Děti z divadelních rodin se v dospělosti divadlu buď vyhnou obloukem, nebo je to jasná volba. Vy jste se sice k herectví dopracovala, ale vzala jste to přes studium pedagogiky. Proč dostala prkna přece jen nakonec přednost?
Já jako dítě divadlo milovala. Byl to pro mě dobrodružný svět: zákulisí, maskérna, kostýmy, možnost pozorovat představení z portálu, nahlížet do světa, který byl velmi specifický a kouzelný. Pamatuji si, že jsem lidem na jevišti svým způsobem záviděla, že jsou vlastně v práci, přitom si hrají, ale zároveň jsem si nikdy netroufla myslet, že by to jednou mohlo být i moje povolání. Asi to geny nějak samy zařídily. Ke studiu na pedagogické škole mě tehdy spíš inspirovala moje kamarádka, ale právě tam jsem se začala víc věnovat muzice a ke konci studia už padly i první vážnější úvahy o herectví.
Ani na moment jste nezvažovala, že byste se postavila před třídu jako učitelka?
Studovala jsem obor předškolní a mimoškolní pedagogiky, a přestože jsem měla chvíli představy, že bych si založila malou soukromou školku jen pro pár dětí, ideálně někde v Beskydech a se zdravou výživou, brzy jsem pochopila, že tohle nebude tak úplně moje cesta. Ale přede všemi učiteli klobouk dolů! Ustát tlak dnešní doby, společnosti, dětí i jejich rodičů, to musí být velmi náročné.
Po střední škole jste studovala na JAMU činoherní herectví, ale pak jste zamířila rovnou do muzikálu. Tolik vás lákal?
Já si zpívala jen tak pro radost, nebo když jsem doma parodovala rodiče a jejich kolegy z divadla. Přišlo to spontánně a neplánovaně. Na konci JAMU jsem udělala konkurz do prvního muzikálu. A pak už se to tak nějak vezlo, bavilo mě to a lákaly mě další role a příležitosti.
Hrajete na několik hudebních nástrojů – to byla vaše dětská touha? Jak jste na tom teď s hraním na cokoliv?
Pamatuju si, jak jsem jako malá strašně nerada cvičila na klavír a dávala přednost čemukoliv jinému, jen abych se tomu vyhnula. Tedy kromě několika skladeb, které mě bavily. Dnes si samozřejmě říkám, jak jsem byla hloupá, že jsem nehrála víc, ale těším se, že se k tomu jednou vrátím a budu si preludovat jen tak pro radost.
Múza vás políbila hned několikrát: máte obrovský pěvecký talent a zpívala jste jak ve folkové, tak metalové skupině, excelujete v muzikálech, což je slušný záběr. Sólové vystupování neplánujete?
Nevím, jestli mám obrovský talent, ale zpívám ráda a děkuju za to, že se tím můžu živit. Kromě divadelních aktivit jsem teď součástí krásného a výjimečného projektu Petr Hapka a jeho potměšilí hosté, kde se skvělou kapelou pod vedením Petra Maláska a s kolegy, jako je Lenka Nová, Franta Segrado, Honza Sklenář, Honza Maxián, Petra Hřebíčková, Jana Lota a další, hrajeme nesmrtelné písně pana Hapky. Zpívám také s brněnským big bandem New Time Orchestra, se kterým pravidelně koncertujeme nebo hrajeme na soukromých akcích. A to je celkem slušný adrenalin – 18 muzikantů a já. Líbí se nám žánrová pestrost, na tom jsme naši spolupráci založili. Jdeme napříč žánry, což není úplně snadné, zejména při koncertě, který trvá třeba hodinu a půl, kdy zpívám vypalovačky od Arethy Franklin, Donny Summer a vzápětí šanson od Édith Piaf nebo Hany Hegerové. Ale je to ohromný pocit, když je za vámi na pódiu takovéhle hudební těleso, velká energie. Moc si to užívám a těším se, až po tomhle neplánovaném odloučení zase začneme naplno hrát.
Jako herečku vás baví víc činohra, nebo filmy, seriály? A jaký jste divák – který film vás v poslední době opravdu „dostal“?
Jako herečka jsem ráda, když můžu dělat činohru, muzikál, koncertovat i točit. A jako divák? Nemám ráda horory a filmy, ve kterých je moc násilí. Viděla jsem teď díky tomu volnějšímu režimu, ve kterém žijeme, několik filmů, ale jeden zarezonoval intenzivně: Dva Papežové s Antony Hopkinsem a Jonathanem Prycem. Krásný film byl také Králíček Jojo. Jinak však miluju třeba filmy s Belmondem a staré české filmy.
