Kamila se tak spolu se svým mužem pídila po možnostech léčby a přesvědčovala skeptické lékaře, aby ji vyzkoušeli. Dnes – půldruhého roku od nehody – už tříletý Honzík leze, jí, směje se a taky se umí rozčílit. Učí se mluvit a chodit. Prostě žije.
V červnu 2020, měsíc před jeho druhými narozeninami, jste byla s Honzíkem na táboře pro maminky s dětmi. Chystaly jste se s dětmi na procházku a vy jste šla ještě do penzionu vyzvednout svačiny. Požádala jste ostatní maminky, aby na Honzíka zatím dohlédly...
Ano, přesně 4. června 2020. Odskočila jsem si asi na dvě minuty. Když jsem se s těmi svačinami vrátila, Honzík nikde. Ptala jsem se po něm, ty, co ho hlídaly, stály pořád na stejném místě přímo před vodní plochou a řekly něco ve smyslu: „Teď tady někde byl.“ Pomyslela jsem si, že tam, kde stojí, je to asi bezpečné a šla hledat na druhou stranu. Tím se bohužel čas, kdy se Honzík topil, natáhl.
Rozloučím se s ním, chvilku slyším za dveřmi řev, ale pak ho to přejde a spolupracuje. Když se vracím, usmívá se.
