Přemýšlela jste někdy o tom, že byste byla soudkyní?
Ne, to vůbec ne. Jak se říká, byla jsem asi v pravý čas na pravém místě. Má kariéra nebyla vůbec tou klasickou kariérou justiční čekatelky. Pracovala jsem pro stát, pracovala jsem pro soukromou sféru. Pak vznikl Nejvyšší správní soud a potřeboval odborníky z praxe, zejména z té byznysové, protože na soudu v té době byli vedle karierních soudců jen odborníci ze státních úřadů nebo akademici. Takže jsem byla prvou, která šla z komerční sféry na Nejvyšší správní soud.
Bylo pro vás výhodou, že jste přišla ze soukromé sféry do justice, kde soudce musí být nezávislý? Jak jste sama řekla, dříve jste obhajovala stát, pak jste pracovala pro soukromou firmu.
Myslím si, že mi to dalo určitý nadhled. Osobně to za výhodu považuji, znala jsem velmi dobře segment financí. Samozřejmě jiné právo, které tady soudíme, například přestupky či stavební právo, jsem neznala. Mám ale pocit, že si díky svým předcházejícím zaměstnáním dokážu lépe představit, kam až posouzení určité otázky může v praxi vést.
Mělo by se tedy odpustit v justici od kariérních soudců?
Kariérní soudci jsou důležití, protože mají justiční paměť a dokonale znají procesní pravidla. Zároveň by však justice měla být otevřenější lidem z praxe kvůli tolik potřebné diverzitě.
Čím jste chtěla být jako malá?
Chtěla jsem prodávat kytky nebo knížky. Doma jsem si hrála na to, že mám obchod a v něm prodávám, ale to jsem byla malá holka. Můj tatínek si hrozně přál, abych šla studovat ekonomickou školu se zaměřením na zahraniční obchod.
Barbara Pořízková
 Barbara Pořízková |
Vystudována máte ovšem práva, proč jste nešla na ekonomku?
Odrazovaly mě přijímačky z matematiky. Pro práva jsem se rozhodla někdy ve třetím ročníku na gymplu, protože mi připadaly velmi univerzální.
Jaké byly vaše začátky jako soudkyně?
Bylo to docela těžké ve všem. Dlouho se mi stýskalo po lidech, po týmové práci.
Byla jste osamělá?
Byla. Práce soudce je osamělé povolání s velkou odpovědností, což spoustě lidí nedochází. I když rozhodujeme v senátech, člověk je hodně sám a má na sobě velkou zodpovědnost.
Co vám pomáhalo se s tím vyrovnat?
Pomohli mi lidé kolem mě, měla jsem štěstí na bezvadný senát. Každý začátek je samozřejmě těžký, v justici je hodně pravidel, které člověk zvenku nevidí. Justice je navíc konzervativní a má spoustu nepsaných pravidel i předsudků, zaběhlý pořádek, který se dodržuje. Tohle jsem se učila za pochodu.
Musela jsem si zvyknout i na jiný způsob práce. Když zastupujete stát nebo soukromého klienta, tak máte za cíl vyhrát. Máte zadání, kterým se snažíte právní argumentaci vést. Naopak soud stojí nad tou argumentací a většinou tam, kde začíná opravdový problém, tam končí komentáře a jednotlivé strany začínají mlžit. Je to zkrátka velmi jiná, ale hezká práce.
Osamocený Nejvyšší správní soud
Co se týče osamělosti, dalo by se říct, že i Nejvyšší správní soud stojí v justiční soustavě trochu osamocen.
To máte pravdu, nemáme pod sebou správní soudy, existují pouze správní úseky na krajských soudech. Nemáte tak vůbec možnost ovlivnit například výběr soudců, vše si řídí předsedové krajských soudů. A pak tu stojí samotný Nejvyšší správní soud, který je sice důležitým kasačním soudem, ale nemá vůbec vazbu na obecnou justici.
Myslíte si, že bylo lepší, kdybychom měli krajské správní soudy?
Stoprocentně, jinde v Evropě to funguje. Z hlediska naší justiční soustavy nemá předseda krajského soudu na starosti jen správní úsek, ale musí opečovávat i trestní, civilní či insolvenční úsek. Vše musí klapat. Má zkušenost je taková, že správní soudnictví bývalo a ještě někdy je hodně podceňovanou větví krajských soudů.
Když končil Josef Baxa jako předseda Nejvyššího správního soudu, vzpomínal na vznik soudu s tím, že tehdy dostal dotaz, k čemu takový soud v Česku bude. Má nyní NSS své místo v justiční soustavě?
