Malým dětem vtloukáme do hlavy, že lhát se nemá, a pro jistotu je ještě krmíme moudry o tom, že lež má krátké nohy. Sami se tím ale v dospělosti neřídíme. Z nevinného dětského věku totiž všichni dospějeme do situace, kdy si uvědomíme, že bez nějaké té lži to v životě zkrátka nejde.
Lhát děti učí často sami rodičeJak je vychovat k pravdomluvnosti? |
Lžeme, abychom pro sebe získali nějakou výhodu nebo se vyhnuli trestu. Lžeme ze strachu, kvůli lepšímu společenskému postavení nebo z pohodlnosti. A lžeme ve vztazích. Nechceme totiž partnera ranit (přece mu neřeknete, že jeho nejlepší kamarád je opravdu příšerný člověk) nebo se mu přiznat, kolik utrácíme peněz (aneb Ty šaty mám už léta, no vážně!).
Chudák maminka
A protože se zkoumá všechno možné, odborníci se vrhli i na průzkum lží. Tipnete si, kdo lže častěji? Jsou to muži, nebo ženy? Odpověď vás nejspíš nepřekvapí. První možnost je správně. Páni tvorstva si pravdu „upravují“ zhruba třikrát denně, zatímco něžné pohlaví není zcela upřímné „jen“ dvakrát za den.
A rozdíl je i v povaze a okolnostech našich lží. Zatímco ženy lžou proto, že nechtějí být na nikoho zlé, pravda je moc krutá, chtějí být ohleduplné nebo vzbudit u ostatních soucit, muži se uchylují ke lži nejčastěji kvůli svému vlastnímu egu. Zkrátka nechtějí přiznat svou chybu či slabinu, v očích ostatních totiž rádi vypadají důležitější, schopnější a celkově lepší, než ve skutečnosti jsou.
Nejsnadněji se lže po telefonu a muži i ženy bez rozdílu nejčastěji „kecají“ své matce.
Je mi dvacet devět
Asi není žádným překvapením, že něžné pohlaví lže nejčastěji o záležitostech týkajících se vlastního těla. Přiznejte se, milé dámy, prozrazuje se vám snadno třeba to, kolik vážíte a zda jste trochu nepřibraly? Nebo si tu ne vždy příjemnou pravdu (koneckonců, se svým tělem není spokojená snad žádná) trochu upravujete?
Spousta žen lže i o svém věku, především pak lidem, kteří je neznají. Při vhodném osvětlení a s dobrým kosmetickým arzenálem tak můžou tvrdit, že je jim dvacet devět let, klidně třeba až do pětatřiceti.
Top 10 ženských lží1. Nic mi není. 2. Nemám tušení, kde to je. Neviděla jsem to. 3. Měli to v akci / ve výprodeji. 4. Moc jsem toho nevypila. 5. Dneska ne, bolí mě hlava. 6. Ten sex byl úžasný. 7. Už jsem na cestě. 8. Tohle už mám dlouho. 9. Já jsem ti nic nevyhodila. 10. Přesně tohle jsem si vždycky přála, opravdu. |
Ženy lžou také o tom, kolik utrácejí peněz, a o věcech, které si kupují. A často používají i tzv. milosrdné lži. Sem patří nepravdy pronášené o partnerově matce („Je to úžasná žena!“), případně o jeho kamarádech („Skvělí lidé, opravdu!“), samozřejmě také lži týkající se intimních záležitostí, například o množství sexuálních partnerů nebo o orgasmu.
Skoro nic jsem nepil
Páni tvorstva nejčastěji pronášejí tzv. hospodské lži. Dostat z nich upřímnou odpověď, kolik toho vlastně vypili a kolik je to stálo peněz, je téměř nadlidský úkol. Pokud jde ale o ty peníze, většinou se vám nesvěří ani s tím, kolik utratili za nějakou svou „hračku“.
A pak je tu ještě skupina „komunikačních“ lží. Lžou o tom, proč partnerce nezvedli telefon nebo neodpověděli na zprávu, a pravdu si zkreslují i v případě, že nestihnou (nebo nechtějí stihnout) schůzku, kterou si se svou polovičkou domluvili. Vymýšlejí si, když přijde řeč na počet sexuálních partnerek (ovšem na rozdíl od žen si přidávají), a v neposlední řadě dokážou také mistrně lhát o nedostatcích své manželky či přítelkyně, takže z jejich úst nejspíš neuslyšíte, že jste vážně přibraly a s tím zadkem byste měly něco dělat.
Top 10 mužských lží1. Moc jsem toho nevypil. 2. Nic mi není. (Ve chvílích, kdy se jim nechce komunikovat.) 3. Neměl jsem signál. 4. Bylo to levné. 5. Už jsem na cestě. 6. Stojím v koloně. 7. Ne, vůbec nemáš tlustý zadek. 8. Omlouvám se, ta zpráva od tebe mi nepřišla. 9. Ty jsi zhubla, ne? 10. Přesně tohle jsem si vždycky přál, opravdu. |
Možná chtějí zabránit megahádce, která by se nejspíš strhla, nebo se možná jen bojí. A nebo, což je nejlepší možný důvod, vás zkrátka mají rádi takové, jaké jste. (Ano, sebeklam je také jedna z oblíbených forem lží.)
Pozor na hranice
Lež je vlastně takový společenský fenomén. Patří sem vše od zatajování informací přes polopravdy a překrucování skutečnosti až po vymýšlení vlastní reality, je ale na každém z vás posoudit, co je ještě v normě a co už je za hranou.
Pokud přimhouříme obě oči, za společensky přijatelné (a někdy i společností vyžadované) můžeme považovat oblíbené milosrdné lži (partnerovi, kamarádce, kolegyni v práci, pronášené vlastně komukoliv).
Nikomu jimi neškodíme, právě naopak, a náš dobrý úmysl je tím, co takovou lež dokáže ospravedlnit. Pokud ale přece jen někdy přikročíte i k závažnějším výmyslům, měli byste s nimi zacházet jako se šafránem, jinak vás nakonec doženou. To o těch krátkých nohou se totiž neříká jenom tak.
