Jsem vztahový smolař, aspoň to o mně tvrdí má nejlepší kamarádka a kmotra mého syna. Kromě ní a její rodiny, a pochopitelně i mého syna, totiž nikoho nemám. Byla jsem jedináček a oba mí rodiče již zemřeli, stejně tak moji prarodiče.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Kamarádka si na rozdíl ode mě vzala už ve dvaceti svou první lásku, mají spolu tři děti a tomu nejstaršímu už bude brzy osmnáct. A já? Je mi téměř čtyřicet let, mám za sebou pár nepodařených vztahů, žádný chlap na obzoru. Mám ale nejúžasnějšího syna na světě, moje sluníčko. Je moc fajn, milý a chytrý kluk. Žijeme spolu sami, stačíme si, zatím jsem pro něj mámou i tátou. Syn má kliku, že jsem docela technický typ, takže si dokážu poradit i s některými „chlapskými“ problémy. Ale pořád jsem jen mámou a bojím se, že jednou mu to stačit nebude. Já ale žádného muže nehledám. Můj poslední přítel, synův otec, mně tolik ublížil, že jsem zatím ze vztahů vyléčená.
Mít dítě odmítl a odešel
Poznali jsme se zhruba před sedmi lety. Oba už jsme měli něco za sebou, byli jsme si sympatičtí, měli jsme si o čem povídat, a to nám v tu chvíli celkem stačilo. Potkávali jsme se párkrát do týdne, někdy i jen přes oběd, nebo pak odpoledne. Zaskočili jsme na jídlo, na kafe, na procházku. Zhruba po třech měsících jsme se posunuli o kus dál, vyspali jsme se spolu. Po příjemném večeru a dvou sedmičkách vína jsem skončila u něj v bytě. I když hrál svou roli alkohol, musím říct, že to s ním bylo fajn. Od toho dne se z nás stali milenci, a vlastně jsme spolu začali chodit. Akorát já bydlela ve svém bytě a on také ve svém.
Pomalu, ale jistě jsem se do něj zamilovávala, byla jsem přesvědčená, že on to má stejně. Ovšem brzy mě vyvedl z omylu. Sice nám už oběma byl nějaký ten rok po třicítce, ale ani jeden z nás se do plánování rodiny a budoucnosti nehrnul, znali jsme se jen pár měsíců a oba jsme měli už své za sebou. Jenže všechno změnilo mé těhotenství. Byla jsem jím zaskočená, ale na druhou stranu nesmírně šťastná, že budu mámou. Také jsem byla přesvědčená, že i přítel to bude cítit stejně.
Jak jsem se ale spletla. On vyloženě odmítl být otcem. Prý buď těhotenství přeruším, nebo je mezi námi konec. Odmítla jsem a rozešli jsme se. Zůstala jsem sama. Ještě že jsem měla svou kamarádku, hodně mi tenkrát oba s manželem pomohli. Byli to mí nejbližší lidé a jsou jimi stále. Po rozchodu s přítelem jsem se zhroutila, nedokázala jsem si vůbec představit, jak to zvládnu, a oni mě drželi nad vodou.
Máma a táta v jednom
Těhotenství jsem zvládla, porod také. I ty roky doma se synem byly moc fajn, naštěstí mám práci, kterou mohu dělat i z domova. V práci mi hodně vyšli vstříc, takže jsem na tom nebyla jako spousta matek samoživitelek, ale vyskakovat jsem si nemohla. Syn byl a samozřejmě je stále zlaté dítě, dobře jedl, spal, příliš nezlobil, jako kdyby už jako maličký věděl, že jsem na všechno sama a že také potřebuji pracovat a vyspat se. Po třech letech doma začal chodit do školky, já se vrátila na plný úvazek. Pracuji a s malým mi často pomáhá kamarádka, děti už má velké a mého syna miluje.
O bývalém příteli jsem od našeho rozchodu prakticky nic neslyšela. Ještě v těhotenství jsem tajně doufala, že se třeba ozve, dojde mu, že čeká dítě, že bude otcem, stejné myšlenky mě napadaly i po synově narození, ale jak šel čas, zapomněla jsem na něj. Jenže před pár týdny se ozval. Normálně zazvonil za dveřmi, jako by se nechumelilo. Myslela jsem, že omdlím. Syn naštěstí nebyl doma, kamarádčin manžel byl s ním a se svým synem na fotbale.
Chce být tátou
Z expřítele vypadlo, že by chtěl poznat svého syna. Prý se dva roky po našem rozchodu oženil, jeho žena už několikrát potratila a nejspíš už vlastní dítě mít nebudou. A jemu došlo, že už jedno má. Ona o tom ví a prý vůbec není proti tomu, kdyby ho k nim přivedl a třeba u nich i časem byl častěji. Zaskočil mě, nevěděla jsem, co mu na to říct. A nevím to dodnes. Kdysi mi hodně ublížil, vlastně ublížil i svému synovi. Jenže teď to chce napravit, i když nejspíš, kdyby děti se ženou měli, na mého syna by si asi nevzpomněl.
A syn má taky právo poznat svého otce. Na druhou stranu se bojím, jak to vezme, jak se postaví k tomu, že o něj táta šest let neměl zájem a najednou si vzpomněl. Já mu kdysi řekla, že táta ode mě odešel, ještě než se narodil.
A také se bojím toho, aby syn nezjistil, že třeba u táty a jeho ženy mu je líp, aby nechtěl být víc s nimi než se mnou.
Milada
Názor odbornice: co seznámení přinese synovi?
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Milado! Na prvním místě se zamysleme nad tím, co by seznámení s vaším expřítelem přineslo synovi. Synovi je šest, celý jeho dosavadní život strávil s vámi, žádný další rodič zde nefiguroval. Rodičovství, jakož i další typy mezilidských vztahů, nevzniká samo od sebe. Je to dlouhodobý proces v čase. Pakliže na něm jeho aktéři usilovně pracují, což znamená hlavně hodně společně stráveného času, postupně se buduje, mění, upevňuje. Abychom se stali dobrými rodiči, nemusíme dítě počít nebo porodit, protože to samo o sobě nestačí. Musíme s ním však prožít starosti i radosti, probdít noci, když mu není dvakrát dobře, jásat nad prvním slůvkem, krůčky, jízdou na kole... Proto také o vašem expříteli nelze hovořit jako o otci, ač jím biologicky je.
Než by tedy došlo k jakémukoliv seznamování vašeho expřítele s dítětem, bylo by dobré zjistit více o motivaci muže, proč tak chce činit. Prioritou totiž zůstává, aby takové seznámení dítě nepoškodilo. Nejde tedy o nasycení nějakých potřeb expřítele či dokonce jeho současné partnerky. Vlastně nejde ani o Vaše obavy z případné „konkurence“. Jde o zisk z takového vztahu pro dítě. Nezůstávejte na takové rozhodování sama. Kontaktujte odborníka, poradenského psychologa, se kterým danou situaci můžete dopodrobna probrat. Domnívám se, že dojde-li ke kontaktu, musí se odehrávat velmi pozvolna a v předem jasně nastavených hranicích, které budou především bezpečné pro vašeho syna (za vaší přítomnosti). Uplynulá léta v životě chlapce však nedoženeme, jelikož dohnat nejdou.
PhDr. Magdalena Dostálová
