Co vás vedlo k myšlence věnovat se tak specifickému oboru, jako jsou popáleniny?
Jak už to tak bývá, souhra náhod. Na medicíně jsem chodil pomáhat kolegům na plastickou chirurgii, poté se věnoval všeobecné chirurgii v malé nemocnici u Prahy a po čase se chtěl vrátit do Prahy. Jediné volné místo bylo na popáleninách. A už jsem tu zůstal, protože mě obor chytl.
Dokážete utrpení zejména popálených dětí nechat za dveřmi nemocnice a netahat si jejich příběhy do svého života?
Ano i ne. Určitě ano, protože jinak bych se z toho zbláznil. Určitě ne, protože o stavu pacientů často neustále přemýšlím. Člověk doma přemítá, co bylo v práci, a hledá, jak by mohl ještě pomoci.
Dříve bylo období, kdy byly častější popáleniny z rychlovarných konvic. Pak však výrobci zkrátili šňůru a popálenin z převržených konvic už není tolik. Poté nastalo období fritéz.