Pokud by tomu tak nebylo, tak bychom nebyli zavaleni prací. Doufám, že důvěru, kterou jsme si mezi lidmi vybudovali, neztratíme.
Když jsem nastoupila na Nejvyšší správní soud, rozdělení soudců bylo půl napůl - přesně polovina soudců byli muži, druhá polovina naopak ženy. Některé odešly do důchodu, jiné zemřely. Dnes už to rozdělení takové není.
Co obnáší vaše práce jako místopředsedkyně Nejvyššího správního soudu?
Mám na starosti celé zahraničí, správu soudu tak, aby fungoval i po té ekonomické stránce. Aby se třeba topilo nebo aby nám fungovala doprava či IT oddělení. Mám pod sebou také oddělení evidence judikatury.
Kromě toho jsem si nechala souzení, sedím každý čtvrtek v malém senátu a zasedám i v rozšířeném senátu. Zpravodajských věcí mám méně, než jsem měla dříve, ale práci soudkyně si rozhodně nenechám vzít.
Nicméně znamená to, že taková možnost tady byla? Být místopředsedou soudu a nesoudit?
Tuším, že někteří předsedové krajských soudů již vůbec nesoudí. Mohla jsem požadovat ještě menší rozsah soudcovského rozhodování. Například tak, že bych se svým senátem zasedala jednou za měsíc. Ale to jsem nechtěla.
Proč?
Rozhodování mne baví mnohem více než funkcionaření a pragmaticky, pokud bych na 10 let vyskočila ze souzení, velmi těžko bych se do vlaku správního soudnictví, které je hodně o technickém právu, vracela.
Je podle vás chyba, když předseda nějakého soudu odsune rozhodování na druhou kolej a ztratí ten kontakt?
Neumím to říct kategoricky, záleží i na velikosti daného soudu, třeba předsedové těch krajských pod sebou mají i ty okresní. Soudce funkcionář by měl podle mě zůstat spjatý s realitou a s tím svým ‘každodenním chlebem’, protože jen tak může lépe porozumět potřebám dalších soudců, dát jim potřebné zázemí.
S dcerami jsem byla, když bylo potřeba
Dokážete si od vaší práce odpočinout?
Čím jsem starší, tím lépe.
Takže vyrovnávání pracovního a osobního života zvládáte?
Můj rodinný život je teď o něco jednodušší, mám dospělé dcery, které mají vlastní životy, už mám i dva vnuky. Svůj pracovní a osobní život víceméně balancuji jen se svým mužem, s přáteli a s „babičkovstvím“. Daří se mi to lépe, protože se nemusím každodenně starat o celou rodinu.
 |
Ale předpokládám, že dříve jste se musela o rodinu starat. Byla jste to spíše vy, nebo vám v tomto ohledu pomáhal váš muž?
Můj muž byl z tohoto hlediska velmi velkorysý. Když jsem nastoupila do americké firmy, převzal takové ty „tradiční“ povinnosti, jako bylo například chození s dětmi k lékaři, rodičovské schůzky a tak dále. To všechno můj muž zvládal, byť je sám právní profesionál. Měla jsem i oporu ve svých rodičích, kteří tehdy byli v důchodu, a s dětmi nám také pomohli. Oporu v rodině jsem zkrátka měla. Zároveň si však myslím, že jsem s dcerami byla vždy, když to bylo opravdu potřeba.
V současné době se vede debata o tom, že jsou ženy často postaveny před volbu: rodina, nebo kariéra. Vy tedy nemáte pocit, že byste někdy před tuto volbu byla postavena?
S každou dcerou jsem na mateřské strávila tři roky. Je pravda, že jsem si to naplánovala v době, kdy jsem pracovala pro státní správu, takže to bylo jednodušší. Byla jsem v zaměstnání, kde nikomu nebylo divné, že jsem na mateřské tři roky. Nevím, jak je to ve státní správě nyní, ale ve velkých firmách to určitě není standardem, že by žena odešla kvůli dítěti na tři roky z práce. Na druhou stranu dnes fungují home office či poloviční úvazky, takže si myslím, že když se chce, tak se rodina a práce dá skloubit. Musí se jen ženám pomoci, poskytnout jim zázemí, a když se tohle podaří, tak možná leckterý zaměstnavatel bude překvapen tím, že jsou ženy šťastné, že mohou i s malými dětmi pracovat, navíc kvalitně, byť na zkrácený úvazek.
Ocenila byste více žen v justici?
