Paní profesorko, podle vás je život věčné riziko a patří do něj i strach. Ale jak se s ním popasovat?
Problém je, že jsme pořád nastaveni na to, co přijde. Myšlenky na budoucnost nám nedovolují prožívat přítomnost tak, jak bychom měli. Pandemie a válka je to, čemu ve filozofii říkáme ontologická nouze. A s ní se musíme naučit žít. Smrt je najednou velice blízko, ale na ni se člověk musí připravovat od dítěte.
Vy nás dokonce nabádáte, že se musíme se smrtí skamarádit. Proč?
Připustit si zánik je očistné. Smrt do výchovy a vzdělání prostě patří. Nelekejte se toho slova. Příprava na smrt se už dva a půl tisíce let nazývá péče o duši, což dnešnímu člověku bytostně schází. Dnešek staví na převratných technologiích. Svět se proměňuje na velký počítač a lidé jsou určeni k plnění povelů. Pak se nelze divit, že jsou malomyslní, nevěří si a veškeré rozhodování delegují na odborníky.
Zdeněk Svěrák mě do dramatického kroužku nevzal. Byla jsem na něj moc rychlá. Spolužáci mi říkali atomová, což vzniklo zkrácením mého dívčího jména Anna Tomanová.
