Letos to bude třiatřicet let od doby, kdy jsme si během sametové revoluce prožili obrovskou vlnu emocí z pádu komunistického režimu a později i z odchodu sovětské armády z tehdejšího Československa. Teď v únoru zahájilo Rusko vojenskou invazi na Ukrajinu. Takřka na dohled zuří nyní válka, která je zdrojem vášní, ovšem zcela opačného druhu. Jaké mají dopady na naše psychické zdraví?
Když to vezmeme v kontextu našich životů, byl pro moji generaci první velkou autentickou emocí – tedy takovou, kterou sama zažila a nebyla odkázána na historiky – srpen roku 1968. Vpád Sovětů byl provázen pocitem absolutní bezmocnosti a nehoráznosti. Většina lidí z mé generace to vnímala jako něco tak nespravedlivého, že jsme v tu chvíli byli s Rusy nadosmrti vyřízeni. Můžeme si tisíckrát intelektuálsky říkat, že kolektivní vina neexistuje, ale to tak úplně neplatí pro tyto velké události.
Následujících dvacet let provázela dlouhodobá frustrace, s níž jsme se naučili více či méně žít. O to pozitivnější emoce se uvolnila v listopadu 1989. Pocítili jsme obrovské zadostiučinění, ve které mnozí z nás už po těch dvaceti letech ani nedoufali. Obě tyto události – provázené naprosto protichůdnými emocemi – spolu tedy úzce souvisely. Co s nimi nesouviselo, byl covid, který nás znovu po letech přivedl do jakéhosi modelového uzavření v totalitě. Důvody sice byly vynucené nikoli politickou, nýbrž zdravotní a epidemiologickou situací, ale v mnohém připomínaly uzavření v totalitním režimu. Opět se zavřely hranice a výjezdní doložku z éry socialismu nahradily očkovací certifikáty.
Narůstají dlouhodobé existenciální obavy ze světa, do něhož začínáme vrůstat nejen my, ale i naše děti a vnoučata.
