Lucii jsem poznal před nějakými třemi, čtyřmi lety. Nastoupila k nám do firmy do kantýny. S kluky z dílny jsme ji chodili vyloženě očumovat, protože to byla holka, jak se říká, krev a mlíko – velká prsa, plné boky a krásný úsměv. Také měla nádherné oči a já se zamiloval. Denně, někdy i několikrát, jsem za ní přišel si něco koupit, jen abych ji viděl a mohl s ní mluvit. Ona to moc dobře věděla, že se mi líbí. Také kolegové to brzy poznali a každou chvíli mě některý z nich hecoval, jestli bych mu pro něco neskočil do kantýny.
Holka krev a mlíko
V životě už jsem měl hodně holek a nikdy jsem s žádnou nedělal, jak se říká, cavyky. Když se mi holka líbila, tak jsem jí to prostě řekl. Buď se mnou na rande šla, nebo ne. Ale že bych byl nějak nesmělý, to nikdy. Ale zatím se žádné nepodařilo mě doslova lapit. Přitom dva vážné několikaleté vztahy jsem si už taky prožil. Když jsem poznal Lucii, byl jsem zrovna sám, poslední přítelkyně se se mnou rozešla zhruba měsíc předtím. Vadilo jí, že se nechci ještě usadit, mít rodinu, ale mně bylo sotva třicet a opravdu jsem se na to ještě necítil.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Dlouho jsem s Lucií flirtoval, než jsem ji pozval na rande. Připadal jsem si vedle ní pořád jako trouba, říkal jsem si, že má určitě nějakého přítele, nebo je dokonce vdaná. Bál jsem se odmítnutí, což jsem nikdy dřív neřešil, ale od ní by mě to hodně mrzelo. Já se fakt zamiloval na první pohled. Jenže pak jsem z firemních tamtamů zaslechl, že je Lucie svobodná a prý snad zrovna nikoho nemá. A to byla moje chvíle. Pozval jsem ji na rande a ona souhlasila.
A pak už to vzalo rychlý spád. Vtrhla do mého života jako uragán a celý mi ho obrátila vzhůru nohama. Ale já byl rád. Lucie byla úplně jiná než dívky, které jsem měl před ní. Taky je o dva roky starší než já, což mi vůbec nevadilo. Pár týdnů jsme se jen scházeli, na třetím rande jsme se spolu vyspali, pozval jsem ji k sobě. Bydlel jsem tenkrát v malé garsonce, kterou mi pronajal kamarád. Měl jsem byt jen pro sebe, protože Lucie v té době bydlela ještě s jednou kamarádkou. Říkala, že potřebovala našetřit nějaké peníze, protože její předchozí přítel ji připravil o dost velkou částku, tak si nemohla vlastní pronájem dovolit.
Chtěla dítě
Mně to bylo celkem jedno, hlavně že já jsem měl svůj prostor jen pro sebe. Nakonec se nastěhovala ke mně. Klapalo nám to, měl jsem poprvé v životě pocit, že ona je nejspíš tou pravou, bylo mi dobře, nějaký ten šestý smysl mi říkal: té se drž. A já se snažil. Když po nějaké době Lucie přišla s tím, že by chtěla dítě, že už přeci jen není nejmladší, tak jsem s nadšením kývnul; já bych jí tehdy odkýval všechno. Moje první myšlenka byla, že dítětem si ji k sobě připoutám. Jak hluboce jsem se ale mýlil.
Otěhotněla celkem brzy, ani jsme se nemuseli dlouho snažit. Když mi tu novinu oznámila, nenašli byste šťastnějšího chlapa. První, co jsme ale museli udělat, byl nový byt. Na pořízení vlastního jsme neměli, tak jsme si našli pronájem. Měli jsme kliku, třípokoják za slušné peníze. Těhotenství proběhlo v pohodě, Lucie to snášela celkem dobře, však jsem kolem ní neustále poskakoval, nenechal ji nic dělat, hromadu peněz jsem utratil za výbavičku pro dítě, nábytek. Do toho se vložila i její matka, která se mohla zbláznit radostí, že bude konečně babičkou. S Lucií neustále vymýšlely, co všechno ještě pořídí. No, nadšený jsem ze skoro tchyně nebyl, ale co bych pro Lucii neudělal, tak jsem ji trpěl. Svatba tedy zatím neproběhla. Lucie prohlásila, že na ní netrvá a těhotná se rozhodně vdávat nebude. Bylo mi to divné, že se do svatby nehrne, teď už vím proč.
