Masopustem se sice většinou rozumí třídenní hýření, předcházející čtyřiceti dnům půstu před Velikonocemi, ale v širším pojetí jde o období od svátků Tří králů do Popeleční středy, která vyznačuje začátek jarního půstu. Datum Popeleční středy určíme, pokud od pondělí toho týdne, v němž začínají Velikonoce, odečteme čtyřicet dní. Posledním dnem, kdy lidé mohli hodovat, bylo úterý Popeleční středě předcházející – a pak už „maso pusť“!
Letos připadá Velikonoční neděle na 17. dubna, týden, v němž Velikonoce proběhnou, začíná pondělím 11. dubna. Odečtěme čtyřicet dnů a máme Popeleční středu, která nadejde 2. března. Smršť masopustních oslav tedy v tomto roce očekávejme hlavně o víkendu 26. a 27. února.
Událost i svátek obžerství
Slovo „mjasopust“ je doloženo již ve velkomoravských pramenech z devátého století. Jiné kroniky uvádějí, že si na masopustní slávu potrpěl už druhý český král z rodu Přemyslovců Vladislav II., který prý pořádal ve svých palácích třídenní hodokvas, při němž zval měšťany k bohatě prostřeným stolům.
Koláče, jitrnice, jelítka, to jsou hlavní položky masopustního „menu“.
Anebo mastná zabijačková polévka, zvaná prdelačka.
Masopustní obyčeje jsou soustavně zaznamenávány od devatenáctého století, a to v mnoha regionálních modifikacích. Ve městech i na vesnicích neznamenal masopust jen období tanečních rejů a obchůzek maškar, byl rovněž dobrým důvodem pro oblíbená společenská setkávání rodin a přátel, při kterých často nescházely zabijačky.
A byl to i čas konání veselých divadelních představení a bujarých srazů členů různých cechů a spolků.
Masopustní dny bývaly i vhodnou dobou pro námluvy a pořádání svateb, k nimž patřily i různé iniciační projevy, například rituál přijímání nevěsty mezi vdané ženy. Když se však na vesnici v době masopustu neuskutečnila žádná svatba, mluvilo se o „jalovém masopustu“. A dívky, které zůstaly i po masopustu svobodné, bývaly dokonce terčem posměchu a narážek.
K posledním dnům masopustu se v některých krajích vztahoval i zákaz pracovních aktivit. Muži měli zanechat svých povinností na poli či v dílně a jen a jen odpočívat. A samozřejmě hodovat.
Jitrnice, jelítka, koblihy, masopustní šišky, to vše se konzumovalo v množství až nezřízeném. Ne každému se to líbilo. Spisovatel a kazatel Tomáš Štítný ze Štítného, předchůdce Husův, měl masopust za „ďábelský“ čas, kdy lidé tráví dny „v obžerstvie a smilnej žádosti“…
Bába s nůší, laufr, strakapoun
Základem masopustní tradice a nejpřitažlivějším prvkem masopustního veselí jsou odedávna obchůzky maškar, průvody namaskovaných chasníků provázených muzikanty. Průvod zastavoval u jednotlivých stavení a jeho účastníci si vyžadovali vstup do chalup a obdarování, případně tanec s přítomnými děvčaty.
Mezi dary, které hospodyně maškarám předávaly, patřily zvláště maso a vejce, koblihy, ale taky obilí nebo mouka. Mnohdy si maškary braly, co je napadlo, třeba vejce z kurníků nebo uzené visící v komínech domů. Obecní úřady tedy musely čas od času zasáhnout proti obchůzkám z pozice moci a chození maškar bývalo i zakazováno a různě postihováno.
I masopust ve Střížově na Budějovicku je plný pestrých masek a dobře naložených koledníků.
Masky a a převleky jsou nejvděčnější součástí obchůzek.
Podoba maškarních průvodů nicméně vždy budila pozornost. K nejstarším převlekům patří masky zvířat a vůbec nejfrekventovanější je patrně maska medvěda, dříve pořizovaná z hrachoviny a slámy, dnes z plyše a kukly. Nejoblíbenější masopustní figuru vodil na řetězu nebo na provaze medvědář. V průvodu zpravidla nechyběla ani maska koně, častá i při mikulášských nebo tříkrálových obchůzkách, s hlavou ze dřeva nebo pytloviny vycpané slámou.
Z lidských postav byly vždy nejvděčnější zesměšňující masky žen nebo babek s nůší, za které se samozřejmě převlékali opět výhradně muži. V průvodu dodnes většinou pochodují také kominík, dráteník, hasič, flašinetář, řezník a voják, někdy „laufr“ – tak se nazývali ozbrojenci z dob před třicetiletou válkou, střežící hranice před Turky.
Nescházejí různé varianty šašků, klaunů a strakapounů s dřevěnou plácačkou, vydávající směšný zvuk. A jestlipak znáte pohřebenáře? To bývá při obchůzkách chlapík ve slaměném kuželovitém klobouku, kterému hospodyně darované jídlo napichují na „hřeben“, chcete-li na rožeň.
Maškary ze seznamu UNESCO
O síle masopustních tradic u nás a o jejich neobyčejné folklorní hodnotě svědčí to, že byly už před dvanácti lety zapsány na prestižní seznam mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva, sestavovaný organizací UNESCO. Masopust se tak zařadil po bok jiných „divů Česka“, historických center Prahy, Českého Krumlova či Telče, Lednicko-valtického areálu, vily Tugendhat nebo slováckého verbuňku.
V obci Studnice se masopustní obchůzky uchovaly v původní podobě.
Konkrétně se té pocty dostalo masopustním obchůzkám a maskám z konce devatenáctého století na Hlinecku ve východních Čechách. Tradiční podobu má tento obyčej ve vesnicích Hamry, Blatno, Vortová a Studnice, v době masopustu se s ním seznámíte i v expozičním areálu památkové rezervace Betlém na Veselém Kopci u Hlinska nebo v Muzeu lidových staveb v Kouřimi.
Charakter a podoba masek zůstávají na Hlinecku po dlouhá desetiletí neměnná. Maškary chodí od domu k domu a ochutnávají, co si pro ně hospodyně připravily. Nesmějí chybět koblihy plněné mákem, dříve smažené na lněném oleji. A další staročeské lahůdky následují: tlačenka, jitrnice, zabijačková polévka, uzené, na dobrou náladu kmínka, slivovice…
Kazatel Štítný ze Štítného měl masopust za čas obžerství. Ale koledníkům něco dát musíte!
K obchůzkám samozřejmě patří i nějaká ta sklenička na kuráž.
Průvod vede laufr s bičem, pohánějící ostatní masky, a Ženuška, ta drží košíček s peněžitými dary. Na závěr obchůzky se koná obřad porážení masky zvané Kobylka. Ras jí nejdřív přetne žílu, ale nakonec se smiluje a dá kobylce napít ohnivé vody. Ta radostně vyskočí a v tu chvíli začíná nefalšované masopustní hýření. Zima je na odchodu a jaro na dohled!
