S Vojtou jsme se seznámili před deseti lety, osm let jsme spolu žili. Ještě před vypuknutím koronavirové pandemie mě požádal o ruku. Termín svatby jsme měli naplánovaný, ale okolnosti tomu chtěly jinak, a tak jsme svatbu odsunuli, až se to všechno přežene. Jenže nikdo nepočítal, že to bude tak dlouho trvat. Měli jsme v plánu velkou svatbu, oba máme hodně rozvětvenou rodinu i spoustu kamarádů. Letos bychom ji už mohli uskutečnit, jenže Vojtovi na jaře onemocněla maminka, podstoupila složitou operaci a stále není fit. Takže ze svatby opět sešlo.
Vysněná dovolená se změnila v katastrofu
Dalším z našich velkých plánů byla dovolená u moře, ale ne jen tak ledajaká někde v Chorvatsku. Oba jsme toužili po exotice a aspoň na dva týdny. Byl to náš sen už mnoho let. Šetřili jsme, nemínili jsme se nijak omezovat. Nakonec jsme si řekli, že to bude naše svatební cesta. Ovšem i v tomto nám covid udělal čáru přes rozpočet. Vojta přišel o práci, já pracovala jen na částečný úvazek, a tak jsme museli sáhnout na peníze, které jsme si šetřili na naši vysněnou dovolenou.
Naštěstí se situace zlepšila, nějaké peníze nám taky zbyly a my se rozhodli, že k moři vyrazíme co nejdřív. V červnu jsme odletěli na deset dní do Řecka. Těšila jsem se jak malé dítě, u moře jsem byla naposledy s kamarádkou po maturitě, což je už třináct let. Polovina dovolené byla za námi a já si to opravdu moc užívala, jenže pak nastal snad nejhorší okamžik mého života. Přítel mi po večeři jen tak zničehonic oznámil, že je mezi námi konec, že se zamiloval do jiné a se mnou se chce rozejít. Nejdřív jsem myslela, že si snad dělá legraci, že mě zkouší, jak se budu tvářit.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Ale žádná legrace to nebyla. Myslel to naprosto vážně. Na můj dotaz, proč mi to říká teď, na dovolené, proč vůbec se mnou na ni odjel, proč mi to neřekl před ní, řekl, že mě o ni nechtěl připravit. Prý moc dobře věděl, jak jsem se na ni těšila. Ale vůbec mu nedošlo, jak jsem se po jeho oznámení cítila, jak mi bylo. To prý nedomyslel. Jeho nová láska totiž v den, kdy mi to řekl, přiletěla za ním, bydlí v jiném hotelu a on se za ní přestěhuje a pak se spolu vrátí domů. Já nevěřila svým uším, očím, připadala jsem si jak ve zlém snu. On to měl všechno dopředu naplánované a myslel si, že já si budu v klidu pokračovat v dovolené.
Sebrala jsem se a šla pryč, nemohla jsem s ním zůstat v jedné místnosti ani minutu. Pak jsem ho viděla, jak s kufrem odchází a vrátila jsem se. Zbytek dovolené mám jako ve snách, strávila jsem ji v hotelovém pokoji, občas jsem si došla na jídlo, ale ven k moři ani se projít jsem se neodhodlala. Pořád jsem jen přemýšlela, co mě čeká doma, jak to všechno budu muset říct rodičům, přátelům, jak budu sama žít, jak si budu muset najít nové bydlení, sbalit si věci z našeho pronájmu… Také mi jelo hlavou, jak jsem na Vojtovi nic nepoznala, jak přede mnou všechno dokázal skrývat. On se choval naprosto normálně, přirozeně, přitom se stýkal s jinou a se mnou plánoval rozchod.
Začala jsem nový život
Domů jsem se vrátila se zlomeným srdcem, ale celkem klidná. Ještě z dovolené jsem zavolala našim a řekla jim, co se stalo. Pochopitelně mi nabídli, že u nich můžu bydlet, jak dlouho budu chtít, že se na ně mohu spolehnout. V bytě, kde jsme s expřítelem několik let žili, jsem po návratu sbalila svoje věci, táta mi pomohl vše, co bylo moje, přestěhovat. U našich jsem strávila zhruba dva týdny, než jsem si našla pronájem malé dvougarsonky.
O Vojtovi jsem si zakázala přemýšlet, rozhodla jsem se, že ho vymažu ze svých vzpomínek. On se mi po návratu z dovolené ozval, ale mluvit jsem s ním nedokázala. Chtěl si prý o všem ještě promluvit, prý abych ho pochopila, ale já odmítla. Mezitím se ke mně doneslo, že jeho nová láska je o víc než deset let mladší než já a kamarádka mi řekla, že jim dává jen pár měsíců podle toho, co o ní slyšela. Mě to ale nezajímalo.
Kamarádka měla pravdu. Vojta dostal kopačky a zůstal sám. Napsal mi to na Messengeru a že by se se mnou rád sešel. Dala jsem mu šanci, bylo mi ho líto a byla jsem i zvědavá, co mi řekne. Mě už náš rozchod přebolel, uběhly od něj skoro tři měsíce a svým způsobem se mi po něm docela stýskalo. Pořád ho mám ráda, i když mi tak ublížil.
Vojta se mi omlouval, prý udělal největší chybu svého života. Byl poblázněný mladou pěknou holkou a vůbec mu nedocházelo, jak hrozně se ke mně zachoval. Teď už to ví a chtěl by udělat všechno pro to, abych mu odpustila a dal ještě jednu šanci. Neřekla jsem mu ani ano, ani ne. Chybí mi, to přiznávám. Strávili jsme spolu dost dlouhou dobu, vytvořili jsme si společné vzpomínky. Možná by šlo na ně opět navázat. Ale na druhou stranu, můžu mu ještě věřit? Co když mě opět zklame? A můžu věřit i sobě, že mu to někdy nebudu vyčítat?
Denisa
Názor odbornice čtěte na další straně.
