Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvMíšu televizní diváci znají pod příjmením Buchtová, ale mezitím se provdala a co víc, letos v dubnu porodila holčičku Beatu. „Ještě než jsem byla těhotná, bylo jasné, že jednou budu chtít rodit v prostředí a mezi lidmi, které znám,“ usmívala se Míša při rozhovoru po Skypu. Oproti svým představám rodila nakonec v nelehké době.
„Dcera se narodila na začátku dubna, a nejenže tatínkové nesměli k porodu, ale ani za námi nikdo nemohl na návštěvu, a tak bylo příjemné mít kolem sebe alespoň lékaře a kolegyně, kteří mi nebyli cizí.“
To musel být šok. Zřejmě jste měla o porodu jasnou představu a najednou bylo všechno jinak.
Představa je jedna věc a realita druhá. Na samotný porod jsem se docela i těšila, ale asi tři týdny týdny před porodem přišel zákaz tatínků u porodu, což jsem asi týden nesla velice těžce. Ale nedalo se nic dělat.
Probíhal porod tak, jak jste si představovala?
Vůbec neplatí, že když je někdo porodní asistentka, tak má krátký, rychlý a bezbolestný porod podle svých představ. Já jsem si chtěla svůj porod prožít od začátku až do konce, až po závěr, kdy maminka dostane novorozené miminko do náručí, což je ten úplně nejkrásnější moment. Těšila jsem se, nepřipouštěla si žádné komplikace, i když jsem z praxe věděla, že mohou nastat z ničeho nic a že se s tím někdy nedá nic dělat. Realita byla jiná. Porod začal, probíhal, trval několik hodin, ale pak bohužel skončil císařským řezem.
Natáčely vás také kamery?
Ne. Televizní štáb už dál nemohl nasmlouvané rodičky natáčet, musel totiž prostory nemocnice opustit už dva týdny předtím.
Pomáhala jste u porodu své kamarádky Gábiny, kterou u porodu kamery také natáčely. Jaké to je pomáhat blízkému člověku, páru, který dobře znáte?
Je to trochu rozdíl. Možná ten porod prožíváte trošičku víc, než byste jako profesionál měla, ale musím říct, že porod Gabči byl skvělý: rychlý a probíhal hezky od začátku až do konce. (Branka tři osm, zavoláme Petra Čecha, žertoval Honza, když Gábina rodila)
Kdy poprvé se seznámíte se „svou rodičkou“?
Většinou ji poprvé vidíme, až když nám přijde na příjem, ať už proto, že přichází k porodu, protože jí odtekla plodová voda, má kontrakce, nebo přichází k porodu, který je třeba vyvolat či je naplánovaný císařský řez.
Je profese porodní asistentky vaše vysněné povolání?
Rozhodnutí přišlo na střední škole. Už na základní jsem věděla, že bych ráda pracovala ve zdravotnictví, tak jsem se přihlásila na střední zdravotní školu. Tam jsem se pak rozhodovala mezi povoláním dětské sestry a porodní asistentky. Nakonec jsem se rozhodla pro to druhé a také jsem to tu v Plzni na Západočeské univerzitě vystudovala.
Odpovídá praxe představám, s jakými jste šla studovat, nebo jste spadla do tvrdší reality?
Už v rámci praxe jsme chodily do porodnice, kam jsem pak i nastoupila, takže jsem moc dobře věděla, do čeho jdu. Znala jsem dobře chod porodního sálu, věděla jsem, co je úkolem porodní asistentky a co lékaře. Díky téhle praxi jsme byly na svou práci všechny velice dobře připraveny.
Co je na té práci nejhezčí?
Šťastná žena na konci porodu s miminkem v náručí. Radost rodičů i dobrý pocit, že jsem někomu pomohla.
A naopak nejtěžší?
Samozřejmě, že práce na porodním sále není jen o těch vydařených porodech. Těžké a nepříjemné chvíle prožíváme vždycky, když nastanou komplikace nebo pokud porod neskončí úplně šťastně.
Vzpomněla byste si na nejkrásnější nebo nejtěžší moment, který jste kdy v porodnici zažila?
Úzko mi bylo u prvního porodu své kamarádky. Byl hodně těžký a komplikovaný, ale teď je naštěstí vše v pořádku. A těch radostných chvil bylo hodně. Vlastně po každém porodu, když se všechno povede, tak máme velkou radost a jsme šťastni. A nejhezčí je, když za námi pak žena po několika dnech, nebo i třeba po roce i s dítětem přijde a přinese kytičku, že si vzpomněla a přišla poděkovat. Lidé na vás myslí a vzpomínají v dobrém, to je na té práci hezké.
Porodní asistentky z plzeňské fakultní nemocnice, vlevo stojí Míša Malotinová, dříve Buchtová.
Jaká je přesně role porodní asistentky?
Sepíše anamnézu, zaznamená vše, co o zdravotním stavu rodičky potřebujeme vědět. Nabere krev a natočí ozvy děťátka, u samotného vaginálního vyšetření pak musí být lékař, aby věděl, s čím přišla, jak je porod daleko a jak se asi dál bude vyvíjet. Žena podepíše informovaný souhlas s hospitalizací, případně jí lékař po vyšetření naordinuje nějakou formu medikace. Po celou první dobu porodní jsme její psychickou i fyzickou oporou, říkáme, co má dělat, a je-li zdravá a vše probíhá fyziologicky, pak je veškerá práce jen na nás.
Co všechno sledujete a v jakých případech voláte porodníka?
