Kdy jste vůbec začala s karlovarským divadlem spolupracovat?
Bylo to v roce 2014. Tenkrát se v Karlových Varech připravovala britská komedie Láska mezi nebem a zemí. Vlastně to byla tak trochu náhoda, že jsme na sebe s tehdejším uměleckým šéfem Činohry Karlovarského městského divadla Jiřím Saydlerem narazili. Jedna moje kamarádka se přátelila s jeho ženou a tak nějak to domluvila. Navíc jsme bydleli kousek od sebe, takže za mnou pak Jirka přijel řešit hostování ve Varech jednoduše na kole. Přijala jsem hned.
Co vás k tomu vedlo?
Miluju západní Čechy, to mělo určitě velký vliv. Navíc, já jsem takový staromilec a karlovarské divadlo, to je pro mě opravdu divadlo se vším všudy. Nemám moc ráda moderní budovy, které spíše než divadlo připomínají krematorium. Divadlo má být slavnostní a krásný prostor. S balkonem, velkými lustry, oponou, která se vytahuje ručně, postaru. Karlovarské divadlo je přesně takové.
Bára Štěpánová
|
Jinde nabídky odmítáte?
Já jsem byla v angažmá pouze jednou v životě, a to v Plzni, což bylo krásné období, ale nejsem úplně typ do angažmá. Jsem ráda s lidmi, se kterými je mi dobře, a v souborech to někdy vypadá všelijak. Nicméně Jiří mi byl sympatický a navíc se mi neuvěřitelně líbila ta hra. Měl v ní pro mě připravenou krásnou roli anděla strážného. Ta role nebyla velká rozsahem, ale měla obrovský význam pro děj, uzavírala první a druhou půlku, a byla moc hezky psaná. Britský humor je mi velmi blízký.
Provázely vás před hostováním také nějaké obavy?
Měla jsem trochu strach, jak mě Karlovaráci přijmou. Ale myslím, že Jirka to tehdy udělal vlastně moc šikovně. A že je to vlastně pozitivní, lidé se přijdou podívat na to, jak ta Štěpánová vypadá, jestli je to na jevišti stejné jako v televizi. A při tom uvidí celou inscenaci.
Když Láska mezi nebem a zemí skončila, tušila jste, že se vrátíte?
Po derniéře se mi stýskalo. Po divadle, po lidech z Varů, z divadla. Pořád jsem sem jezdila, třeba na Loket, a tam jsem se potkala s Viktorem Braunreiterem. No a právě Viktor napsal hru Tajemství pánů Becherů, ve které ve Varech hraji teď.
Jakou postavu v této hře ztvárňujete?
Ujala jsem se role Barbary Becherové, což byla druhá žena Josefa Bechera, autora receptu na becherovku. Role Barbary je zase tak akorát, není velká, ale je důležitá. Mám práci i v Praze, takže musím celé zkoušení vždy sladit i s mými dalšími závazky. Barbara má tři výstupy a je tam co hrát. Jednou je za slečnu, jednou za ženu a jednou za starší dámu.
Jaké to je, zahrát si reálnou historickou postavu?
Je to divadlo, je to stylizované, je tu prostor pro fantazii. Barbara Becherová není v rámci historie nijak notoricky známá. Není to tak, že bych si musela dávat pozor, abych jí byla zcela historicky věrná. Není to jako hrát Margaret Thatcher, kterou lidé mají v paměti ještě živou.
Co vás na Barbaře nejvíce zaujalo?
Když se mluví o rodu Becherů, logicky se mluví spíše o mužích než o jejich ženách. Ale někde v pozadí ty ženy jsou a tahají za nitky. Barbara musela být určitě výjimečná žena. Logické by totiž bylo, že by se tajemství becherovky a rodinná firma předala spíše dětem z prvního manželství Josefa Bechera. Nicméně Barbaře se povedlo prosadit, že recept i firmu zdědí právě její syn Jan. Ten byl sice asi opravdu schopný, ale Barbara to zkrátka a dobře také uměla pro svého syna zařídit.
