S fotoaparátem v ruce navštívil desítky zemí světa a s partou dalších nadšenců se nedávno vydal po stopách původní trasy dakarské rallye, tak jak ji v osmdesátých letech absolvoval Karel Loprais. Přesto pro Petra Šiguta zůstávají nejčastějším a nejoblíbenějším tématem jeho snímků Beskydy, místa, kde se narodil a prožil většinu svého života.
Dalo by se o vás říct, že jste cestující fotograf. Co bylo první, cestování, nebo focení?
Po revoluci jsme měli firmu, několik videopůjčoven, a to mi umožnilo hodně cestovat. Kamarád Jaroslav Jindra, který už mnoho let točí cestopisy pro Českou televizi, mne jednou pozval na putování do Maroka. Já jsem si vzal videokameru a zkoušel jsem tam něco natáčet. Jenže následně jsem zjistil, že to nikoho moc nebaví, hodinu se dívat, jak někdo někam chodí. Aby to mělo smysl, muselo by to být profesionálně nazvučené a sestříhané, což je dosti zdlouhavé. A právě tehdy jsem dostal digitální foťák, což byla velká novinka, a začal jsem si kupovat časopis Digitální fotografie. Když jsem viděl, jaké tam otiskují fotky, řekl jsem si, to přece můžu udělat i já a ještě lépe. Takže jsem jim poslal fotku a hned mi ji otiskli.
Takže jste začínal přímo s digitálním foťákem?
Otec fotil na klasiku, chodíval jsem s ním i do černé komory vyvolávat snímky. To se mi samozřejmě líbilo. Mimochodem otec fotil i ruské tanky, když přijely do Frenštátu v roce 1968. Byla za ním kvůli tomu i tajná policie, ptali se, proč je fotil. Tak se vymluvil, že se mu líbilo, jak se kouří z těch pásů, naštěstí jim to stačilo a nechali ho být.
Ve vašem profesním životopise uvádíte i ocenění časopisu National Geographic...
Jednou za mnou přišel místní historik, profesor Libor Knězek, a ten mi říkal, že přihlásil do soutěže National Geographic mé fotky, které se mu hodně líbily. A já jsem to pro mne zcela nečekaně vyhrál se snímkem podchodu na hranickém nádraží. Pak za mnou přišel jeden vydavatel, jestli s ním nechci dělat kalendáře s beskydskou tematikou. Ani jsem nečekal, že to bude mít úspěch, prvního kalendáře v roce 2006 se prodalo tisíc, možná patnáct set kusů. Předpokládal jsem, že to bude jen několik set výtisků.
Beskydům jste věnoval i dvě knihy…
Postupně se to nabalovalo. Každý rok jsme dělali kalendáře, pak i knihu o Beskydech, která se zcela vyprodala, bylo toho čtyři a půl tisíce výtisků, potom jsme udělali druhou knihu o Beskydech, ta už je taky téměř vyprodaná, a teď dělám na třetí knize, ale tam bude pro změnu zahrnutý celý Moravskoslezský kraj. To bude trochu složitější, protože jsem musel vyrazit i do Jeseníků, které zase tolik neznám. A já nejraději fotím beskydskou krajinu. Protože si myslím, že nejlepší fotku člověk udělá tam, kde pravidelně chodí, kde to dobře zná. Lépe tak najde dobré kompoziční místo a dobré světlo.
Takže důležitým faktorem vašich snímků je, že daná místa dobře znáte?
Určitě. Vím už, jak to místo vypadá v určitém období, v určité části dne. Samotná krajina nemusí být tak hezká, ale když přijde námraza nebo poprašek sněhu, tak se v ní dá udělat nádherná fotka. Musíte ale vědět, kdy přijít. Stane se, že někam přijdete poprvé a uděláte pěkný snímek hned, ale to je prakticky náhoda. Když jsem třeba v Africe a udělám nějakou fotku na poušti, tak se to lidem líbí, je to pro ně zajímavé, ale já osobně si myslím, že to není úplně ono. Ale kdybych tam žil, už bych věděl, jak to vymazlit, aby to bylo skvělé.
Dokážou vás Beskydy ještě překvapit?
Spíše se zhoršují. Stále více se v nich staví, jde to výše a výše, do toho se dost kácí kvůli kůrovci. Je ještě pár hodně zajímavých míst, ale nikomu o nich neříkám a ani je nefotím, abych tomu nedělal propagaci, aby tam lidé nezačali chodit.
A na starousedlíky žijící v Beskydech, které lze vidět na vašich snímcích, ještě narazíte?
Ty figurky, které tam žijí, ještě jde potkat. Ale jestli chci fotit lidi, tak se s nimi musím nejprve sblížit, aby to stálo za to. Fotil jsem třeba chlapy, kteří v horách za pomoci koní stahují dřevo. To je hodně nebezpečná práce, člověk se i při focení musí mít na pozoru. A jednou jsem byl třeba na Soláni a slyším z lesa zvuky jako: „Jo, můžem, tahej! Trochu doleva!“ Tak tam jdu, natěšený, že vyfotím koně při práci v lese, a ono tam bylo osm Ukrajinců a ti to tahali sami, bez koní.
Je poznat i to, že Beskydy jsou stále více plné lidí, a to nejen ve dne, ale i v noci, jak si stěžuje správa zdejší chráněné oblasti?
To jo, ale na druhou stranu povolili na Pustevnách stavbu vyhlídkové stezky a letos na Silvestra tam byl dokonce i ohňostroj. Aspoň na těch horách by mohli lidé nechat těm zvířatům klid. Já také chodím kvůli focení do hor v noci, ale lidi naštěstí moc nepotkávám. Ale třeba na Lysé v zimě ve dvě hodiny v noci, bylo to i trochu bokem, ke mně najednou přiběhl chlap na lyžích. Prý tam trénuje na závod LH24. A tyhle masové akce tomu přelidnění napomáhají. Ale to už jiné nebude, takhle to je na celém světě.
Vaším koníčkem je i počasí. Pomáhá vám to při focení?
Určitě, protože bez světla ta krajina není tak zajímavá. Fotku dělá zajímavé světlo a počasí. Někdy mi lidé pošlou fotku, že si koupili drahý objektiv, ale že jim fotí špatně, že ty hory tam nevypadají dobře. A já jim říkám, ale vy to máte focené v létě, odpoledne, co na tom chcete vidět? To není objektivem. Třeba v létě tu nejzajímavější fotku uděláte půl hodiny před rozedněním a dvacet minut po něm, pak už můžete jít domů. Stíny zmizí a kouzlo je pryč. V zimě je to jiné, když jsou mraky a slunce je nízko, jdou relativně dobré fotky udělat i kolem poledne. Já ale raději dělám fotky při rozednění. To ještě bývá v údolích mlha a třeba i námraza, a večer už to zmizí.
Takže když fotíte, jdete na místo, které chcete vyfotit, v čase, který podle vás bude dobrý?
Ano, ale ne jednou. Mnohokrát. Sleduji třeba i webkameru na Lysé hoře, abych viděl, jak situace vypadá. Pak ale třeba na místo přijdu a není to tam takové, jak bych potřeboval, a rychle se musím přemístit jinam. Je to tedy i o štěstí.
