Začátkem září oznámil americký ministr zahraničí Antony Blinken, že Spojené státy povedou další jednání. Společně se zástupci 20 států při něm hodlá apelovat na Tálibán, aby dodržel podmínky, ke kterým se zavázal a mezi které patří například práva žen a sestavení inkluzivní vlády.
Habibu Sarabi překvapilo, že Západ měl od nové afghánské vlády pod vedení Tálibánu vůbec nějaká očekávání. Podle ní bylo už během březnových mírových jednání v Moskvě zjevné, že se Tálibán od roku 2001 nezměnil.
Na jednáních byla jedinou ženou. „Nepodílely jsme se na válce, zcela jistě můžeme přispět k míru. Neměli bychom ignorovat 51 procent našich lidí (žen),“ kritizovala tehdy. Rozhodnutí, že Spojené státy Afghánistán opustí, označila za krajně nezodpovědné a pomýlené.
Než nastoupil Tálibán
Habiba Sarabi se narodila v roce 1956 v provincii Ghazni do relativně významné rodiny v Sarabu etnicky patřící k perské skupině Hazarů. V dětství cestovala s otcem do celé zemi. Střední školu a univerzitu absolvovala v Kábulu, kde vystudovala farmacii. Po promoci v roce 1987 dostala stipendium od Světové zdravotnické organizace a odjela do Indie, kde dokončila studium hematologie. V roce 1996, když moc v zemi získal Tálibán, který přinesl teror a zejména ženám zkomplikoval dramaticky životy, učila na Kabul Medical Science College.
Afghánistán byl ale už před vzestupem Tálibánu dost problematickou zemí. Sovětská okupace (mezi lety 1979 a 1989), občanská válka mezi muhadžedíny (1992 až 1996) a západní intervence vyvolaly v převážně muslimské zemi chaos.
Netrvalo dlouho a Afghánistán se stal cvičištěm protizápadních teroristických skupin, včetně těch napojených na Usámu Bin Ladina.
Do Pákistánu a zpět
„Když jsem vyrůstala bylo to jiné. Kmeny spolu vycházely,“ vzpomíná Habiba Sarabi. Aby vládě Tálibánu unikla, utekla i se svými třemi dětmi do Pákistánu, kde mohly pokračovat ve školní docházce, ale často se do země tajně vracela.
Její manžel zůstal v Kábulu, aby se mohl starat o rodinu. Tajně vyučovala dívky jak v Afghánistánu, tak v uprchlických táborech v Pákistánu. V roce 1998 se přidala k Afghánskému institutu pro vzdělávání se sídlem pákistánském Pešaváru a později se stala ředitelkou celé organizace.
Jako viceprezidentka působila také v organizaci nazvané Humanitární asistence pro afghánské ženy a děti (Hawca). Objížděla uprchlické tábory, vedla přednášky o ženských právech a sháněla lékaře, kteří by o uprchlíky pečovali.
Navzdory obrovskému riziku překračovala pěšky hory, kterými prochází Afghánsko-pákistánská hranice, aby dohlížela na 80 tříd, ve kterých se dívky učily číst a psát.
Poté, co Tálibán v roce 2001 padl, Habiba Sarabi se se svými dětmi vrátila do Kábulu, kde okamžitě otevřela pobočku Hawca, vrátila se k učení a pokračovala ve své práci v oblasti ženských práv a gramotnosti.
V roce 2003 byla jmenována ministryní ženských záležitostí ve vládě prezidenta Hamida Karzaie. V roce 2005 se na svou vlastní žádost stala guvernérkou Bamianu, chudé provincie ve středním Afghánistánu 150 kilometrů od Kábulu s 500 tisíci obyvateli.
V Bamianu bez Buddhů
Během jejího působení byl Bamian svědkem mnoha změn. Mezi priority Habiby Sarabi patřily projekty v oblasti infrastruktury a zdravotnictví, stejně jako vzdělávání žen. Na turismus, který se v Bamianu točil především kolem buddhistické kultury, se zaměřila jako na zdroj financování. Nejznámější místní památkou byly, až do té doby, než je zničil Tálibán, sochy Buddhů z Bamianu.
Afghánská politička Habiba Sarabi na fóru Generation Equality Forum v Paříži (30. června 2021)
V roce 2008 zahrnul magazín Time Habibu Sarabi mezi své Hrdiny životního prostředí, především za její práci na ustanovení národního parku Band-e Amir. V roce 2013 získala Cenu Ramona Magsaysaye, kterou od roku 1957 oceňuje nadace bratrů Rockefellerových „odvážnou službu lidem a pragmatický idealismus v demokratické společnosti.“
V roce 2016 k tomu přibyla ještě Cena N-Peace udělovaná Rozvojovým programem Spojených národů, který ocenil Habibu Sarabi za její neúnavné snahy o to, aby v Afghánistánu zavládl mír a její práci v oblasti genderové rovnosti a zviditelňování žen.
8. března 2018 vystoupila Habiba Sarabi u příležitosti Mezinárodního dne žen v Radě bezpečnosti Spojených národů, s projevem, ve kterém vyjmenovala všechny úspěchy, kterých Afghánistán v emancipaci žen dosud dosáhl.
Byla to optimistická řeč plná naděje a lepších zítřků. „Jsme pyšní na stále stoupající počty žen v občanské společnosti, která se sice stále mladá, nicméně její schopnost bránit občanská práva je obdivuhodná,“ zaznělo v něm mimo jiné.
Poslední naděje na změnu?
Práva žen jsou stejně jako mír a prosperita pro její lid jejím největším snem. Ona sama je příkladem pro další ženy, co vše mohou se vzděláním i odvahou udělat pro sebe i pro trpící národ. „Když vzděláte muže, vzděláte jen jednoho člověka. Zatímco vzděláte-li ženu, vzděláváte celou komunitu,“ argumentuje Habiba Sarabi.
Nejen bamiánské ženy díky ní získávaly nezávislost a budovaly své vlastní kariéry. Ani o jednom z toho si za vlády Tálibánu nemohly nechat ani zdát. Nyní, když kupují burky a pálí vysokoškolské diplomy a džíny, se ten sen opět rozpadá.
7. září 2021 |