A váš vztah k becherovce?
Sice jsem si teď k ní díky představení našla cestu, ale milovník becherovky úplně nejsem, abych se přiznala. Nicméně v tomto představení je popsána tak krásně, že to nejednoho umí pořádně nalomit.
Říkala jste, že ke Karlovarskému kraji jste měla pozitivní vztah už dříve. Jak jste se sem jakožto Pražačka vůbec dostala?
Mám ráda místní přírodu, lázeňskou architekturu i atmosféru. S manželem hrajeme golf a místní hřiště máme moc rádi. A díky golfu zde máme i spoustu přátel. Když je třeba představení dopoledne a pak až večer, tak si mezitím zajdu na kosmetiku, zahraji si golf a nebo se projdu po centru. Nebojím se sednout si do neznámého podniku, dát si kafíčko a vychutnat si daný moment. Ráda se koukám ven na ulici, na lidi, co se po ní procházejí, obzvláště tady v lázeňské zóně.
Je vůbec něco, co takovou atmosféru dokáže pokazit?
Při zkoušení a hraní bydlím v Elephantu, přímo naproti divadlu. Do práce to mám doslova minutu. Vždy se kochám pohledem na řeku a divadlo. No ale když jsem se podívala dnes z balkonu, viděla jsem místo divadla jen to lešení a modrou plachtu. Já chápu, že se střecha musí opravit, jen nechápu proč teď, když začíná lázeňská sezona a blíží se filmový festival. Na konci léta a na podzim by to mělo určitě větší logiku. Divadlo je zásadní bod mezi Puppem a Thermalem a je škoda, že už z dálky vypadá takhle, zrovna na vrchol sezony.
A kromě toho?
Malinko také válčím s tou všudypřítomnou ruštinou. Mrzelo mě, že když jsem třeba šla po kolonádě, tak mě Varáci zastavovali a ptali se, co tu dělám a jestli se tu léčím. A já říkala, že ne, že tu hraji v divadle. A oni se ptali, jestli je to v ruštině a ve výsledku byli překvapeni, že se tady v městském divadle vůbec hraje česky. To mě mrzelo. Divadlo tady vůbec není v lehké situaci.
A jak se na zkoušení ve Varech dívají kolegové z Prahy?
V Praze to všichni berou, jako že zkouším v divadle, ptají se co, ale s ruštinou si to nepropojují.
Padají někdy věty o tom, že Vary jsou považovány za méně kulturní město?
Jestli se o Varech říká, že jsou nekulturní, tak to spíše vnímají lidé, kteří tady žijí. Já to beru tak, že Praha je specifická a všude jinde to funguje trochu jinak. Jsou lidé, které kultura zajímá, a jsou lidé, které kultura nezajímá. A obě skupiny najdete všude. I v Praze jsou lidé, kteří v životě nebyli v divadle.
Myslíte si, že se do Karlových Varů pracovně ještě vrátíte?
Já doufám, že určitě. Zatím stále hrajeme Tajemství pánů Becherů. A hned 13. září mám v divadle také svůj pěvecký recitál s živou hudbou. Často, když zpívám, tak je to s nahranými základy, jako jsem zpívala i tady na noci divadel. Ale vystupování s živou kapelou je něco úplně jiného. Přijedou se mnou skvělí muzikanti, kteří hráli s Hanou Hegerovou či Evou Pilarovou, tak myslím, že to bude stát za to. Moc se na to těším. Budeme hrát písničky z Osvobozeného divadla, ze Semaforu i různé šansony, s manželem si po 20 letech soužití zazpíváme společně i duet. On jinak hraje spíš jazz a funky, ale moc mě baví s ním být na jevišti. Co bude s divadlem a se mnou dál, to těžko říct, tím, že se mění koncepce místního souboru. Ale do Varů se budu určitě ráda vracet i tak.
