Vystudovala jste politologii a publicistiku, to jsou od umění hodně vzdálené obory.
Moje cesta se průběžně vyvíjela a ubírala jiným směrem. Jediným společným jmenovatelem všech mých aktivit je má zvídavost. Vždy jsem ráda objevovala nové věci a měla blízko k umění. Dřív jsem sama malovala a navštěvovala galerie a výstavy. V dospělosti jsem začala chodit na kreslení k jednomu umělci, kterého jsem později začala i zastupovat. Z toho vznikla myšlenka, že bych chtěla tuto osobní zkušenost propojit s profesní kariérou.
Daří se vám propojit vystudované obory s uměním?
Studium politologie mě naučilo práci s informacemi a vyhodnocování faktů. To mě v kombinaci se zmíněnou zvídavostí dovedlo až k novinařině. Potom co jsem se vrátila ze studií politologie v Německu, přešla jsem na druhý břeh a začala dělat PR. Vydržela jsem pět let. Pak přišla práce v aukční síni Christie’s v Londýně a umění, což doufám už nebude jen další pětiletka, ale láska na celý život.
Do Londýna jste vyrazila až po třicítce, což bývá věk, kdy se lidé ze zahraničních cest za zkušenostmi vracejí. Proč?
Nepřipadala jsem si ještě tak stará, abych nemohla zkusit něco nového. U nás panuje názor, že ženy po třicítce by se měly usadit a zakládat rodinu. Londýnské ženy jsou v tomto věku na vrcholu kariéry a nikdo se jich na děti neptá.
Předpokládám, že u nás ses tímto názorem setkáváte.
Ano. Společenské vnímání je u nás jiné. A nejen ohledně mateřství, ale i stran pracovních příležitostí žen. Co se týče rovného přístupu nebo i třeba firemní kultury, jsme stále pozadu, ale zlepšuje se to. Musíme však brát v potaz, že mám srovnání jen s Londýnem, který je velmi progresivní.
Nechtěla byste se do Anglie vrátit?
Už ne. Má nynější mise je předat, co jsem se v Londýně naučila. A nejen u nás, postupně bych se chtěla zaměřit i na východní a střední Evropu a tyto trhy propojovat. Založila jsem proto program EduArt Experience.
V čem přesně spočívá?
Jde o půlroční program pro všechny milovníky a budoucí sběratele umění, které tento obor zajímá, chtěli by si koupit hezké originální dílo, ale netuší, kde začít. Nevědí, na koho se obrátit a jaké parametry sledovat, aby se při výběru a koupi nenechali napálit. Moje role je ukázat jim, jak trh s uměním funguje, a být jejich průvodcem. V rámci programu dostanou účastníci každý měsíc zážitek ve formě návštěvy ateliéru, galerie či aukce. Druhou částí jsou online lekce se známými nebo trhem ozkoušenými odborníky ze zahraničí, protože chci poskytovati zahraniční perspektivu, abychom se nebavili jen o trhu v Česku, který je poměrně mladý. V rámci své práce v Christie’s jsem propagovala vzdělávací kurzy v Londýně, Hongkongu a New Yorku. Všechny kontakty a zkušenosti, které jsem získala, bych nyní chtěla zprostředkovati lidem tady. Mám totiž pocit, že v oblasti trhu s uměním stále tápou.
„Nepřipadala jsem si ještě tak stará, abych nemohla zkusit něco nového.“
Barbora Půlpánováprůvodkyně uměním
Proč tomu tak podle vás je?
Na začátku minulého století tady byla poměrně silná sběratelská tradice. Bohužel dlouhé období komunismu úplně zničilo jakékoli tržní mechanismy. Uplynula příliš krátká doba, abychom se vyrovnali západní úrovni, kde trh s uměním fungoval kontinuálně. Na druhou stranu tím, že u nás umělci netvořili pro peníze a naopak byli kvůli svým aktivitám často znevýhodňováni, vznikala jejich díla z ryzí lásky k umění a potřeby tvořit či upozorňovat na stávající režim. Západní sběratelé už začali objevovat sílu umění v tomto regionu.
