Ačkoli velké listy a palmové větve nad sebou lidé nosili už od pradávna, vznik prvních skutečných slunečníků je provázán se starou Čínou. Obecně bývá kladen do doby před 1 700 lety, ale některé zdroje naznačují, že ho možná můžeme datovat až 2 400 let zpátky. V Číně se podle zdobnosti slunečníků daly rozeznávat i hodnosti jejich nositelů, přičemž ty nejkrásněji zdobené patřily příslušníkům vládnoucí vrstvy.
Také v antickém Řecku nebyly slunečníky ničím neznámým. Od Řeků se slunečníky dostávají k Římanům. Už v této době nešlo jen o praktickou stránku věci, ale také o módu. Bílá pleť byla symbolem urozenosti.
Slunečník ke každým šatům
Po pádu římského impéria slunečníky z Evropy téměř mizí a objevují se až s nastupující renesancí a rozrůstajícími se obchodními styky s Asií. Rozšířily se hlavně v Itálii, Francii a později také v Anglii, kde se mezi tamější šlechtou staly extrémně oblíbenými. Dámy často vlastnily i několik desítek slunečníků, přičemž každý ladil k jiným šatům.
I v 18. a 19. století zůstaly slunečníky populárními, a to nejen v Evropě, ale i v Americe. Patřily spolu s rukavičkami, kloboukem a punčochami k nezbytným doplňkům každé dámy. Situace se mění ve 20. letech 20. století, kdy do módy přichází opálená pleť, a slunečníky tak mizí ze scény.
Sluneční brýle od Eskymáků
Za vznik slunečních brýlí vděčíme zcela překvapivě Eskymákům, i když jejich verze byla na hony vzdálená té dnešní. K jejich výrobě používali mroží kly, z nichž vytvarovali ploché destičky s úzkými průhledy.
Další podobné „zařízení“ vlastnil římský císař Nero. Při gladiátorských zápasech si dával před oko smaragd, který měl zachytávat škodlivé složky slunečního záření.
Ve 12. století v Číně byly tehdejšími soudci používány kousky kouřového křemene, jejichž účelem však nebylo oči stínit, nýbrž je zakrýt, aby jejich nositel při rozhodování o vině a nevině vypadal tajemně a nedostupně.
První brýle podobné těm dnešním vznikly asi kolem roku 1280 v Itálii. Podle některých zdrojů je jejich autorem florentský mnich Salvino D’Armato. Byly to dvě zvětšovací čočky spojené můstkem. První vyobrazení takových brýlí nám zanechal malíř Tommaso da Modena na své malbě mnichů z roku 1352. Hlavním účelem brýlí v této době sice bylo hlavně odstranit vady zraku, ale protože byly často tónované, chránily také před sluncem.
Brýle proti syfilidě
Historie moderních slunečních brýlí se začíná datovat od poloviny 18. století. Jejich „otcem“ je James Ayscough. Ten se dlouho potýkal s problémem, jak brýle udržet na nose. Nakonec přišel s brýlovými obroučkami, které se vyráběly z kůže, kosti nebo kovu. Na hlavě držely pomocí hedvábných stuh, později kovových stranic. Také ony byly vyrobeny ze zvětšovacích skel, a tak se jim přezdívalo „požehnání starých lidí“.
Předchůdce slunečních brýlí nebyl požehnáním jen pro starší, ale také pro jedince trpící syfilidou. Úspěšně totiž zakrýval dva průvodní znaky nemoci: přehnanou citlivost na světlo a uhnívající nos. Takový nedostatek se zakrýval maskou skládající se z tmavých brýlí s kovovou násadou na nos.
Až do začátku 20. století byly sluneční brýle považovány za nevzhlednou zdravotní pomůcku. Ale ve dvacátých letech minulého století se jejich nošení rozšířilo, protože si je oblíbily celebrity, které se s jejich pomocí chránily před fanoušky a také blesky fotoaparátů.
