Bylo mi asi pět, když mě starší sestra nutila dojíst její oběd, protože by jí tatínek jinak nedovolil dívat se na pořad o opuštěných psech Chcete mě? Nechtěla jsem. Ten den jsem z nějakého důvodu obědvala něco jiného než ostatní. Stály jsme samy u kuchyňské linky, televizní pořad pomalu začínal. Ségřin makový knedlík jsem do sebe s odporem nasoukala. Za dvacet minut mě už vezla záchranka na JIP se silnou alergickou reakcí.
Neviním sestru ani sebe, že jsem jí tenkrát neuměla říct ne. Jedno ponaučení (kromě toho, že si musím dávat setsakramentský pozor na mák), si z toho ale nesu. Musím umět odmítnout. A to ačkoli je to druhému nepříjemné, rozzlobí se na mě, nebo se dokonce urazí.
Říkat NE ale není jednoduché a v určitých situacích nejsme často schopni tato dvě písmenka vyslovit. Pojďme se podívat, proč tomu tak je a jak s tím pracovat. Slůvkem NE si totiž paradoxně nemusíme zavřít dveře, ale naopak otevřít novou cestu k tomu, co doopravdy chceme. NE,
Tohle nechci!
Dokážete s úsměvem a bez pocitu viny odmítnout? Říct jasně: „Ne, díky!“ Pokud nikoli, nejste v tom sama.
„Umění říkat NE je projevem zdravého sebevědomí a uvědomění si vlastní hodnoty. Říkáním NE určujeme svoje hranice a to, kam až druhého pustíme,“ vysvětluje psycholožka a koučka Hana Mezerová. Ti z nás, kdo to nedokážou, jsou snáz manipulovatelní a dostávají se do role oběti.
Poslušným plněním požadavků druhých vlastně žijeme život někoho jiného a sebe utlačujeme. Tím se naše sebevědomí ještě více oslabuje, což může vést k frustraci a vnitřní nespokojenosti, ze které neumíme vystoupit.
„Často se v praxi stává, že člověk neschopný odmítání viní rodiče, že ho odmítat nenaučili. Tím pádem se zbavuje zodpovědnosti a demonstruje, že za své neúspěchy a nespokojenost vlastně nemůže. Tady je důležité si uvědomit, že trénink pevného vlastního postoje (chci vyhovět / nechci vyhovět) je opravdu dennodenní práce a člověk si svou vlastní hodnotu i životní priority v prvé řadě utváří sám,“ upozorňuje lektorka Jitka Ševčíková.
Vinit rodiče za svoje současné postoje sice nemůžeme, ale svůj podíl na tom, že neumíme druhé odmítnout, do jisté míry mají. Podobnými frázemi jako „ale no tak, buď přece hodná holčička a půjč mu lopatičku“ v nás zakořenil pocit, že ostatním musíme vyhovět, protože jinak budeme zlé, neoblíbené, a v důsledku trestané. Často pak i v dospělosti plníme požadavky druhých jen proto, „abychom měli klid“. Jenže čím více se snažíme uspokojit okolí, tím více ztrácíme sami sebe.
Za všechno může strach
„Rodiče po mně chtějí, abych s nimi byla více doma. Jenže já už mám vlastní život a chci se věnovat i svým zájmům a přátelům. Pak se však cítím provinile, když s rodiči netrávím každý víkend,“ říká vysokoškolačka Alena z Prahy.
Právě pocit viny bývá největší překážkou, proč nechceme ostatní odmítnout. Bojíme se, že nás přestanou mít rádi a my zůstaneme sami. Že je rozzlobíme. Že v jejich očích selžeme. Nebo že se bez naší pomoci zkrátka neobejdou. Strach z reakce druhého nás natolik paralyzuje, že slůvko NE nedokážeme vyslovit a raději se podvolíme.
„Mnohdy nás k tomu vede lítost a soucit s člověkem, který žádá pomoc. V té chvíli si neuvědomujeme, že působíme ztrátu jen sami sobě. Že sami máme málo energie, síly, času, peněz. Přílišná empatie (jak mně by bylo na jeho místě) nás často dožene až na hranici sebedestrukce,“ upozorňuje koučka osobního rozvoje Jitka Ševčíková.
