Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Jmenuji se Jana, je mi 43 let. S manželem máme dvě děti, osmnáctiletou dceru a šestnáctiletého syna. Poznali jsme se před více než dvaceti let a na první pohled mě okouzlil – byl milý, upravený a neustále se usmíval. Okamžitě jsem se zamilovala. Potkali jsme se na nějaké firemní akci, kde jsem kamarádce vypomáhala s obsluhou hostů. On byl jedním z nich a já ho neustále sledovala, jak se chová, jak je galantní k ženám. Na večírku zůstal jako jeden z posledních, a když odcházel, zeptal se mě, jestli bych s ním někdy nešla na večeři. Později se mi přiznal, že si nešlo nevšimnout, jak po něm neustále pokukuji.
Táta dát lásku najevo neuměl
Přiznávám, byla jsem z něj opravdu paf. Moc zkušeností s muži jsem do té doby neměla. Měla jsem doma hodně přísnou výchovu. Maminka, já i mladší sestra jsme to s tátou neměly jednoduché. Vyrostla jsem na malém hospodářství na vesnici, kterému táta vládl opravdu pevnou rukou. Měli jsme zahradu, zvířata a bylo kolem toho hodně práce. Táta byl pracant a vyžadoval i po nás, abychom pracovaly jako on. Bohužel měl i povahu, se kterou to nebylo jednoduché vydržet. Nikdy jsme ho se sestrou nezažily jako láskyplného otce, za nic nás nepochválil, nikdy nám neřekl, že nás má rád, nepamatuji se, že by nám dal pusu, pohladil nás… Zato nadávat, to uměl. Ani mamka to s ním neměla jednoduché, ale s odstupem času si uvědomuju, že k ní se choval lépe než k nám.
Nikdo se mi nemůže divit, že jsem se zamilovala do člověka, ze kterého ta pohoda, radost i láska ke mně jen tryskaly. Po roce a půl chození jsme se vzali, narodily se nám děti a já postupně poznávala, že mám vedle sebe sice milého muže, ale to bylo asi tak všechno. S dětmi to uměl, byl skvělý táta, ale jen na hraní a blbnutí. Povinnosti mu nic neříkaly. Nakonec to dopadlo tak, že já i během rodičovské musela bokem vydělávat, starat se o rodinu a on lítal od ničeho k ničemu. V žádné práci dlouho nevydržel.
Všechno bylo na mně
Děti jsem měla dva roky po sobě, takže jsem je zvládla během jedné rodičovské, byla jsem s nimi doma dva roky, pak už jsem musela do práce. Dcera šla do školky a s klukem mi pomohla mamka a hodná sousedka, která sama měla stejně starého syna, a pak i on šel do školky. Já pracovala pomalu od nevidím do nevidím a kolikrát jsem se ani nemohla spolehnout na to, jestli manžel děti ze školky a později i z družiny vyzvedne.
Peníze jsem vydělávala já, protože manžel se k tomu moc neměl. Několikrát se i stalo, že byl pár měsíců nezaměstnaný. Brzy jsem pocítila, že se ve mně projevují tátovy geny, zdědila jsem po něm tu zarputilost a snahu postarat se o rodinu. I když nejsem nijak citově prázdná, jak byl táta, ale dnes ho chápu, proč tak dřel.
Děti už jsou prakticky dospělé a vidí, jak to u nás chodí. Kdysi měly radši tátu, on s nimi dělal tu legraci, nebyl nijak přísný, všechno jim dovolil. To já po nich chtěla, aby se učily, neměly kolem sebe nepořádek a pochopitelně jim to vadilo. Dnes pochopily, že táta jim prostě nemůže být vzorem, už mockrát i je zklamal nějakým nesplněným slibem.
Před asi tak sedmi lety jsme se z bytovky přestěhovali do domku. Mně nebylo v bytě dobře, byla jsem zvyklá na volnost, dům, zahradu. Po domě jsem toužila, ale bylo mi jasné, že to bude další velká starost navíc. Ale manžel a vlastně i děti byli nadšení, když jsem o tom začala mluvit. Manžel sliboval hory doly, jak bude kolem domu všechno dělat, bude mít konečně nějaký životní cíl. Tak jsme nakonec byt prodali, částečně se i zadlužili a pořídili si rodinný domek.
Manžel opět nezklamal, jeho nadšení mu vydrželo jen pár týdnů. Některé práce jsem musela zadat firmě, o spoustu dalších věcí kolem domu se starám já a občas pomohou i děti. Ale i tak je toho dost na mně. Manžel se vymlouvá, že vlastně ho to moc nebaví, že si nemyslel, že to bude taková dřina. A já cítím, že už mám všeho dost. Nejradši bych naše manželství ukončila.
Jana
Názor odbornice: Instantní rychlolék neexistuje
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Jano! Pozorujete sama na sobě, jak se podobáte otci. Povahové rysy, jež jste u něj neměla zrovna dvakrát v lásce, nyní úřadují ve vaší povaze. Napadá mne, že by tudy mohla vést cesta k nalezení klíče, jak hovořit s vaším mužem tak, aby vám rozuměl. Předpokladem samozřejmě bude vaše ochota na vztahu s mužem pracovat.
Rozhodneme-li se působit na změnu komunikačních schémat, čeká nás běh na delší trať. Neexistuje žádný instantní rychlolék, který by zabral ihned. Na samém začátku se s psychoterapeutem můžete dobrat zjištění, zda ve vztahu existují styčné plochy, na kterých lze stavět. Nikdo totiž nedokáže pomoci vztahu, který jeden nebo oba jeho aktéři již odepsali. Chceme-li být v komunikaci srozumitelní, nemůžeme předpokládat, že druzí vidí svět podobně jako my.
Když se budete s mužem domlouvat, kdo má co okolo domu na starosti, je také třeba být velmi srozumitelná a přesná. Vyhnete se tak nedorozumění, kdy muž pochopí úkol jinak a udělá jej (vlastně pochopitelně) po svém. Je možné, že po zpřehlednění komunikace se vám oběma bude ve vztahu lépe dýchat. Na druhou stranu však mezi vašimi řádky čtu mnoholetou únavu a frustraci ze vztahu. Nyní je otázkou, zda je kvůli nim šance na nápravu ještě možná.
PhDr. Magdalena Dostálová