Když jsem nastoupila na Nejvyšší správní soud, rozdělení soudců bylo půl napůl - přesně polovina soudců byli muži, druhá polovina naopak ženy. Některé odešly do důchodu, jiné zemřely. Dnes už to rozdělení takové není.
Je to chyba?
Myslím si, že ano, ale ne kvůli tomu, že bych zastávala názor, že ženy soudí lépe než muži. Jsou z mého pohledu konsenzuálnější. Jsem zastáncem pestrosti ve všem a jsem přesvědčená, že je správné, když se střetnou různé pohledy na věc – například advokáta, akademika, kariérního soudce, muže, ženy. Když se to všechno smíchá v diskuzi, výsledek je vždycky lepší než když je to jenom jeden pohled. Takže je podle mě krátkozraké obsadit soud například jen muži. Má to být namíchané, stejně jako mají lidé namíchány různé profesní zkušenosti.
Když jsem toto to téma řešila s Ivanou Hrdličkovou (předsedkyně Zvláštního tribunálu pro Libanon, pozn. red.), uvedla, že by ženám škodilo, kdyby do pozic byly dosazovány jenom proto, že jsou ženy.
Nejsem příznivcem kvót. Na Nejvyšším správním soudu je 32 soudců a soudkyň, ale nemyslím si, že by se bez kvót nenašlo patnáct kompetentních žen, které by obsadily část těchto pozic. Našlo, ostatně už nás jedenáct je. Rozhodně ale nejsem člověk, co by na nějakou pozici dosadil ženu jen proto, že má hezké modré oči.
Ale jednoduše řečeno, i justiční soustava by měla odrazovat složení společnosti?
Souhlasím, na obecných soudech je daleko více žen než mužů. To až poté, co stoupáte na vyšší pozice, tak se ten poměr nějakým zázrakem začne měnit. Je to podobné jako ve školství, máte rozhodně více učitelek než učitelů. Ale ředitelé nebo rektoři jsou většinou muži.
Justice a umělá inteligence
Co vás na vaší práci baví nejvíce?
Hodně mě baví zahraničí, sdílení zkušenosti se soudy z jiných zemí a učení se z toho, jak jsou v něčem dál. Baví mě výměna informací, dělá mi to radost. Jsem ale ráda když se nám daří naši práci zatraktivnit i doma. Zavedli jsme třeba home office a máme ho i bez ohledu na pandemii, což je na justiční poměry něco docela revolučního, takže to mě velmi těší.
Zmínila jste sdílení zahraničních zkušeností. Je třeba nějaká země, u které se Česká republika může inspirovat?
Každá země to má trochu jinak, takže nemůžu říct, že bychom měli mít za vzor třeba Německo, kde mají finanční věci úplně oddělené od správního soudnictví. Myslím si, ale že je dobře, když mezi sebou můžeme sdílet různé zkušenosti, například co se týče procesních pravidel či etických otázek – co má soudce komentovat a co už ne, nebo třeba digitalizace justice. Už nyní se mluví o tom, jestli může umělá inteligence pomoci v rámci souzení.
Jak si to mám představit? Bude případy jednou rozhodovat sama umělá inteligence?
V Evropě například v Irsku nebo v Anglii vznikají určité programy, které dokážou přefiltrovat obrovské množství dat, takže soudci nemusí číst stohy a stohy papíru, ale zkrátka jen relevantní informace. To neznamená, že by umělá inteligence nějak rozhodovala, ale i např. vyhledávač judikatury je kus umělé inteligence. Nechci tím říct, že by umělá inteligence měla nahradit soudcovské rozhodování. Nechci strašit, je nicméně zajímavé sledovat takové trendy.
Já to jako strašení nevnímám, spíš mě to překvapuje. O justici se říká, že je zkostnatělá.
Na jednu stranu je to dobře, protože kdyby se každý rok v justici děly závratné změny, tak přestane mít důvěru lidí. Nemůže to být tak, že se zbourají všechny pilíře justice a každý rok to bude jinak, justice ale musí nepochybně jít s dobou.
Dříve jsme např. neměli vyvěšené rozsudky na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu. Vedla se velká vnitřní diskuze, zda umožníme lidem tedy široké veřejnosti je číst. Dnes by nikoho nenapadlo, že je to nějaký problém a že by to tak nemělo být. Změny musí přijít, ale pomalu, protože justice je především službou veřejnosti a ta musí být konzistentní.
Když jste právník v soukromé sféře, tak samozřejmě taky posloucháte protiargumenty, ale zvažujete, jak se jim třeba vyhnout, nebo jak je obejít, protože chcete spor vyhrát. Jako soudce musíte naslouchat protiargumentům jiným způsobem, protože na tom záleží správnost konečného verdiktu.
