Bylo mi dvacet, když jsem poznala svého budoucího manžela. Naši mě doma drželi zkrátka, takže jsem moc zkušeností neměla. Zamilovala jsem se na první pohled, a i když by rodiče byli raději, abych ještě nějakou dobu zůstala doma, mluvit mi do vztahu už nemohli. Byla jsem plnoletá, na nich nezávislá, vydělávala jsem si a mohla jsem tak kdykoliv začít samostatný život.
Byla jsem šťastná
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
S Karlem jsem chodila rok, pak jsem otěhotněla. Vzali jsme se a bydleli spolu u jeho rodičů. Karel byl zedník, pracovitý a hodně šikovný. Mí rodiče ho nakonec začali respektovat, když viděli, jak umí vzít za práci. Když ho zpočátku poznali, přišlo jim, že se k sobě příliš nehodíme, mysleli si, že když pracuje celé dny na stavbě, že to prostě není člověk pro mě. Získal si je i tím, jak se choval k našemu synovi, který se nám pár měsíců po svatbě narodil.
Bydleli jsme pořád u jeho rodičů, ale manžel se nakonec rozhodl, že nám postaví dům. Oba jsme z malého města, oba jsme vyrostli v rodinném domě se zahradou a jít bydlet někam do bytu jsme nechtěli ani jeden. Dům postavil a přestěhovali jsme se. Byly to krásné roky, vzpomínky na ně mě držely nad vodou, když to šlo s manželem i s naším manželstvím z kopce.
Chtěli jsme další dítě, ale bohužel se nedařilo, tak náš syn byl jedináčkem. O to víc jsme se mu oba věnovali. Ale syn tím, že je doma sám a že nemá žádného sourozence, nijak netrpěl. Kolem nás žilo hodně mladých rodin s dětmi v jeho věku, takže kamarádů měl spoustu.
Těžký úraz náš život otočil
Když bylo synovi zhruba patnáct, manžel měl na stavbě těžký úraz. Dlouho to s ním bylo velmi vážné, dokonce to nějakou dobu vypadalo, že nebude moci chodit. Naštěstí se tyto předpovědi nevyplnily, ale i tak na něm úraz zanechal trvalé následky. Léčil se skoro dva roky. Sice dostával nemocenskou, pak i odškodné, ale i tak jsme museli sahat do úspor. Do toho jsme spláceli i úvěr. Nebylo to jednoduché, ale hlavně, že to manžel přežil a nezůstal na vozíku.
Ovšem k původní profesi se už vrátit nemohl. Měl ji rád, a to pro něj bylo nejhorší, co ho mohlo potkat. Měl invalidní důchod, a nakonec si našel práci v ostraze. Nemusel sedět doma, ale i tak ho to hodně poznamenalo. Stal se z něho úplně jiný člověk, nevrlý, zamlklý, protivný a hodně naštvaný. Jak dřív téměř nepil, tak najednou začal trávit čím dál víc času v hospodě. Později se k tomu přidaly i automaty. A aby nebylo všemu konec, manžel byl kolikrát na mě i na syna hodně hrubý, když přišel opilý z hospody.
Byly to hrozné roky, pořád jsem ho ale omlouvala, doufala jsem, že se z toho dostane. Život se mu obrátil vzhůru nohama a já věřila, že se snad brzy srovná. Jenže nesrovnal, bylo to vlastně čím dál horší. A v tom všem žil i náš syn. Nemohla jsem se divit, že nechtěl doma poslouchat věčné hádky, tak se prostě vždycky vypařil. Bohužel i on se občas dostal do křížku s alkoholem. Po čase mi dokonce vyčetl, že za to můžu já, že jsem to tátovi tolerovala a on už prostě v tom nemohl žít, tak musel pryč.
Nová rodina
Žádost o rozvod jsem podala zhruba po pěti letech, už jsem dál nemohla manželovo chování a scény snášet. Syn už s námi taky nebydlel, vlastně jsme se ani moc nevídali. Jen občas zavolal. Rozvedli nás celkem brzy, manžel měl nejspíš světlou chvilku, protože přistoupil na to, že dům prodáme, splatíme dluh a peníze si rozdělíme. Koupila jsem si byt a asi po roce jsem se smířila i se synem. Seznámil mě totiž se svou přítelkyní, velice milou a příjemnou dívkou. A já opět začala doufat, že to nejhorší je za mnou. Karla jsem už ze svého života vyškrtla a začala žít nový a lepší.
Synovi a jeho přítelkyni se narodil syn a já se stala babičkou. Docela často jsme se vídali, snažila jsem se jim pomáhat, už jsem vlastně měla jenom je. Mí rodiče zemřeli a sourozence nemám. Se synovou přítelkyní jsem si od počátku rozuměla, pochází z rozvedené rodiny, oba její rodiče mají další rodiny a ona zůstala tak nějak mimo. Po čase mě začala brát jako svou mámu. Tak se mi taky svěřila, že se můj syn rád napije a obává se, že má nejspíš i nějakou milenku. Nechtěla jsem tomu věřit, ale nakonec jsem zjistila, že je to všechno pravda. Mám na něj hrozný vztek. Nevím, co mám dělat. Mám se jim plést do života, nebo čekat, až si to vyřeší?
Lenka
Názor odbornice: Svůj příběh si musí prožít sami
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážená Lenko! Shodou nešťastných vnějších okolností se váš do té doby harmonický a láskyplný rodinný život dramaticky změnil k horšímu. Po čase jste zjistila, že není cesty zpět a z devastujícího vztahu jste odešla. Jak už to bývá, krizi vztahu rodičů odnesl váš tehdy dospívající syn, načas jste s ním dokonce ztratila smysluplný kontakt.
K vaší cti nutno přičíst, že jste nakonec vztah se synem obnovila. Pojí vás pěkné pouto k jeho partnerce i k vnoučkovi. Vrásky vám však poslední dobou dělají synovy sklony k pití i k nevěrám. Je vcelku srozumitelné, že vás to velmi trápí. Aktivně však nemáte moc možností, jak tuhle situaci změnit. Můžete být rodině syna oporou, pracovat na udržování vašich dobrých kontaktů s nimi všemi. Svůj příběh i se všemi zákrutami si musí odžít a vyřešit oni sami.
Potýká-li se syn se škodlivým užíváním alkoholu, lze tenhle problém samozřejmě léčit. Nepůjde to však bez jeho aktivní účasti, která začíná tím, že se on sám chce změnit. Synově partnerce samozřejmě můžete nabídnout kontakt na psychologickou pomoc (dle bydliště hledejte třeba na stránkách www.amrp.cz). Může ji využít i individuálně. Už tím, že bude pracovat sama na sobě, bude do nějaké míry ovlivňovat svůj partnerský vztah. Čas potom ukáže, jakým směrem se po tomhle ovlivnění vztah bude ubírat.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 25. května 2020. Anketa je uzavřena.