Už šestým rokem hrajete v seriálu Ulice roli Veroniky Maléřové. Máte ji pořád ráda?
Ráda ji mám, jinak bych ji nemohla tak dlouho hrát, čímž ale neříkám, že se s touto postavou ztotožňuji. Momentálně prochází velkými změnami a samozřejmě pro mě, jako herečku, jsou ty nové okolnosti příjemnou změnou. To, že postava potkává jiné lidi, kteří ji ovlivňují, zažívá nové impulzy a situace, jí dává šanci projevit se zase trochu jinak – s větší dávkou humoru a méně fňukáním. Je to takové nové nadechnutí, řekněme. V Ulici mám však moc ráda své kolegy, na které jsem po celou dobu natáčení měla štěstí, a to je pro mě hodně důležité.
Z Ulice postupně vymizely některé hlavní hvězdy – nenapadlo vás někdy, že to už také vzdáte? V čem je kouzlo a prokletí nekonečného seriálu?
Asi u každé dlouhodobé činnosti je někdy potřeba se nadechnout, nabrat novou sílu a zamyslet se, jestli člověk nepluje jen tak ze setrvačnosti. A pokud tomu tak je, je lépe odejít. Pro mě je u veškeré práce zásadní, jestli mi to dává nějaký smysl. Jsem člověk hodně pochybující a přemýšlím často nad tím, jestli jdu správným směrem. Sbírám zkušenosti, a když vidím paní Syslovou, pana Hrušínského, Zuzku Slavíkovou, paní Mihulovou, skvělého Martina Hofmanna a spoustu dalších kolegů, smysl mi to dává.
Kvůli koronavirové karanténě nastaly nám mnohým, umělce nevyjímaje, velmi nejisté časy. Jak to zvládáte vy?
Fandím všem, kteří se zapojili do jakékoli pomoci druhým v situaci, kdy nemůžou dělat svou práci. Fandím těm, kteří vysílají svá vystoupení alespoň přes internet, a děkuji těm, kteří umělce podporují i přes nepřízeň situace. Věřím, že pro spoustu umělců je tato doba jakési nečinnosti určitě obdobím, které přinese nové inspirace a podněty k tvorbě. Ale obecně to pro umělce není snadné, zvláště pro ty, kteří jsou na volné noze a živí rodiny. Ožehavé je to rozhodně pro všechny, není namístě hodnotit, kdo je na tom hůř. Sama se snažím nepodcenit situaci, ale zachovat si zdravý selský rozum.
V jednom rozhovoru jste prozradila, že kdyby to bylo možné, hned byste si otevřela květinářství. Měla byste odvahu vrhnout se do podnikatelské činnosti?
Asi jsem spíš řekla, že kdybych se nevěnovala své práci, květinářství by pro mě bylo jednou z možností – nebo něco v tomto smyslu. Zatím je moje volba herectví a muzika. Květiny mám moc ráda, nesou pro mě optimizmus, moc ráda je vážu pro své blízké, ale jsem jen nadšenec-samouk.
Vím, že umíte šít, také jste se pustila do šití roušek? Jak jste prožívala karanténu?
Děda z Beskyd byl krejčí, stařenka i babičky šily, tak jsem jim ráda koukala pod ruce a později to jako samouk zkusila taky. Do složitějších věcí se radši nepouštím, ale roušky jsem šila, stejně jako velká část národa. Neušila jsem jich žádná kvanta, ale myslím, že každý kousek, který někomu může přijít vhod, je fajn. Snažím se nepodléhat žádné panice, poslouchám rozhovory nebo čtu články od lidí, které vnímám jako moudré, třeba různé odborníky, a snažím se zachovat si čistou hlavu, což není vždy právě jednoduché. Jsou dny, kdy se díky té spoustě času člověk pohrouží do myšlenek až příliš, ale asi i k tomu je tento čas vhodný. Vlastně se věnuji hodně tomu, na co jsem dlouho neměla čas – nebo jsem si ho nikdy neudělala. Čtu, podívám se občas na film, uklízím doma i v hlavě, peču, přemýšlím o tom, kam se asi bude ten život ubírat, a kam toužím, aby se ubíral, a také že je potřeba se adaptovat na nové podmínky. A taky hodně jím, nevyčítám si to, a občas se snažím si aspoň zacvičit. Obrovským optimizmem mě nabíjí jaro, v tom je pro mě vždycky taková naděje. S rodinou jsme v telefonickém i osobním kontaktu, ale samozřejmě s velkým ohledem a respektem ke zdraví nás všech.