O zveřejňování rozsudků online se v Česku vede dlouhá diskuze. Jak jste řekla, vy je zveřejňujete, ale neplatí to tak o jiných soudech.
Pomalu se to rodí. Musíte brát v úvahu, že například v trestním či opatrovnickém rozsudku může být mnoho intimních informací, a bylo by zvláštní, kdyby si v něm každý mohl listovat. Je to také věc kultury, například severské země jsou na tom o poznání dále a mají systém velmi otevřený. Tam se například můžete kouknout, zda proti vašemu sousedovi běží trestní řízení či někdo podal trestní oznámení. To už mi přijde trochu za hranou. Slovinci zase ve svých rozsudcích i v případě malého senátu uvádí disent, tedy proč některý soudce nesouhlasil s většinou. U nás je to pouze ve velkých senátech.
U vás zveřejňování funguje, tak proč by to nemohlo fungovat i na jiných soudech, když to bude anonymizované?
Jednou to bude na všech soudech. Anonymizaci musí někdo udělat podle přijatých standardů. Tohle všechno je dlouhý proces a justice nemá peníze na zaplacení dalšího justičního personálu. Rozhodně bych neřekla, že je k tomu nechuť. Diskuze se opravdu vede spíše směrem, kdo to udělá, jak to bude vypadat a jak se to zaplatí.
Jak naslouchat názorům jiným
V jednom z rozhovorů jste uvedla, že vaším vzorem je Dagmar Burešová.
Nemám úplně jeden vzor. Když se mě tehdy ptali na profesní vzor, uvedla jsem paní doktorku Burešovou, protože mi připadá jako odvážná, inteligentní a pracovitá dáma. Osobně jsem jí neznala, ale z toho co o ni vím, můžu říci, že ji obdivuji.
A co váš vzor mimo justici?
Nemám moc ráda glorifikaci. Inspirují mě chytří pracovití lidé a je jedno, zda jsou z justice nebo z jiné branže.
Dokážete říci, co bylo vaší největší výzvou, které jste musela čelit ať už jako místopředsedkyně nebo soudkyně Nejvyššího správního soudu?
Změna stylu práce. Několikrát jsem začínala v rámci svých zaměstnání od nuly, když jsem přešla ze státní správy do amerického korporátu, což byl úplně jiný styl práce. A pak poté, co jsem přešla na soud, to bylo opět od nuly, protože jsem za sebou neměla žádnou justiční kariéru. Takže pro mě bylo velkou výzvou zúročit to, co jsem se naučila dříve a využít to v rámci mé práce v justici.
Co vás práce soudkyně naučila?
Naslouchat názorům jiných. Když jste právník v soukromé sféře, tak samozřejmě taky posloucháte protiargumenty, ale zvažujete, jak se jim třeba vyhnout, nebo jak je obejít, protože chcete spor vyhrát. Jako soudce musíte naslouchat protiargumentům jiným způsobem, protože na tom záleží správnost konečného verdiktu.
Kdyby se vám nyní po těch letech dostal do ruky znovu nějaký případ, který jste už jednou rozhodovala, máte pocit, že byste jej nyní rozhodla jinak?
Myslíte, zda jsem někdy udělala chybu? Určitě, jsem jenom člověk. Ale chyby nejsou nepřátelé, pokud jich neděláte moc. Chybami se člověk učí a jsou kořením úspěchů. Za těch 15 let, co soudím, mně Ústavní soud zrušil jen dvě rozhodnutí, to je dobrá bilance.
Vidíte jako místopředsedkyně NSS v justici někde problémy?
Zcela základním problémem jsou finance pro pomocný justiční personál. Finance na to, abych neměla problém přijmout vedoucího IT oddělení, aby obecná justice neměla problém získat kvalitní zapisovatelky a tak dále. Justiční personál je strašně podhodnocený, nejsme konkurenceschopní a máme problém zaplatit své lidi.
Co byste vzkázala mladým začínajícím právníkům, kteří sní o soudcovské kariéře nebo o práci na Nejvyšším správním soudu? Co byste jim doporučila?
Pracovat na sobě, učit se naslouchat a nebát se chyb.
Funkce soudce je omezená věkem. Dokážete si představit, že byste soudcovala až do tohoto věku?
Člověk nikdy neví, co ho potká, a nikdo nevíme, jak tady budeme dlouho, takže bych si chtěla užít radost s vnoučaty a manželem a cestovat. Kdyby to bylo jen na mojí volbě, tak bych do 70 let soudit nechtěla.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
