Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Jmenuji se Soňa, je mi 35 let a jsem už deset let vdaná. S manželem máme dvě dcery, šestiletou Emmu a tříletou Lucinku. V manželství jsem šťastná, podařilo se mi najít muže, který mi v mnoha ohledech připomíná mého tátu. Je chytrý, vzdělaný, empatický a má velký smysl pro rodinu. Je o dvanáct let starší než já a znám ho vlastně od dětství. Jeho a můj otec byli kolegové v práci a já do něj byla zamilovaná už jako malá holka.
Pak mi na celkem dlouho zmizel z očí. Až jsme se znovu potkali u mých rodičů, kam přišel se svým otcem za našima na návštěvu. A já se zamilovala podruhé. Nikoho jsem v té době neměla a ani on, byl i ve svých pětatřiceti letech stále svobodný. Svůj soukromý život podřídil práci, akorát se vrátil z Vídně, kde několik let pracoval.
Manželství rodičů mi bylo vzorem
Začali jsme spolu chodit, i když máma mi to rozmlouvala, prý je na mě moc starý. Jenže já už tenkrát věděla, že on je ten pravý, že jedině s ním chci jednou žít a mít děti. Tolik mi připomínal mého tátu, kterého jsem měla moc ráda. I on byl mnohem starší než mamka, dokonce o patnáct let. A jak to našim v manželství skvěle klapalo. Měli se rádi takovou tou klidnou nekonfliktní láskou. Táta byl milý, pozorný, mamce neustále nosil květiny, každým dotykem i pohledem jí dával najevo, jak ji má rád.
Nepamatuji se, že by se někdy nějak víc hádali. Pochopitelně občas to mezi nimi zajiskřilo, ale neuplynulo ani pár hodin a všechno zase byla zalité sluncem. Měla jsem krásní dětství a už jako malá jsem tátovi říkala, že jednou chci mít muže jako je on. A přání se mi splnilo. V pětadvaceti jsem se vdávala, o dva roky později se nám narodila dcera, za další dva roky druhá.
S manželem žijeme asi deset kilometrů od místa, kde jsem strávila dětství. Další sourozence nemám, naši tak zůstali sami, když jsem se odstěhovala. Ale jim to vlastně ani nevadilo, bylo jim spolu dobře. Často jsme se vídali, a když se nám pak narodila první dcera, byli jsme v každodenním kontaktu. Bohužel táta si svou vnučku dlouho neužil, během banální operace se zjistilo, že trpí vážnou nemocí a na zásadní léčbu už bylo pozdě. Během půl roku zemřel.
Byla to pro nás všechny velká rána, nejhůř to zcela pochopitelně nesla máma. Po pohřbu dokonce skončila totálně vyčerpaná na kapačkách v nemocnici. Dlouhé měsíce trvalo, než se ze svého žalu aspoň trochu dostala, zestárla nám před očima, zhubla, byla apatická a všechno jí bylo jedno. Po celou dobu jsem bydlela s ní, netroufala jsem si nechat ji samotnou.
Přítel z lázní
Čas zapracoval a mamka se postupně zotavila. Konečně začala mít zájem i o nás, svou vnučku a taky o sebe. Ale byla pořád hodně smutná, jak mohla, mluvila o tátovi, vzpomínala na něj. Psycholožka, ke které docházela, mi na společném sezení řekla, že je to dobře, musí se ze všeho vymluvit. Tak plynuly měsíce, já otěhotněla podruhé a narodila se mi další dcera. Byla jsem šťastná a vlastně dvojnásob i kvůli tomu, že se moje máma konečně začala vracet k tomu, jaká byla dřív. Hodně nám pomáhala, byli jsme často spolu. Začala se opět stýkat i se starými přáteli, a dokonce s jednou svou kamarádkou odjela na čtrnáct dní do lázní. Byla jsem ráda, že je z nejhoršího venku. Po tátovi nám bylo moc smutno, všem, ale život šel dál...
Mamka přijela z lázní jako vyměněná, odpočatá, jen zářila. A úsměv na tváři neztrácela ani další dny. Dělala jsem si z ní legraci, že se snad zamilovala a ona mi to potvrdila. Prý poznala moc fajn pána, taky vdovce a je jí s ním dobře. Tátu jí sice žádný muž nahradit nemůže, ale zároveň nechce zůstat úplně sama a nám na krku. Měla jsem z toho dost rozporuplné pocity, na jednu stranu jsem byla ráda, že je šťastná a není sama, na druhou mě to štvalo, nedokázala jsem si po mámině boku představit nikoho jiného, tam měl místo jen táta. Ale nic jsem neřekla, usmívala jsem se a přála jí jen to nejlepší.
Máma se s přítelem nějakou dobu jen scházela, ale po pár měsících už bydlel v našem domě. Mám z něho velmi rozporuplné pocity. Kdybych ho poznala dřív, tedy kdyby nebyl přítelem mé matky, nejspíš by mi nevadil. Je to celkem sympatický člověk, nijak zvlášť mě sice neoslnil, ale dovedu si představit, že bych si s ním možná i rozuměla. Jenže jak ho vidím po boku své matky, jak sedí na oblíbeném křesle mého táty, spí v jeho posteli, jak se pohybuje po domě, kde žil táta, tak mi to prostě vadí.
Maminka je spokojená, je vidět, že jí s ním je dobře, ale já se neustále přemáhám, abych něco neřekla. Mám čím dál větší problém k nim chodit na návštěvu, ale nechci to mámě kazit. Bohužel tyto pocity mám jen já, manžel i dcery si s ním rozumí. Já to vlastně nikomu, ani svému muži neřekla, je mi hrozně, že se pořád musím přetvařovat.
Soňa
Názor odbornice: Zpracujte otcův odchod
Vážená Soňo. Děkuji za vaši upřímnost. Myslím, že vás stojí hodně sil, aby na vás nebylo nic znát. Je to od vás akt ohleduplnosti i duševní zralosti. Respektujete pokus své maminky na spokojený partnerský život i pozitivní postoje vašeho muže a dcer vůči nevlastnímu dědovi. Možná vás napadlo, že vaše pocity vlastně nemusí mít s osobou matčina přítele moc společného. Jak sama píšete, v jiném kontextu by vám dokonce mohl být sympatický. Bolavé však je, že se matčin přítel ocitl na místě vašeho zesnulého táty.
S pomocí odborníka bych tedy spíše řešila vaše prožívání ztráty rodiče. Vaši rodiče měli pěkný vztah, vytvořili vám harmonický domov. Měla jste štěstí, že jste ve svém tátovi mohla vidět dobrý mužský vzor. Dokonce jste „do jeho obrazu“ vybírala jako dospělá svého partnera.
Když otec zemřel, byla jste tam pro svou matku. Vlastní prožívání ztráty bylo zřejmě dost upozaděno. Ztráta dobrého rodiče bolí. Nový matčin partner jej nemůže, ale ani nemá nahradit. Terapie vám může pomoci si otcův odchod více zpracovat. Takový krok pomůže k oproštění srovnávat nesrovnatelné (otce a matčina nového partnera). Tím se vám může velmi ulevit.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 8. června 2020. Anketa je uzavřena.
