Vy svou manželku Danu Morávkovou umíte pěkně vypéct. Třeba s takovou nevinnou aktivitou, jakou je kolo.
(smích) Já jsem ji protáhl trošku na kole! Strašně rád jezdím a ona říkala, že by chtěla jet se mnou. Tak jsme udělali takovou neplánovanou, asi šedesátikilometrovou vyjížďku a myslím, že z ní byla trošku unavená. Ale asi to nemělo vliv na její výkon na jevišti.
Co zafunguje, když chcete manželku potěšit?
Překvapení. To je koření vztahu. Vždycky řeknu: Sbal se a jdeme! Něco vymyslím a někam ji vezmu, na místo, o kterém jsem třeba slyšel, nebo kde už jsem byl, protože hodně věcí poznáváme tím, že koncertujeme. Tak tohle funguje docela dobře.
Kdo byl ze začátku vztahu více žárlivý? Vy nebo Dana?
Myslím, že jsme ani moc nežárlili. Mně bylo dvaatřicet, už jsem byl celkem bard, když jsem potkal Danu. Odmalička se pohybuji v hereckém, divadelním a muzikantském prostředí, tak jsem neměl problém s tím, když dá herečka někomu pusu na scéně tak, že by z toho měl člověk žárlit.
Petr Malásek, Dana Morávková a jejich syn Petr (14. května 2021)
Váš syn se rozhodl studovat úplně jiný obor. Jak na to pohlížíte?
Je to odvaha. Studuje anglickou literaturu v Británii a žurnalistiku a kreativní psaní, což je taková trojkombinace oborů, se kterou pak může dělat ledacos. Ale nebude to určitě mít jednoduché. Jeho to ale strašně baví. Jak já jsem doma v notách, tak on je doma v písmenech. Myslím si, že ať je to čeština, nebo angličtina, už mu je to dneska jedno. A kam ho vítr zavane? Já mu jenom přeju, aby byl šťastný.
Nezamrzelo vás, že se nebude po otci věnovat hudbě?
Ani ne, protože hudba je strašná řehole, strašná dřina a sám jsem tím prošel. On to samozřejmě zkoušel, hrál na klavír. Ale viděl jsem, že cvičí s takovou trošku nechutí. Já přišel o půl dětství, mně se to teda potom vrátilo tím, že tam nějaký talent asi byl a dál jsem se tomu věnoval. Ale ve chvíli, kdy cítíte, že talent tam úplně není, tak je škoda ho o to půl dětství připravit. Takže je všechno v pořádku.
Díky vám se čeští umělci cítí na pódiu jistí v kramflecích. Vzpomenete si, z koho se vám rozklepala kolena, když jste spolu hráli poprvé?
To si nepamatuju, protože hraju skoro pořád a vždycky je to pro mě mimořádný zážitek, protože mě to hrozně baví. Ale možná paní Hegerová. Když mě poprvé oslovila na spolupráci a musel jsem se naučit celý repertoár. Hned první koncert byl v Bonnu a docela pro prestižní publikum. Tak tam jsem měl možná trošku strach, ale rychle to po dvou minutách zmizelo a bylo to skvělé.
Petr Malásek a Hana Hegerová (26. března 2007)
Vás s Hanou Hegerovou pojilo i letité přátelství. Dokázala vás svým humorem i překvapit?
Těch okamžiků bylo mnoho. Byla geniální v tom, jak uměla skvěle reagovat na věci, které byly na pódiu. Tím pádem byl každý koncert neopakovatelný a originální. Pamatuju si, že jsme jednou začali hrát a totálně se rozbilo piáno. Bez něho by se to muselo zrušit. Kolega došel pro bednu s nářadím do auta, lehli jsme si pod piáno a spravovali ho jako tiráka. Vytáhli jsme celou mechaniku a ona mezitím vyprávěla fantastické historky. Pak řekla: Já už nevím, co mám říkat, tak vám třeba začnu zpívat! A začala. V tu chvíli jsme to dali dohromady, sešroubovali a nikdo mi od té doby nevěřil, že to nebylo zinscenované, protože to vyšlo úplně krásně přesně na vteřinu.
Léta teď fungujete s Lucií Bílou. S tou už také musíte být sehraní.
Myslím, že jo. Muzika je kouzelná v tom, že kdo ji trošku cítí, tak vlastně propojuje lidi. Lucka je úplně fenomenální příklad tady toho, protože ona hudbu strašně cítí. My spolu v podstatě na tom pódiu dýcháme. A v tom je to možná úspěšné a atraktivní pro posluchače. Takže já z toho mám radost.