Barbora Půlpánováprůvodkyně uměním (35)
|
Kolik váš program EduArt Experience stojí?
Osmadvacet tisíc korun. Součástí ceny je i originální umělecké dílo, které každý účastník dostane. To má hodnotu zhruba dva tisíce korun. Možná ale i víc, protože sérii obrazů navrhl přímo pro náš program streetartový umělec Zeb One. Je to limitovaná edice třiceti kusů sítotisků s vyobrazením písmena E jako EduArt. Jde o soutisk šesti barev, který je poměrně těžké udělat.
Ví člověk vždy přesně, co se mu líbí, nebo ho to naučíte právě až ve vašem programu?
Nechci nikoho učit, co se mu má líbit. Každý má jiný vkus a umění je vysoce individuální, leckdy až intimní věc. Účastníkům programu ukazuju, jak to ve světě umění funguje a jaké jsou tam zákonitosti. Co si potom vybere, je na něm. Nehledě k tomu, že vkus se může časem měnit. Když se člověk vydá na cestu života s uměním, může ho to zásadně změnit. Slýchávám často i krásné příběhy lidí, kterým po probuzení zlepšuje obraz na stěně den. Nebo se rozhodli dobrovolně pomáhat galerii.
Jaká jsou měřítka pro to, abych se mohla považovat za sběratelku umění?
Není to ani tak o množství, jako o přístupu. Jeden galerista mě v minulosti nazval sběratelkou, která nevlastní ani jeden obraz. To už ale není samozřejmě pravda. Skočila jsem do toho po hlavě. Musím všechny varovat, že nákupu mění je vysoce návykový. Najednou začnete nacházet krásné a zajímavé objekty úplně všude. Nedávno jsem si koupila věc v antikvariátu, která nemá žádnou finanční hodnotu, ale nechala jsem si ji krásně zarámovat a má pro mě hodnotu osobní. Připomíná mi mého dědu. Abych ale zodpověděla vaši otázku – základní rozčlenění je na investora, sběratele a mecenáše. Investor se na dílo dívá z hlediska zhodnocování peněz, sběratel je někdo, kdo vnímá širší kontext umění a vidí ho jako nositele myšlenky doby, ve které žijeme, a třeba i jako odkaz budoucím generacím. A mecenáš jde ještě dál a investuje nemalé finanční prostředky na rozvoj a propagaci umělecké scény.
Mohu být tedy sběratelem, i když vlastním jen jeden obraz?
V zásadě ano. Většina z nás nemá neomezené finanční prostředky a sběratelem může býti ten, kdo nevydělává stamiliony. Stačí, že se chce podílet na záznamu své doby tím, že podporuje umění. Takový přístup je sběratelský.
A co k tomu člověka vede?
Hodně tomu pomohla nedávná doba, kdy celý svět ochromovala pandemie. Lidé si chtěli čas strávený doma zpříjemnit něčím hezkým. Umění přispívá k pocitu ukotvení, který jsme v takovou chvíli všichni potřebovali. Druhý důvod pro koupi umění je investiční. Umění přímo nekopíruje vývoj finančních trhů, ale jedná podle vlastních zákonitostí. Proto může být v turbulentní době vhodným prostředkem pro uložení peněz.
„Za stejnou částku, kterou utratíte v obchodě za něco, co se tiskne stále dokola, můžete mít originál.“
Barbora Půlpánováprůvodkyně uměním
Cena uměleckých výtvorů se ale může i snížit, ne?
Může, a proto je dobré sledovat určité ukazatele, které napovídají, že právě toto dílo se bude s postupem času zhodnocovat. Je jiná míra rizika, když investujete do začínajícího umělce, kde parametry nejsou úplně zřejmé, nebo do zaběhnutého etablovaného umělce, který už je trhem ověřený. Tam je zhodnocení nižší, ale máte menší riziko ztráty. Investice do něj je ovšem znatelně vyšší.
