Je velmi nepravděpodobné, že pro Kiribati získá olympijskou medaili. Ve vyřazovacích kolech nemá 27letá judistka příliš šancí na postup, na dvou mezinárodních soutěžích, kterých se dosud zúčastnila, vypadla vždy hned v prvním kole. Kinuaua má však mnohem vyšší ambice. Chce inspirovat ženy ve svém tichomořském domově, aby se postavily domácímu násilí.
Tokio bude vůbec první olympiádou, na které bude zastoupeno kiribatské judo. Soustava 35 atolů, korálových ostrovů a útesů o celkové rozloze 811 km², které se rozprostírají v délce čtyř tisíců kilometrů, se olympijských her účastní od roku 2004. Kinaua je teprve čtvrtou ženou v této krátké historii a je si vědoma, že pro kiribatské ženy představuje vzor. V Budapešti, kde pobývá od červnového mistrovství světa, řekla britskému Guardianu, že si své postavení velmi užívá.
Když to dokázala ona…
„Je to splněný sen. Reprezentovat Kiribati na olympiádě je pro mě velký krok. Naše ženy se na mě budou dívat a možná si řeknou, že když to dokázala ona, dokážou to také. To je moje hlavní motivace,“ vysvětlila. Přesto pro ni posledních 17 měsíců nebylo snadných. Judistka opustila Kiribati na začátku loňského roku a měla se vrátit za měsíc. Dnes má za sebou cesty do Japonska, Ruska a Maďarska a stále se ještě nevrátila domů. „Je to pro mě těžké. My ostrované nikdy neopouštíme domov na tak dlouhou dobu,“ říká.
Loni v únoru odletěla do Japonska na tréninkový tábor, aby se připravila na svůj závodní premiéru v Mongolsku. Pak přišla pandemie a Kiribati, kam je těžké se dostat i za normálních okolností, zavřelo hranice (a nezaznamenalo ani jediný případ onemocnění covidem). Kinaua zůstala trčet v Japonsku, ubytovaná na univerzitě kousek od Tokia. Trvá ale na tom, že si nestěžuje a soustředí se na svou misi.
„Pokaždé, když se mi nechce na trénink a mám chuť dát si pauzu, vzpomenu si na všechny ženy u nás doma,“ vysvětluje.
Většina mužů bije svoje ženy
Kiribati se svými 120 tisíci obyvateli má problém s domácím násilím. Nedávná studie, kterou si u Institutu rovnosti objednala organizace UN Women, zjistila, že téměř 60 procent místních mužů spáchalo v loňském roce násilí na své partnerce. Autoři studie upozorňují, že problém se týká celé oblasti.
„Tichomořský region vykazuje jednu z nejvyšších úrovní násilí páchaného na dívkách a ženách v celosvětovém měřítku,“ píší. Pro Kinauu je to velmi osobní téma.
„Většina mužů bije svoje ženy. A není tu nikdo, kdo by to zastavil. Myslíme si, že to je jen jejich věc a hledíme si svého. Takhle to přece nejde,“ říká. A doufá, že její účast na olympiádě v klasickém japonském bojovém umění kiribatské ženy inspiruje.
„Chtěla bych rozetnout ten nikdy nekončící kruh brutality na ženách a upozornit na to, že máme obrovský problém. Zároveň chci dokázat mužům, že i ženy mohou být fyzicky silné a ne jen bezbranné oběti. Ženám a všem sestrám, které se u nás doma potýkají s obtížemi, chci připomenout, že být ženou není prokletí, ale požehnání,“ řekla pro facebookovou stránku Humans of Kiribati koncem června.
Chtěla jsem se pomstít a naučila se odpustit
Kinaua se narodila 14. srpna 1993 v hlavním městě Kiribati Jižní Tarawě a jako šestiletá byla unesena a sexuálně napadena. Myslela si, že zemře. Naštěstí zasáhl její dědeček a dívku našel. Celá událost pro ni však byla pochopitelně velmi traumatizující.
„Začala jsem se bát lidí. Nevěřila jsem nikomu kromě své rodiny a s nikým se nestýkala,“ popsala svůj psychický boj ve facebookovém postu v roce 2018. Pak ale objevila sport.
„A tam začala moje cesta. Chtěla jsem se naučit sebeobranu, kvůli tomu, co se mi stalo. Chtěla jsem se pomstít,“ vysvětluje. Kinaua začala s tradiční formou kiribatského wrestlingu a brzy v něm začala závodit. A její touha po pomstě postupně zmizela.
„Naučila jsem se odpouštět, a to mě osvobodilo od mého zranění, vzteku a zášti k tomu, co se mi stalo,“ říká judistka.
„Byly jsme jen čtyři ženy wrestlerky v celém Kiribati, tak jsem trénovala s muži. Ty tři další byly vdané, já svobodná, tak jsem mohla a ony ne,“ vzpomíná Kinaua.
V roce 2019 se dozvěděla, že by mohla reprezentovat ostrovy na olympiádě, ale v judu.
„Nejdřív jsem úplně nechtěla přecházet na jiný sport, ale když mi řekli, že ženské judo je speciálně upravené pro ženy, napadlo mě, že možná, když to naše ženy uvidí, mohlo by se jim to zalíbit,“ popisuje.
V květnu na Kazan Gran Slamu si v Rusku odbyla svůj judistický závodní debut a prohrála s Korejkou Kim Seon-yeon v kategorii do 70 kilogramů. Do Tokia zamířila ze 177 příčky světového žebříčku.
Ve stopách miláčka národa
Kinaua se na olympijské hry dostala stpolu s dalšími dvěma kiribatskýi sportovci. Na zahajovacím ceremoniálu nesla vlajku své země. Její popularita následuje vzpěrače Davida Katoataua, miláčka národa, který v roce 2014 získal zlato na hrách Commonwealthu. I on se proslavil až poté, co své sportovní úspěchy využil k tomu, aby upozornil na rizika spojená s klimatickou změnou. Ty ostatně trápí i Kinauu, která ještě před odjezdem ze své země pracovala jako dobrovolnice v neziskovce Kiribati Climate Action Network. Pro ostrovní zemi totiž zvedání hladiny oceánů představuje existenční hrozbu.
„Spousty lidí se mě ptají, když jim řeknu, že jsem z Kiribati: A to je co? Nevědí, kde se moje země nachází a čemu čelí. A to chci změnit,“ říká Kinaua odhodlaně.
Jestli po olympiádě pojede domů, to zatím ještě neví. Neví se, jestli a kdy otevře Kiribati své hranice. Až k tomu však dojde, bude mít judistka silný příběh k vyprávění. Z krátké cesty do Japonska se stala mezinárodní Odyssea, plná touhy po genderové rovnosti a vrcholící olympijským debutem.
„Až se vrátím, určitě navštívím školy a řeknu svůj příběh dětem, obzvláště dívkám. Sport totiž není jenom sport, může vás dostat úplně kamkoliv,“ uzavírá Kinaua.