O mě nikdo nestojí
Porod proběhl v pohodě, ale málem jsem tam nebyl, protože Lucie chtěla maminku, ale to jsem tedy kategoricky zamítl. Tak nakonec souhlasila. A to bylo naposledy, kdy jsem si prosadil svou. Od té doby jsem už jen ocásek, takové to padesáté kolo u vozu, které o ničem nerozhoduje, do ničeho nemluví, nejlépe kdybych se někam vypařil a jen posílal peníze.
Lucie se neskutečně změnila, pořád lítá jen kolem malého (ano, máme syna, pochovat jsem ho mohl zatím jen asi tak třikrát, v porodnici a pak ještě nenápadně doma). Na mě se utrhuje, téměř se se mnou nebaví. Ani nemá zájem, abych jí s něčím pomáhal, abych se synovi nějak věnoval. Týden po návratu z porodnice k nám přijela její matka a prý, že musí Lucii pomáhat, že se tak už před porodem domluvily, že u nás bude nějakou dobu bydlet. Byt máme velký a ona může mít vlastní pokoj. Je u nás už několik měsíců a nevypadá to, že by se chtěla opět vrátit k sobě. Je sama, doma ji nikdo nečeká, už nepracuje…
Lucie je chladná, dává mi najevo, že překážím. Když jsem jí řekl, že tady taky nemusím být, tak mi řekla, že klidně, můžu se prý sebrat a jít. Nechápu to. Byla tak milá, tolik mi dávala najevo, že mě má ráda, že je jí se mnou dobře. A teď se chová, jak kdyby se mě snad štítila. Čím dál víc mám pocit, že mě jen využila, abych jí udělal dítě.
Luboš
Názor odbornice: Vaše chvíle přijde
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážený Luboši! Gratuluji k vašemu otcovství, je to velká a krásná role. U muže se svým způsobem jedná o změnu razantnější, než je tomu u ženy. Žena dítě devět měsíců nosí ve svém těle a zvláště s přibývajícím těhotenstvím o něm hmatatelně ví. Z pohledu muže se dítě porodem objeví. A navíc se kolem něj začne točit celý svět. Pro ženu, zvláště pro prvorodičku, po porodu na nějaký čas muž jakoby přestal existovat. Ten leckdy hledá, kde že je v rodinném prostoru jeho nové místo.
Zhluboka se nadechněte a znovu vstupte do role muže, partnera své ženy. Vzpomeňte si, proč jste se s partnerkou tolik milovali. Přisypte k této roli notnou dávku pocitu hrdosti – zplodil jste potomka. Jste také živitelem rodiny, která je na vás ekonomicky závislá. To vše zaslouží respekt. V tomto momentě bude možná snazší opustit ublíženeckou pózu „já tady nemusím být“. Sebelítost je neproduktivní emoce. Pokuste se vymyslet, zač byste mohl svou ženu v této pro všechny nové situaci ocenit. Vstává k dítěti několikrát v noci? Sdělte jí, že jste si toho všiml a třeba i že ji za to obdivujete. Dokáže být k dítěti laskavá, i když miminko desítky minut v kuse křičí? Pojmenujte nahlas, že to nemusí být úplně běžné takhle zvládat náročné situace.
Zkuste také nahlas mluvit o tom, nač se se synem těšíte, třeba až trošku povyroste. Nepíšete, nakolik jste zapojen do chodu domácnosti či nakolik to vaše zaměstnání časově dovoluje. Načas u vás přebývá tchyně, ptejte se i jí, s čím můžete být nápomocen. Nenechejte ji vykonávat těžké práce, buďte, půjde-li to, připraven pomoci, zapojit se. A synovi třeba založte deník, foťte jej a tvořte pro něj vzpomínkovou knihu. Vzpomeňte na tradice a zasaďte za něj strom.
Věřte, že vaše chvíle zanedlouho přijde. Maličké dítě zpočátku svého života skutečně potřebuje jako klíčovou osobu svou matku. Otec tvoří to podpůrné zázemí, ve kterém matka s miminkem mohou zakotvit a růst. S přibývajícím věkem dítěte se však otec stává víc a víc důležitý. Současnou situaci tak můžete brát i jako trenažér trpělivosti. Vězte, že té není v rodičovství a potažmo v mezilidských vztazích nikdy dost.
PhDr. Magdalena Dostálová
