Když byly vašemu synovi Kryštofovi tři roky, zjistili jste, že má Aspergerův syndrom. Jak jste diagnózu svého syna odhalila?
Podezření už jsem měla v jeho raném dětství, protože se nechoval jako typické miminko. Byl hodně nervózní a nekontaktní dítě, udržoval si odstup a já jsem měla pocit, že mě nemá rád. Když jsem se k němu přibližovala, odstrkoval mě ručičkama, takže nějaké kontaktní rodičovství, jaké je dnes tak trendy, vůbec nepřicházelo v úvahu. Mazlení a pusinky na něj nefungovaly a uklidnil se, jen když byl sám. Dlouhou dobu jsem si myslela, že jsem špatná matka. Pak jsme šli na klasickou preventivní prohlídku ve třech letech, kde jsem dostala sérii otázek, na něž jsem odpovídala ano.
Scéna v tramvaji je to nejhorší, co se vám může stát. Jeden takový zážitek patří k těm nejpříšernějším, jaké jsem s ním zažila. Spouštěčem byla jeho představa o tom, jak mají lidé sedět.
