Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Jmenuji se Ondřej, je mi 38 let a jsem šest let ženatý, děti nemáme. Když jsem si svou ženu bral, nijak zvlášť jsem o ně nestál, i když možná jednou bych je mít chtěl. Ovšem moje nastávající si tenkrát souhlas se svatbou, vlastně vůbec i s tím, že spolu budeme žít, vymínila právě tím, že děti mít nebudeme. A já byl zamilovaný a chtěl ji, tak jsem jí to slíbil.
Manželka totiž dělá kariéru. Je v představenstvu jedné velké mezinárodní firmy a vzhledem k tomu, že je velmi ctižádostivá, dítě jí prostě do jejího života nezapadá. I náš sňatek byl víceméně kvůli tomu, že jí prý přidal na vážnosti a serióznosti, než kdybychom spolu jen žili. Já kariéru nedělám, i když peníze vydělat dokážu. Jsem na volné noze, mám malou reklamní agenturu a naštěstí i pár zajímavých klientů.
Láska dvakrát do měsíce
Předtím, než jsem poznal svou ženu, žil jsem si takový volný nevázaný život. Žádnou stálou přítelkyni jsem neměl, většinou moje vztahy trvaly jen pár týdnů, maximálně pár měsíců. Nechtěl jsem se vázat a spíš jsem chtěl užívat života. S bývalým kolegou a vlastně nejlepším kamarádem jsme rozjížděli vlastní agenturu, práce bylo nad hlavu a po ní jsme si chtěli jen někde u piva vyčistit hlavu.
Ovšem jeden dlouhotrvající vztah jsem měl, byla jím bývalá spolužačka z vysoké školy. Nikdy jsme spolu sice nechodili, ale poznali jsme se opravdu velmi detailně. Náš vztah byl založený prakticky jen na sexu. Na škole jsme se stýkali víc jak dva roky. Po promoci šel každý svou cestou a pár let jsme se neviděli.
Až před několika lety jeden ze spolužáků domluvil setkání bývalých spolužáků z vysoké. Abych pravdu řekl, moc se mi tam jít nechtělo, ale kamarád mě ukecal a také jsem doufal, že ona tam bude. A byla. Od prvního pohledu bylo jasné, že to mezi námi opět jiskří a já si uvědomil, že mi vlastně hodně chyběla. Celý večer jsme strávili spolu, povídali jsme si o uplynulých letech, co jsme dělali, prožili a tak podobně. Byla už vdaná a měla dvouletou dceru.
Bylo nám oběma jasné, že chceme opět navázat tam, kde jsme tenkrát před lety skončili. Začali jsme se stýkat, ovšem nešlo to často, maximálně tak jednou dvakrát do měsíce. Přítelkyně chodila ke mně, žil jsem sám a bylo to tak nejjednodušší. Rovnou jsem jí řekl, že ji mám rád, je mi s ní dobře a rozhodně nemám v úmyslu jí rozbít její manželství. I ona chtěla zůstat se svým mužem, měli spolu krásnou dceru a celkem jim to klapalo.
Scházeli jsme se necelé dva roky. Pak se to přítelkyni párkrát nehodilo, vymlouvala se na všechno možné, až se zničehonic odmlčela. Nebrala mi telefon, nereagovala na zprávy. Nechal jsem to být, nechtěl jsem jí nějakým nátlakem, abych zjistil, co se děje, způsobit problémy, tak jsem se prostě smířil s tím, že to nejspíš chtěla ukončit a jen mi o tom zapomněla říct.
Pak jsem po čase poznal svou budoucí ženu. Byla první, do které jsem se opravdu zamiloval. Vzali jsme se a žijeme v celkem spokojeném manželství. Ale je pravda, že ta prvotní zamilovanost brzy vyprchala. Mám svou ženu rád, pochopil jsem však, že pro ni asi vždycky bude práce na prvním místě a jak stárnu, tak si začínám uvědomovat, že život je i o něčem jiném.
Mám být tátou?
Všechno to mi došlo po setkání s dávnou přítelkyní. Před zhruba měsícem se mi ozvala, že by mě ráda viděla. Pochopitelně jsem okamžitě souhlasil. Vysvětlila mi, proč se tenkrát odmlčela a nereagovala na mé vzkazy. Byla těhotná a nechtěla, abych se o tom dozvěděl. Nebyla si jistá, jestli je dítě moje, nebo jejího manžela, a rozhodla se, že to ani nebude zjišťovat. Jenže její manželství skončilo, zůstala sama s dětmi. Manžel si našel dvacítku, dokonale zhloupl, spálil za sebou mosty a požádal o rozvod. Děti mu do nového života moc nepasují, ale aspoň jí posílá peníze. Myslel jsem, že se jí po mně jen zastesklo a chtěla se vypovídat, ale řekla mi, že si je čím dál víc jistá, že její syn je můj. Má moje oči i tvar úst, stejný úsměv, a i když mu je teprve pět let, některá gesta má prý taky jako já. Chtěla mi to říct a nechat už na mně, jak se s tím vypořádám. Prý bych to ale měl vědět.
Dokonale mi tím ale nabourala můj bezproblémový a klidný život. Kluka jsem ještě neviděl, ale v skrytu duše doufám, že bych mohl být jeho táta. Jenže co dál? Mám odejít od své ženy? Žít s matkou svého potenciálního syna? Pochopil jsem, že ona by nebyla proti.
Ondřej
Názor odbornice: Berte ohled na dítě
PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.
Vážený Ondřeji! Jste v komplikované situaci. Ve stávajícím vztahu nejste dvakrát spokojený, do toho jste se dozvěděl, že máte možná někde (už pětileté) dítě. Neukvapujte se v rozhodnutích, která by pravděpodobně byla nevratná. Dejte sám sobě čas na rozmyšlenou, ideálně za asistence odborníka, psychologa zabývajícího se mezilidskými vztahy.
Je velký rozdíl v tom, když se se ženou stýkáte pouze jako milenci, bez závazků v přítomnosti a v budoucnosti, a tím, když byste naskočil do každodenního vztahu jako partner a táta pětiletého, možná vašeho biologického syna. Pominu-li všechny ostatní roviny příběhu – odchod ze stávajícího manželství a pokus o plně funkční vztah s bývalou milenkou – je tady pětileté dítě. To tátu má, o intenzitě jejich vztahu moc nevíme. O možnosti jiného táty chlapec netuší. Když by se tuto informaci dozvěděl, poměrně to otřese jeho jistotami. Ještě horší by však bylo, kdyby se v chlapcově životě objevil nový táta a vzápětí by zase zmizel, ať už z jakéhokoliv důvodů. Při svém rozhodování tedy, prosím, berte ohled na tohle dítě. Dospělý se se ztrátami vyrovná, možnosti dítěte jsou však kvůli jeho nezralé psychice značně omezené.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 20. ledna 2020. Anketa je uzavřena.