V první řadě hlídáme srdeční ozvy miminka. Podle nich poznáme, jak se mu v děloze daří, zda při kontrakcích nestrádá a má dostatek kyslíku. Samozřejmě musíme sledovat také krevní tlak ženy a frekvenci kontrakcí. Pokud dítě reaguje poklesem srdečních ozev nebo se mu naopak srdíčko rozbuší prudčeji, než je fyziologické, voláme lékaře. Stejně tak jako pokaždé, když porod nepostupuje tak, jak má. Jedině lékař může pomoct a podle potřeby naordinovat léky, které ztlumí, nebo naopak urychlí kontrakce.
Máte za sebou tisíce porodů, mění se porodní postupy, anebo rodí ženy stále stejně, jako když jste před 11 lety po škole v porodnici začínala?
Medicína jde pořád dopředu, jsou stále lepší léky, včetně těch na tlumení bolesti, učíme se zacházet s citlivějšími monitorovacími přístroji, které nám lépe vyhodnotí, jak se miminku v děloze daří. Když jsem začínala, entonox (rajský plyn- pozn. redakce) dříve nebyl, nyní ano. Epidurál se stále dává, pokud si ho žena přeje.
Chodí do porodnice hodně žen už s předem připravenými porodními plány?
Některé maminky mají pečlivě sepsáno, co by u porodu chtěly a co ne, jak by měl, či naopak neměl probíhat. My jejich plány respektujeme. S maminkou je zkonzultujeme a upozorníme je, že některé z úkonů třeba děláme automaticky a že jim nebudeme nabízet ani dělat to, co si nepřejí, ale samozřejmě to nemůže být v rozporu s našimi postupy.
Dopadají plány podle představ maminek?
Někdy úplně ztroskotají. Například přijde žena s tím, že si nepřeje žádná analgetika, ale pak si to po několika hodinách kontrakcí a bolesti rozmyslí a nechá si je dát. Jinak totiž člověk uvažuje, když je zdráv a nic ho nebolí, a jinak po několika hodinách bolestí, když už je unavený.
Přibývá plánovaných těhotenství, posouvá se věk rodiček?
Ženy chtějí dostudovat a přicházejí poprvé rodit až mezi 25. a 30. rokem a řekla bych, že tak 85 procent jsou dnes děti plánované, chtěné.
Pomáhají u porodu tatínkové?
Tatínkové u porodu jsou skvělá věc. Samozřejmě je malé procento těch, kteří jsou tam tak trochu do počtu a nejsou své ženě oporou, takoví, kteří tam sedí jen proto, že si to maminka přála. Ale častěji jsem se setkala s tatínky, kteří opravdu mamince pomáhali, drželi ji za ruku, podávali věci a byli jí oporou. Pokud oba dva chtějí, je určitě skvělé, když jsou u porodu spolu.
Musela jste někdy tatínka od porodu vykázat?
Osobně jsem to nezažila, ale vím, že taková situace občas nastane. Většinou je to v případě, kdy tatínek nereaguje adekvátně: má tu ženu rád a ji něco trápí, a ačkoliv my děláme, co můžeme, on má někdy pocit, že pro to, abychom jí pomohli, neděláme dost. V takových chvílích se k nám nechovají úplně vhodně a je na místě takového tatínka poslat na chvilku ven, třeba na kafe.
V jakém rozpoložení nejčastěji páry přicházejí?
V očekávání neznámého, s respektem a smíšenými pocity čekají, co jim kdo řekne, kam si mohou sednout, dát tašku. Po pár hodinách už se cítí lépe.
Žádné hádky ani dramata v průběhu porodu?
Někdy už jsou maminky z bolestí unavené a je znát lehčí averze vůči partnerovi. Nechtějí, aby na ně mluvil, aby se jich dotýkal. Občas ho samy požádají, aby na chviličku odešel, aby je nechal na pokoji samotné. Když si žena v průběhu porodu uvědomí, že tam partnera nechce, myslím, že by měl jejím pocitům vyhovět a měl by odejít.
Ovlivnily při natáčení Malých lásek vaši práci všudypřítomné kamery?
Za sebe mohu říct, že jsem o nich věděla, ale vůbec je nevnímala, moje chování neovlivnily. Dělala jsem svou práci úplně stejně, jako když se Malé lásky nenatáčely. Když v takovém prostředí pracujete tři měsíce, tak už o nich ani nevíte a zapomenete i na port (mikrofon- pozn. red.), který máte na sobě.
Všechny kolegyně a kolegové natáčení vnímali stejně jako vy?
Personál se mohl rozhodnout, kdo do natáčení půjde a kdo ne. Ve finále to bylo půl napůl. Polovině personálu sledování kamerami nevadilo, druhé půlce ano – ti se natáčet nenechali.
Dostanou se k vám reakce televizních diváků, ať už osobně nebo prostřednictvím sociálních sítích?
Už od vysílání první řady mě lidé poznávají na ulici. Maminky v porodnici mi na příjmu říkaly, jak jsou rády, že právě já budu u jejich porodu... a to trvá doteď. I když jsem s půlroční dcerou na mateřské dovolené, stále mi diváci píší na sociálních sítích, že mě znají z Malých lásek a že na mě rádi koukali.
I když jste na mateřské, jste s kolegyněmi v kontaktu? Víte, jak si porodnice vede teď v druhé vlně koronavirové pandemie?
Co vím, tak návštěvy jsou zakázané, ale tatínkové zatím k porodům chodí. Dezinfekce byla na odděleních vždycky, teď je i na příjmu a ještě na další místech. Co vím, tak nemocí covid-19 onemocněli i někteří lékaři, dokonce rodili i pozitivní maminku. Všechno zvládli a zvládnou, doufám, i nadále.