„Naše rozhodování často ovlivňuje i zištnost: co když někdy budu od něj taky něco potřebovat? Proto se za případné odmítnutí omlouváme, máme potřebu ho zdůvodňovat. Následují výčitky svědomí a obavy z odsouzení. Uvědomme si, že nejsme zodpovědní za nespokojenost druhého člověka. Jsme zodpovědní jen za svou spokojenost a tu ve svém životě hledejme. Může se stát, že ji najdeme právě v rozumném odmítání. Ve vědomém rozhodování, co už ve svém životě mít nechceme,“ doplňuje.
Co tím získáme
Aby nedošlo k mýlce. Nechceme vás navádět, abyste odteď už nikomu nepomohla a při každém svém zarputilém NE si ještě vztekle dupla. Vyjádřit nesouhlas můžete sice jednoznačně, ale i vlídně.
„Arogantní povyšování, nebo dokonce agresivní chování nikam nevede. Dejte druhému najevo respekt a nehodnoťte jeho protiargumenty. Pouze vyjádřete svůj pohled na situaci,“ radí psycholožka a koučka Hana Mezerová.
„Říkáním NE získáme mnoho. Budeme žít podle svých potřeb a přesvědčení. Přestaneme být pod vlivem očekávání druhých, upevníme tím svou roli ve společnosti a přitáhneme k sobě lidi, kterým na nás opravdu záleží. Získáme lepší pocit sami ze sebe a budeme si sebe více vážit,“ doporučuje.
Dává to smysl. Kdo je neustále k dispozici a ostatním pokaždé vyhoví, v očích druhých paradoxně nemá moc velkou cenu. Jeho pomoci často zneužívají a berou ji jako samozřejmost. Sama možná znáte, že když se snažíte rozdat a uspokojit všechny v okolí, chovají se k vám ještě hůř a bez sebemenšího vděku. Navzdory tomu, že mají díky vám vyprané prádlo, uvařenou večeři, podepsané úkoly a vyžehlené košile.
Naučte se říkat NE! |
„Každé odmítnutí je vlastně kývnutím na něco jiného. Pokud řekneme ‚ne‘ zbytečným kaloriím, přijímáme tím zdravější životní styl. Když odmítneme účast na sobotním obědě u tchyně, získáme čas pro sebe a své blízké. Zjednodušeně říkejte ANO životu samému a NE pouhému přežívání,“ radí Jitka Ševčíková.
Takové porovnání se dá aplikovat pokaždé, když nás zachvátí obavy, zda děláme správně. Souhlasit je přece vždycky jednodušší než odporovat, jenže se tím připravujeme o svobodu volby a rozhodování nad vlastním životem. Zkuste si na to vzpomenout, až budete váhat, zda například ukončit nefunkční vztah nebo dát výpověď v práci. Tím, že v pravý čas řeknete NE, dáváte ANO možnosti potkat skutečnou, pravou lásku nebo získat práci snů.
Ano novým výzvám
„Ano“ leckdy vyžaduje spoustu odvahy. Proto bychom ho měli říkat jen tomu, komu opravdu chceme.
Umět odmítnout je velmi důležité. Ovšem stejně zásadní je dokázat přijímat. A to jak pomoc od druhého, který vám ji nabízí, tak i životní příležitosti. Je rozdíl odmítnout z vědomí vlastní hodnoty, nebo ze strachu z něčeho nového. Vzpomeňme si na film Yes Man, ve kterém Jim Carrey na všechny životní situace říkal „ano“. A zažíval neuvěřitelné věci.
ANO leckdy vyžaduje mnoho odvahy. Podle Hany Mezerové bychom se opět (stejně jako při vyjádření nesouhlasu) neměli nechat ovládnout strachem ze selhání nebo neúspěchu: „ANO bychom měli v životě říkat tomu, komu opravdu chceme. Zamyslet se, kam směřujeme a jestli se danou odpovědí nebrzdíme v cestě za svými sny. Za svým ANO bychom si měli stát vždy, když jsme o něm přesvědčeni. Jen my jsme zodpovědní za svoje rozhodnutí.“
Než příště zavrtíte hlavou nebo přikývnete, zkuste se nejprve zastavit a zeptat se sami sebe: Co opravdu chci? Ať už bude odpověď jakákoli, nezmýlíte se.
