Euforie? Možná chvíli, bezprostředně po nájezdu, ale pak nastoupí peklo zvané absťák. Rozklad osobnosti, kdy nejste schopni se svými blízkými komunikovat jinak než křikem, hádkami a urážkami. Každé další slovo bolí a trýzní jako špendlík zabodnutý pod nehtem, ale z té spirály už není úniku.
Druhá řada seriálu to ukazuje ve vypiplaném audiovizuálním obalu, scenáristicky i režijně suverénně, což je patrné zejména v posledních dvou epizodách, kde se život postav promíchává s divadelním představením, které sepsala a zrežírovala Lexi Howard. Hraje ji mimochodem Maude Apatow, dcera komika, scenáristy a režiséra Juda Apatowa.
Tyhle epizody jsou silné samy o sobě, navíc skvěle fungují jako katarzní finále. Můžeme se pozastavit nad tím, jak samouk Lexi dokázala takhle precizně zrežírovat výpravnou a evidentně finančně dost nákladnou hru v rámci možností střední školy, ale z dramaturgického hlediska je to efektní řešení a do značné míry definice přístupu autora seriálu Sama Levinsona ke zvolené látce.
Když pomineme i v druhé řadě použitý vypravěčský fígl, kdy se k postavám dostáváme skrze jejich vnitřní promluvy a bleskově sestříhané flashbacky – první díl má v tomhle ohledu až tarantinovskocoenovský říz – vznáší se celá Euforie v jakémsi oparu, kouřové cloně či rauši. Konec je jakousi zpovědí, kterou ale za hlavní postavy vyřknou jejich divadelní předobrazy. Je to celé jen hra? Nebo je naopak hra na život důležitější než život sám?
Euforie je třpytivá glampopová podívaná plná barev, světel a hudby, ale pod zářivou slupkou je tvrdé jádro deziluze, přetvářky a kocoviny. Nejde o glorifikaci drog, naopak.
Pátá epizoda hází do kanálu všechna vizuální cingrlátka a vyráží s kamerou na rameni do ulic sledovat zničenou Rue na útěku před léčebnou, před matkou, Jules i před sebou samotnou. Nedívá se na to vůbec příjemně, zvlášť když divákem cloumá dilema, zda toho zfetovaného spratka vlastníma rukama zaškrtit, nebo mu v hloubi duše fandit a přát mu, ať se z toho proboha nějak vyhrabe.
Může za to především herecky zcela přesná Zendaya. Díky ní Rue nikdy nepřekročí tenounkou hranici, za níž už nelze mít slitování. Kapesník, který jí podáte, aby si alespoň utřela obličej, vám zmačkaný a poplivaný mrskne do obličeje a přesto s ní soucítíte.
Sam Levinson dokáže na půdorysu teenagerovského seriálu vystavět podívanou, která beze švů kombinuje líbivý popcorn s tíživým dramatem. Přerývaný rytmus vyprávění jde ruku v ruce s emoční nestabilitou postav, jejich rozháraným nitrem. Kulisy se mění ve skutečný svět a naopak. Nic dnes vyřčeného nemusí zítra platit, nejdůležitější věty jsou pronesené potichu nebo je přehluší hudba.
Padají zábrany i stud – přehlídka obnažených penisů je v případě Euforie vydatná. Nikdo a nic není černobílé, tragika i komika vyvěrají z jedné a téže situace, záleží na úhlu pohledu. Dlouholetým tajemstvím sžíraný a alkoholem vydatně posílený otec, který se v zoufalém pokusu o vzpouru doma v hale vymočí na koberec, se z toho panoptika, jemuž říká rodina, chová nejnormálněji.