Co je pro vás velkým relaxem a koníčkem? Vím, že třeba ráda restaurujete starý nábytek a vůbec máte ráda „staré“ věci a design. Je na to nyní čas?
Nejsem žádný odborník v restaurování, ale jak říkáte, mám vztah ke starým věcem. Zabavuji to, co rodiče na chalupě považují za harampádí z půdy. V zimě jsem třeba dělala adventní věnce ze starých formiček na cukroví, které jsem nakoupila v antiku. Na opalování starých kredenců a židlí jsem už dlouho čas neměla.
V létě oslavíte čtyřicáté narozeniny. Jak to děláte, že vypadáte stále jako teenager?
To jste mě potěšila, ale při bližším ohledání je zřejmé, že jsem již věkově v jiné kategorii. Ale je pravda, že mi to moc nedochází. Můj tatínek je mi v tomhle ohledu vzorem, neřeší věk, má rád život, a i když to není vždycky jen pohoda, jde s optimizmem dál. Před pár dny oslavil devadesáté narozeniny.
Jak pečujete o svou krásu?
Kromě kadeřníka a kvalitní kosmetiky, kterou mám doma, žádné další vychytávky neznám. Pleť mám poměrně problematickou, a navíc dostává při neustálém líčení a odličování docela zabrat. Vím, že přílišné slunění není zdravé, ale mám pocit, že moje pleť je na tom nejlépe v létě, když má dostatek slunce a když víc odpočívám.
A co vy a móda? Máte nějaký oblíbený styl?
Ráda nosím to, co mě baví a co se mi líbí, bez ohledu na to, co je zrovna trendy. Nejlíp se cítím v ležérnějším stylu, asi proto, že na jevišti si užiju šatů a podpatků nad hlavu. Na začátku letošního roku jsem na internetu uviděla krásný a osobitý zelený svetr. Normálně mě uhranul, což se mi moc nestává. Dala jsem na svůj silný pocit, a díky svetru se poznala s jeho autorkou, Kateřinou Geislerovou. Teď už mi imponuje nejen její tvorba, ale i ona jako člověk, profesionál s osobním a poctivým přístupem. Propojuje eleganci, ležérnost, ženskost, moji srdcovou Francii... Možná to někomu bude připadat přehnané, ale pro mě bylo tohle setkání povznášejícím zážitkem, že takoví lidé jsou. A co se týká šatů na koncerty, tak většinu z nich mi šije úžasná Kamila Vodochodská, která má taky svůj nezaměnitelný styl, dokáže improvizovat a uzpůsobit model přesně těm požadavkům, které jsou pro pódium mnohdy hodně specifické. Je navíc propagátorkou udržitelné módy, což je téma, které je mně osobně velmi sympatické.
Každá žena má nějakou svou „úchylku“ – na botičky, kabelky... Čemu neodoláte vy?
Mám spíš tu úchylku, že nedokážu vyhodit určité kousky oděvu, i když je už dlouho nenosím, takže se to doma hromadí. Ráda bych se tomu postavila, ale moc se mi to nedaří. Díky tomu jsem ale třeba zachránila pár fajn kousků z dob maminčina mládí, které byly v dobrém stavu, kvalitně ušité a které se opět vrátily do módy.
Když jsme spolu dělaly rozhovor naposledy, byla jste zadaná, je to setrvalý stav?
Vím, že to není příliš populární, ale já si své soukromí vždy snažím chránit...
Tak nám prozraďte, jaký muž má šanci vás zaujmout – a naopak, co vás v mužském chování spolehlivě odradí?
Smysl pro humor zaujme a jeho absence odradí. Ale je toho víc.
Jaké máte profesní plány?
Měli bychom hrát letní představení Noci na Karlštejně s Městským divadlem Brno a v produkci Janise Sidovského také Noc na Karlštejně na nádvořích českých hradů a zámků, protože Karlštejn je v rekonstrukci. Čeká mě natáčení seriálu Ulice a na podzim koncerty s brněnským big bandem New Time Orchestra a koncerty Petr Hapka a jeho potměšilí hosté. Pokud nám nic a nikdo nebude bránit, budu mít zase napilno. Těším se moc.
