Vyrostla jsem v malém městě, nebo spíš větší vesnici, jak se na to kdo dívá, zhruba 70 kilometrů od Prahy. Mí rodiče odsud pocházeli, znali se prakticky odmalička, domy jejich rodičů stály vedle sebe. V dětství byli nerozluční kamarádi, jsou stejně staří, pak táta odešel na střední, bydlel na internátu a vídali se tak mnohem míň. Máma chodila na gymnázium a denně dojížděla.
A někdy, když jim bylo zhruba sedmnáct, přeskočila jiskra a zamilovali se do sebe. Po maturitě oba odešli na vysokou do Prahy. Po vystudování se vzali, našli si malý byt, zplodili mě a za dva roky bratra. Jenže naše to táhlo zpátky domů a když zemřel dědeček, tátův otec, rozhodli se, že se vrátí a nastěhují se k babičce, aby tam nebyla sama. Naštěstí si oba našli v blízkém okolí práci, já začala v novém domově akorát chodit do první třídy.
Chtěla jsem do Prahy
Na dětství moc ráda vzpomínám, měla jsem kolem sebe samé milující lidi, mámu s tátou, dvě babičky a dědu a také tetu se strýcem a bratrance se sestřenicí. Ve vedlejším domě, kde vyrostla maminka, žil s dědou a babi i její bratr s rodinou. A také tu byla spousta dětí z okolních domů, se kterými jsem trávila spoustu času.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Byla jsem ale prý trochu jiná než ostatní děti, aspoň mamka mi to tvrdila. Byla jsem jak do party, tak hodně samostatná, dokázala jsem být i sama se sebou, což třeba můj bratr nedokázal. Také jsem prý byla i dost ctižádostivá, chtěla jsem být spisovatelkou, pořád jsem si něco psala, deník, zkoušela jsem psát i básničky.
Spisovatelka se ze mě nestala, ale pracuji v jednom ženském časopisu, takže k psaní mám celkem blízko. A hlavně není všem dnům konec, jednou možná napíšu i román. Už od puberty jsem měla jasno, že v dospělosti nechci zůstat na vesnici nebo v nějakém malém městě, táhlo mě to do Prahy. Naši mi sice tvrdili, že se ráda vrátím, tak jako kdysi oni, že mi bude ta pohoda a přátelské prostředí chybět, že si na ruch a anonymitu nezvyknu.
Do Prahy jsem odešla studovat na vysokou školu, protože mě vždycky bavila čeština, chtěla jsem ji studovat. Měla jsem velké štěstí a dostala se na Karlovu univerzitu, kde jsem studovala český jazyk a literaturu. V Praze jsem zpočátku bydlela v podnájmu u maminčiny kamarádky, která dlouhá léta žila sama s dětmi a ty už si našly partnery a z domova odešly. Měla volný pokoj. Po nějaké době jsem se ale přidala k pár kamarádům ze školy, přeci jen to bylo mnohem příjemnější bydlet ve velkém bytě s partou kamarádů.
Praha mi učarovala, bylo to vlastně moje rodné město, měla jsem tam své kořeny. Rozhodně jsem neplánovala a ani neplánuji se někdy vrátit domů. Už během školy jsem přispívala do různých časopisů a v jednom mi nabídli práci a jsem tam dodnes. Baví mě to, mám už i dobré postavení, slušný příjem, tak jsem si mohla časem dovolit i na hypotéku koupit malý byt.
Nezadané ženy jsou šťastnější než single muži. Bojí se ale samoty |
Rodiče mi přispěli, když viděli, že to myslím vážně, že se domů vrátit nechci. Bratr s nimi a se svou ženou a dvěma dětmi bydlí v našem domě. Vídám se s nimi jednou dvakrát do měsíce, vždycky se na všechny moc těším a pak se zase těším domů do svého bytu.
Nenudím se
Kolem sebe mám hodně přátel, někteří mi zůstali ještě ze školy, další jsou z práce. Nemůžu si stěžovat, že bych se nějak nudila, když žiju sama. Já vlastně doma zas až tak moc nejsem, nemám žádné povinnosti, třeba s dětmi, můžu si tak život zařídit podle svého a na nikoho se neohlížet, nemusím nikomu vysvětlovat, kde jsem byla, kam jdu, kdy přijdu, kolik jsem utratila a podobně.
Stačí mi, že to vidím u některých svých kamarádek, které občas řeší, že ten „jejich“ měl zase řeči, že musel pro děti do školky nebo že je studená večeře, že nemá pivo v lednici. Takovýchto problémů jsem ušetřena a je mi takhle fajn.
To, že žiju sama a nemám stálého partnera, neznamená, že jsem snad nějaká jeptiška. Sex mám ráda a rozhodně se ho nezříkám, ale nemusím ho mít denně. Mám za sebou už pár vztahů, které se nepovedly. Pokaždé mě to utvrdilo v tom, že mi je opravdu líp samotné
Ovšem moje okolí, přátelé i kolegové v práci mě nechápou. Přijde jim to divné, že jsem sama, když jim vysvětluju, že to tak prostě mám, tak si někteří myslí, že se jen vymlouvám. Jedna kamarádka mi řekla, že to opravdu nechápe, že si nedovede představit, že by vedle sebe neměla muže. Přitom každou chvíli si na něj stěžuje, je uhoněná, u holiče nebyla jak dlouho, věčně mi brečí na rameni, jak to nedává.
A když jí pak řeknu, že jsem spokojená, šťastná, že nemám její starosti, tak mě nechápe. Dokonce mi neustále dohazuje rozvedeného kamaráda svého muže, prý bychom se k sobě opravdu hodili.
A vlastně mě nechápou ani mí nejbližší. Mamka se mě dokonce zeptala, jestli nejsem lesba. Prý i sousedi okolo nás se jí na mě ptají, co to jako se mnou je, že za nimi jezdím sama a že nemám žádné děti. Mamka už prý dokonce jedné sousedce řekla, že mám přítele, který je pracovně velmi zaneprázdněný, dost času tráví v cizině, kde pracuje, tak se mnou nemůže ani přijet. Už jsem dokonce uvažovala o tom, že ukecám nějakého kamaráda, aby se mnou před našimi „hrál“ mého přítele.
Natálie
Názor psycholožky čtěte na další straně.
