Jsem nejspokojenější na světě
Květa (29) a Tomáš (29) se potkali na základní škole. „Byl to pubertální vztah. Chodili jsme za ručičky, občas jsme si dali pusu,“ vysvětlila nastávající maminka, která přijela do plzeňské nemocnice porodit své druhé dítě. „Ale dlouho to netrvalo. Já jsem byla taková ta divočejší a on byl takovej ten hodnější. To byl asi důvod, proč jsme se tehdy rozešli,“ dodala.
S Tomášem se pak dali dohromady až mnohem později, on si však mezi tím prošel velmi náročným životním obdobím. V 19 letech mu lékaři diagnostikovali Hodgkinův lymfom.
„Všiml jsem si, že mám větší bulku na stehně. Na histologii se zjistilo, že to je nádor lymfatických uzlin. Ve dvaceti jsem prodělal chemoterapii,“ vyprávěl mladý tatínek. „Měl jsem strach. Bál jsem se, že v tu chvíli život končí.“ Tento typ léčby navíc bývá spojován s neplodností, a tak Tomáš nevěděl, jestli bude někdy moci mít děti.
„Nevěřil mi, že to je jeho,“ smála se Květa. „Ale pak jsem mu přinesla fotku z ultrazvuku, kde je Eliška celý tatínek, a měl smůlu.“ Tomáš prý chodil nakupovat do obchodu, kde pracovala.
„Pamatovala jsem si ho jako tlustýho, dlouhovlasatýho. Pak se otevřely dveře a tam stál úplně novej člověk. Hubenej, oholenej, bez vlasů, krásnej. A v tu chvíli přeskočila jiskra,“ popsala, jak se dali podruhé dohromady. „Po roce a čtvrt jsme čekali naši první dceru Elišku. Teď jsou jí čtyři roky,“ dodala.
Liliana 2530 g, 47 g |
„Co pro mně Květa znamená? Životní lásku,“ přiznal Tomáš. „Je to největší štěstí, co jsem mohl v životě potkat. Jsem jenom spokojenej a doufám, že to nikdy neskončí.“ A jeho žena dodala: „Já jsem nejspokojenější na světě. Mám chlapa, kterej mě má rád.“
Do porodnice přijela mladá maminka v pátek třináctého s kontrakcemi po třech minutách a vypadalo to, že porod bude otázka pár chvil. „Půjde to rychle, jste tak za půlkou,“ prohlásil porodník Petr Černaj.
Jenže se trochu mýlil. Kontrakce sice sílily, ale miminku se ven moc nechtělo, navíc monitor signalizoval, že není vše, jak by mělo být. „Když padají ozvy, signalizuje to změny srdeční frekvence plodu a to, že nemá dostatek kyslíku,“ vysvětlil lékař.
„Je několik typů poklesů které neznamenají patologii. Na druhou stranu, když jsou pak dalšího typu, tak to může být třeba pupečníková komplikace, to v tu chvíli samozřejmě nevíme,“ řekl. Dodal také, že pokud problém přesáhne určitou mez, tak je třeba reagovat akutně, ať už prostřednictvím císařského řezu, nebo například vacuum extrakcí.
„Já si stejně myslím, že dojde na toho císaře,“ prohlásila vyčerpaná Květa. „Vždycky jde o to, co by vás nejmíň poškodilo. Císař není přirozený porod,“ usadil ji porodník. „To nevadí. Já vím, jakej je přirozenej porod. Já už to nepotřebuju vědět. Prosím,“ žadonila rodička.
„U císařského řezu si musíme uvědomit, že jde o operaci. Udělá se řez na děloze, je zde větší riziko komplikací, krvácení, infekční komplikace,“ vyjmenovával lékař. „Vždycky se snažíme vést porod vaginálně, pokud to jde. Ve výsledku jsou pak matky spokojené, protože rekonvalescence je mnohem kratší.“
Ačkoli Tomáš Květu podporoval a snažil se ji chlácholit, měla jeho partnerka nervy na pochodu nejen z prožívaných bolestí, ale i z toho, že se zdravotníkům stále nelíbily údaje z monitoru. Nakonec nepomohlo ani tak povolání vedoucího lékaře, jako spíš zkušené porodní asistentky.
„Já vám pomůžu,“ prohlásila odhodlaně a pak už jen udílela pokyny. „Zkuste zatlačit, ještě,“ instruovala rodičku. „Ještě zkusíme jednu kontrakci. To půjde,“ slíbila. „Jak přijde bolest, tak tlačíme. A vší silou!“
„Už nemůžu,“ vzdychala Květa. „Musíte zatlačit, matko, to se nedá nic dělat. Zhluboka se nadechněte, chytněte se pod kolenama,“ radila porodní asistentka. Za mocného povzbuzování všech přítomných a s vypětím zbytku sil Květa ještě několikrát zabrala a Liliana byla na světě.
