Dcera je naše jediné dítě. Otěhotněla jsem ještě na vysoké škole se spolužákem. Byli jsme spolu krátce, když se „zadařilo“. Jeho i mí rodiče byli proti tomu, abychom měli dítě, báli se, především ti moji, že nedostudujeme. Navzdory jim jsme však do toho šli. Během mého těhotenství jsme se sice teprve poznávali a naštěstí postupně zjišťovali, že jsme stvořeni jeden pro druhého. Nakonec i naši rodiče pochopili, že se máme rádi a všemožně nám pomáhali.
Pochopitelně ne vždy bylo vše zalité sluncem. Já jsem dokonce na rok studium přerušila. Manžel (rok po narození dcery jsme se vzali) po ukončení studia dělal vše pro to, abych mohla i já dostudovat.
Odmalička byla pohodová, milá a veselá
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Dcera byla naše sluníčko. Hodná, klidná, usměvavá, byli jsme oba šťastní, že ji máme. Plánovali jsme, že jí pořídíme sourozence, ale tak nějak jsme prošvihli ten správný okamžik. Manžel měl dobrou práci, i dobře placenou, určitě by nás uživil i s dalším dítětem. Jenže já taky chtěla chodit do práce, i mně se podařilo najít zajímavé místo. Tak jsme si rok od roku říkali, že teď ještě ne, že až budou dceři čtyři, pak pět, pak až půjde do školy…
A do toho jsem měla nějaké ženské problémy, musela jsem na operaci a doktoři mi nakonec další těhotenství nedoporučili. Tak jsme byli jen tři, dceři jsme pořídili psa a, jak manžel často říkal, stal se pro nás druhým dítětem.
Dcera se nám opravdu povedla, dobře se učila a byla i hodně ctižádostivá. Chtěla být zvěrolékařkou a nakonec se jí to podařilo. Už během studia se osamostatnila, bylo to její přání už před maturitou. Začala si přivydělávat na brigádě jako ošetřovatelka v jedné veterinární ordinaci, seznámila se tam s druhou brigádnicí, holky si padly do oka a po maturitě si pronajaly malý byt a společně hospodařily.
Charismatický přítel
Během studia se seznámila s o jedenáct let starším mužem. Poznali se na zájezdu u moře, kam odjela s kamarádkou. On tam byl s partou kamarádů. Po návratu domů o něm básnila, jak je úžasný a skvělý. Naprosto jiný než všichni ti kluci, kteří se kolem ní motali. Byla zamilovaná a slepá. S manželem jsme až tak nadšení nebyli, přeci jen, bylo jí sotva jednadvacet a báli jsme se, že bude mít jiné představy o jejich vztahu než dcera.
Po seznámení s ním jsem pochopila, proč ho tak miluje. Přiznávám, moc se mi líbil, slušný, charismatický muž. I já jeho kouzlu podlehla. K dceři se choval galantně, byl na ni milý, vypadal, že by jí snesl modré z nebe. Dalo se s ním mluvit, ubezpečil nás, že chápe, jak nám na ní záleží a že v žádném případě nedopustí, aby nedostudovala. Mluvil, jako kdyby se snad měli brzy brát, a to spolu chodili zhruba dva měsíce. Ale nám s manželem to ani nevadilo, líbil se nám.
Jejich vztah jim vydržel a poté, kdy dcera dostudovala, vzali se. Už během studií se k němu nastěhovala. Chtěla pracovat, ale čím dál častěji mluvila o tom, že by chtěla mít dítě a on prý taky. Ale nedařilo se jí otěhotnět, mrzelo ji to, ale když jsme o tom spolu mluvily, říkala, že má ještě spoustu času a jednou se to určitě povede.
Změnila se
Postupně jsem si ale všímala, že je dcera jiná, nejdřív jsem to přičítala tomu, že se jí nedaří otěhotnět, ale když mě uklidnila, že si to tak nebere, vrtalo i hlavou, co se děje. Už nebyla tak pohodová, veselá jako dřív. Už mi tak často nevolala, ani k nám už s manželem tolik nechodili. Když jsem stočila řeč na něj, jak se má, co dělá, vždycky to nějak zamluvila. Když jsem jí řekla, že bych se třeba u nich zastavila, vymlouvala se, že teď se to zrovna nehodí. Párkrát z ní třeba vypadlo, že její manžel by si to nepřál. A tak se to opakovalo už mnohokrát.
Na rovinu jsem se jí zeptala, jestli je u nich doma všechno v pořádku a dcera mi vždy odpověděla, že je a proč by nemělo být. Ale já si myslím, že není, cítím, že se něco děje. Dcera mi přijde taková ustrašená, jako bez života. Je úplně jiná, než bývala. Mluvila jsem i s její nejlepší kamarádkou, a i ta mi potvrdila, že se něco musí dít. Že ani s ní se moje dcera už nevídá, a to dřív i v době, kdy chodila se svým mužem, byly spolu v dennodenním kontaktu.
Nevím, co mám dělat. Myslím si, že na vině je její muž, že jí třeba nějak ubližuje, psychicky týrá. Ale jak to zjistit, když ani dcera nic neřekne?
Dáša
Názor psycholožky najdete na další straně.
