Jmenuji se Slávka, je mi 53 let, mám pětadvacetiletého syna. Žijeme v Brně, tedy já bydlím s přítelem sama, syn už má vlastní život, celkem brzy se osamostatnil. Má přítelkyni, ale jsou spolu krátce, takže zatím každý bydlí zvlášť. Syn mi řekl, že nikam nespěchá a já mu do života nemluvím. Vážím si ho, jak se dokázal prakticky sám postavit na nohy, vystudovat a najít si dobrou práci.
Nepodařené manželství
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Jako rodiče jsme se s bývalým manželem zrovna dvakrát nepředvedli. Byli jsme každý úplně jiný a rozdíly v našich povahách, názorech, přístupu k řešení závažných, ale i banálních situací se postupně zvětšovaly, až jsme nebyli schopni se prakticky na ničem domluvit. Nakonec každý náš rozhovor skončil hádkou. Zapomínali jsme, že máme syna, který v tomu musel žít. Rozvod tak byl vysvobozením a je zvláštní, že dnes mohu s bývalým manželem docela dobře komunikovat, ale taky to nějakou dobu trvalo.
Se synem jsme zůstali sami, bylo mu sedmnáct, když jsme se s jeho tátou rozešli. Byl už prakticky dospělý, měl jasný cíl, jakým směrem chce vést svůj život, a toho se držel. I můj vztah s ním se po rozvodu výrazně zlepšil, hodně jsme se sblížili a máme k sobě blízko i dnes, když už žije sám.
Zhruba dva roky po rozvodu jsem se seznámila se svým přítelem. Je také rozvedený a z manželství má dceru, o sedm let mladší, než je můj syn. Nějakou dobu jsme se jen nárazově vídali, hledali jsme k sobě cestu, oba jsme měli za sebou nepodařená manželství i bouřlivé rozchody. Ale rozuměli jsme si a nakonec jsme zjistili, že nás to k sobě táhne a chceme spolu žít. Mám větší byt než přítel, takže tak po roce a půl našeho vztahu se ke mně přítel nastěhoval a svůj byt nechal prázdný, prý jednou pro dceru. Syn se mezitím osamostatnil, našel si vlastní bydlení.
Přítelova dcera zůstala s matkou a k nám pravidelně jezdila na víkendy. Když jsem ji poznala, byla to docela milá dívka, ještě chodila na základní školu. Občas jsem jí pomáhala s matematikou, protože na rozdíl od jejích rodičů jí dost rozumím. Myslela jsem, že jsme si k sobě našly docela hezký vztah. Jenže, jak dospívala, měnila se ona i její vztah ke mně a mému synovi. Hodně s ní zamávala puberta, její nesnášenlivé projevy jsem tedy tomu přičítala a doufala, že se to všechno zase brzy srovná. Ale nesrovnalo, vyrostla z ní nepříjemná osůbka. Má s každým a se vším problém.
Přítel skáče, jak dcera píská
Jak dříve vycházela s mým synem, tak teď ho nesnáší a ofrňuje nad ním nos. Naštěstí syn je natolik rozumný, že to neřeší, ale znám ho a vím, že ho to mrzí. Chtěl by s ní vycházet, dřív ji bral jako mladší ségru, ale teď je jejich vztah na bodu mrazu. Přítel se své dceři vnucuje a podbízí, vyloženě skáče, jak ona píská. Já vím, že je z její povahy a nálad nešťastný, proto se snaží jí kdykoli vyhovět, ale takhle to nejde, ona je pak vždycky na koni, že si prosadila svou. Přítel mi jednou ve slabé chvilce přiznal, že se ani nediví, že je taková, jaká je, prý je celá její matka. Ta má také s každým problém, jejím oblíbeným hobby se stalo šíření drbů.
Teď u nás nastal dost zásadní problém s návštěvou našich dětí o svátcích. Dcera k nám chodila na slavnostní oběd každý rok o svátcích po Štědrém dnu a syn na Nový rok. Jenže letos dcera o vánočních svátcích nemůže, jedou s matkou k jejím rodičům až do Silvestra. Tak přítel navrhl, aby tedy přišla na Nový rok, jenže to ona nemůže, protože tam bude můj syn a ona ho přeci nesnáší. Tak přítel vymyslel, že si to mladí prohodí, jenže to se zase nelíbí mně, roky máme tuto tradici, že se jako rodina sejdeme na Nový rok, a proč bych to měla měnit jen kvůli tomu, že slečna si postavila hlavu. Navíc syn o svátcích bude u mých rodičů na západě Čech, aby nebyli sami.
Přítel se urazil, když jsem mu řekla, že prostě nic měnit nebudeme, na Nový rok to bude jako vždy a ráda jeho dceru uvidím, ale jestli ona s tím má problém, je to její věc. Musí to zvládnout, je už dospělá, není možné jí neustále ustupovat. Řekla jsem mu, že se mi nezdá výchovné, aby dceru podporoval v tom, že bude vše podle ní, že by se měla naučit být tolerantní a respektovat druhé. Máme teď tichou domácnost, což mě štve, ve slabé chvilce uvažuji, že bych to tedy vymyslela jinak, aby to zase doma bylo v pořádku.
Slávka
Co mám podle vás dělat?
Názor odbornice: promyslete spolu kompromis
Vážená Slávko! Jste v nelehké situaci, kdy vidíte, jak se příteli nedaří jeho dceru výchovně příliš ovlivnit (ono se také při kontaktu o víkendech vychovává dost složitě). Do výchovy mu, jak to vypadá, rozumně nezasahujete. Pouze jste se ozvala v momentě, kdy dívčiny rozmary zasáhly do zvyklostí, které máte se synem. Vůbec si nemyslím, že jste udělala chybu, naopak. Je dobré a zdravé chránit si vlastní hranice. Co lze promyslet, je možnost případného kompromisu.
Sedněte si s přítelem ke společnému stolu s cílem vymyslet řešení, které by bylo respektující vůči všem účastníkům. I vy sama a přítel můžete mít nějaká přání a preference, nebudete hledat pouze řešení vyhovující dětem. Nemohu vám slíbit, že řešení naleznete. Avšak už jen ochota pustit se do jeho hledání je pro vztah dobrým krokem.
Pokládám ještě za důležité mít na mysli, že vztah rodičů s jejich dospělými dětmi není statický, v čase se vyvíjí. Přítelova dcera je na samém počátku dospělosti. Počítám-li správně, je jí okolo osmnácti, tudíž možná doposud studuje střední školu. Naproti tomu váš syn už v pětadvaceti skutečně může být „hotový“ dospělý muž. Nelze tedy čekat, že tihle dva budou reagovat podobně zrale a rozumně – přítelova dcera má díky svému věku před sebou přeci jen ještě pár vývojových met, než dospěje.
PhDr. Magdalena Dostálová