Ani popáté to nebyl kluk
Kateřina (37) a její muž se znají už od základní školy, tehdy se ale prý nesnášeli. „Pak jsme se potkali, dá se říct dospělí, tak už to bylo jiný,“ dodal Karel (35). „Už to byla ženská, ne taková ta praštěná holka ze školy. A hlavně, já byl ještě cápek šestnáctiletej.“
Ocenil, že na něj Kateřina čekala celý učňák a vojnu. „Já si zasloužím metál,“ okomentovala to jeho paní. „Já ji mám rád. Je hodná, fakt, je taková srdcatá,“ ocenil ji Karel. „Ale je to těžkej flegmouš, to já jsem cholerik,“ dodal. „To je,“ souhlasila Kateřina, ale taká chválila. „Je hodnej, je s ním sranda, prostě všechno... Furt mezi náma něco je. Láska. Nevyprchalo to,“ usoudila. „Bylo špatný, bylo i hezký, všechno jsme ustáli.“
„Není problém to uživit, to je hovadina,“ ozřejmil Karel, který pracuje jako řidič kamionu a jehož sen byl prý odmalička mít velkou rodinu. „To je spíš o tom, že ty lidi si to propočítávaj. Voni ty děti nechtěj kvůli tomu, že už by neměli na ty svý blbosti.“
Ačkoliv před lety lékaři Kateřině řekli, že nebude moct mít děti, a dokonce jí „profoukli vejcovody“ a první dítě počala uměle, nakonec se z ní stala skoro profesionální matka. Do plzeňské porodnice dorazila s celou rodinou porodit páté dítě, a zase dceru. „My už asi při tý druhý jsme řekli, že dvě a strop,“ vysvětlil Karel. „Ale vždycky potom, když otěhotněla, tak jsme si řekli, no tak nás bude víc, a třeba to bude kluk. Ale nebyl.“
Zatímco všechny čtyři holky zůstaly pod velením té nejstarší v čekárně, tatínek doprovodil maminku na porodní pokoj. Prý byl u toho, když se narodila ta první, tak teď musí. „Necháme tomu volný průběh, ono to určitě samo dopadne velmi rychle,“ oznámil Kateřině lékař, který jí po vyšetření „pustil“ plodovou vodu.
Zatímco tatínek po telefonu dirigoval dcery, které svou starší sestřičku moc neposlouchaly a byly celé rozdivočelé z napjatého čekání, maminka pomalu bojovala s přicházejícími kontrakcemi, které zkoušela rozchodit.
„Já si myslím, že máma už rodí,“ uvažovala jedna z mladších holčiček. „Rodí, rodí, ale hodně rodí,“ souhlasila další. „To je smůla, že neslyšíme mámu, jak křičí,“ posteskla si.
S nejstarší dcerou se tatínek na nějaký čas i vystřídal, aby prý viděla, do čeho jde a nezajímala se o chlapy. „Ty jsi dobrota,“ rozesmálo jeho prohlášení Kateřinu. „Chceš nějak pomoct?“ ptal se jí později manžel. „Jo, vyndej ji,“ usadila ho žena s odkazem na ještě nenarozené miminko.
Všechny čtyři dcery Karla a Kateřiny čekaly na narození sestřičky v čekárně porodnice.
Pátý porod ale postupoval dle očekávání porodní asistentky poměrně rychle. I napětí venku v čekárně sílilo. Jedna ze sester se tetelila těšením, další plakala, takže ji nejstarší musela chlácholit.
„Už asi,“ oznámila Kateřina manželovi, který okamžitě zazvonil na porodní asistentku. „Přitáhněte hlavu a jdeme,“ radil přítomný lékař. „Držím, a dost a už jenom dejchám,“ udílela pokyny porodní asistentka. „A je tady! A je to princezna,“ hlásila vesele a už malou Rozárku ukazovala šťastným rodičům.