Když nejsem milionářka a toužím po originálu, jaká je minimální cena za umělecké dílo?
Můžete ještě na UMPRUM nebo na AVU objevit začínajícího umělce, který prodává svou tvorbu za velmi dostupné ceny. Ty budou s postupem let třeba narůstat. Je ale možné jít i cestou, že si od zavedeného umělce nevyberete dílo na plátně, ale na papíře. Sama mám krásnou litografii od Martina Salajky. Stála tři a půl tisíce korun. Samozřejmě práce na papíře není tak likvidní, což znamená, že kdybyste ji chtěla prodat, máte menší šanci, že to půjde okamžitě, a ještě se zhodnocením. Pořád ale máte krásné originální dílo, do kterého umělec vložil energii.
Takže nedoporučujete jít do velkého řetězce a koupit si obraz, který budou mít v obýváku další tisíce lidí?
Rozhodně ne. Za stejnou částku, kterou utratíte v obchodě za něco, co se tiskne stále dokola, můžete mít originál.
Jaký nejdražší obraz vám visí doma?
Naposledy jsem si pořídila střední formát od Adély Janské za sto tisíc korun. Koupila jsem si ho ze tří důvodů. Zaprvé se mi obraz vizuálně moc líbí, i když mnoha lidem přijde trochu znepokojující. Zadruhé upozorňuje na postavení žen ve společnosti. V této sérii nazvané Nevěsty mají ženy na obličeji plexisklo, což podle autorčiných slov znamená, žene každá žena se chce vdát. Svou životní roli může vnímat odlišně, než si žádá společnost. Toto téma se mnou rezonuje. Třetím důvodem bylo, že šlo o její poslední výstavu v Čechách, protože si ji vyhlédl newyorský galerista a bude tam mít v blízké době výstavu. Což nasvědčuje i dobrému zhodnocení v budoucnu.
Jak moc podléhá umění trendům?
Na globální úrovni trendy jsou. Vznikají například sbírky, které jsou zaměřeny čistě jen na ženské výtvarnice. V Česku ale žádný výrazný trend zatím nepozoruji.
„Pro mě je práce i koníček. Pořád chodím po vernisážích a ateliérech a rozšiřuju si obzory.“
Barbora Půlpánováprůvodkyně uměním
Dá se na první pohled poznat, že má obraz potenciál?
Spoléhala bych v tomto ohledu na galeristy, kteří dokážou odhadnout talent a umějí správně pracovat s kariérou umělce. Podporují ho a rozvíjejí. Dělají mu výstavy a vozí ho na zahraniční veletrhy.
Proč tedy jdou lidé do vašeho programu, místo aby šli rovnou za galeristou?
Můj program totiž nabízí celkový průřez toho, co trh nabízí. Hezky od začátku. Díváme se, jak umělec tvoří a jaké je správné nastavení vztahu mezi galeristou a umělcem. Pak se také díváme, jak fungují aukce a jak se připravit na dražení v nich. Účastníky nevedu určitým směrem, ale nabízím jim od každého něco. Galerista se zaměřuje na toho, koho zastupuje. Když za ním jdete, už víte, jaký typ umění vám bude nabízet. Já jsem nestranná.
Jak moc jsou díla v galeriích nadhodnocená oproti tomu, kolik bych dala, kdybych šla rovnou za umělcem?
Tvůrci by byli sami proti sobě, kdyby prodávali díla pod cenou, protože jim to kazí trh a důvěryhodnost. Ceny by proto měly být vždy jednotné.
Když zrovna nepracujete, co ráda děláte ve volném čase?
Toto je velmi ošemetné, protože pro mě je práce i koníček. Pořád chodím po vernisážích a ateliérech a rozšiřuju si obzory. Jsem ráda, že s první skupinou, která už náš program Edu-Art absolvovala, jsme stále ve styku a chodíme společně. Jsem ale povahou introvert, takže pak potřebuji být zase sama doma a vařit nebo si číst knížku.
