezl rodinu, ty jsi dovezl nejvíc, co máš. Tady ti nikdo neublíží. Tady se ti nic nestane. Protože děti jsou pro nás svaté.“

Teď nechci říct, že bychom si děti vezli jako rukojmí nebo další vstupní pas, ale model cestování s dětmi v těchto zemích hodně překvapuje. Úplně neuvěřitelně. Takže pro nás jsou tyto země překvapení a i my jsme velké překvapení pro ně, protože tam málokdo takto přijede. Přijede tam dobrodruh na motorce, baťůžkář, offroadová výprava nebo tam uspořádají pro nějaké zbohatlíky trip za doprovodu místní policie, ale my tam jedeme fakt sami. Nikdo s námi není. A jedeme tam jako „famílie“.

  • Nejčtenější

Žena se dvěma vagínami má dva přítele, sexuální potěšení má rozdělené

21. března 2024  7:54

Annie Charlotte se narodila se dvěma vagínami. Ačkoli zprvu pro ni byl její zdravotní stav šokem,...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

26. března 2024,  aktualizováno  8:54

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Obří melouny už nejsou in, i muži mohou kojit a další zajímavosti o prsou

24. března 2024

Ňadra obvykle poutají pozornost mužských očí, jsou ovšem také částí lidského těla, která je...

Dvaadvacetinásobná matka přiznala závislost na těhotenství

22. března 2024  8:15

Sue Radfordová z Velké Británie má dvaadvacet potomků. Třiadvacetkrát byla těhotná a nevylučuje, že...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Žena si vysnila plastiku prsou v Turecku, život se jí změnil v horor

25. března 2024  7:59

Třiatřicetiletá Stephanie Briggsová z Velké Británie roky šetřila na operaci, po které měla mít...

Jedno ze siamských dvojčat se dočkalo svatby, druhé se vdávat nechtělo

28. března 2024  14:27

Čtyřiatřicetiletá Abby Henselová z USA se vdala už v roce 2021. O sňatku ovšem promluvila až nyní....

Intersexualita pro mě byl šok, říká žena bez ženských pohlavních orgánů

28. března 2024  8:45

Alyssa Ballová byla od mala vychovávána jako dívka. Ve skutečnosti ale úplnou dívkou nebyla. Pravdu...

KVÍZ: Oslavte den učitelů. Poznejte známé kantory a procvičte si znalosti

28. března 2024

Den učitelů se letos potkal s prázdninami, a k tomu ještě s přípravou na velikonoční svátky. Jestli...

Sex se zajíčkem je super, ale... Sedm důvodů, proč nechodit s mladším mužem

28. března 2024

Vztahy s výrazným věkovým rozdílem jsou stále častější a už dávno nepatří do kolonky „podivné“....

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...