Film Pirko popisuje osud mladé dívky, která po dovršení osmnácti let opouští dětský domov na Slovensku a odjíždí do Prahy, kde padne do rukou pasákům. Proč jste si pro svůj režijní debut vybrali zrovna tohle téma?
Lucia: Protože se kromě umění věnuji také psychologii a sociální práci. A v dětských domovech a reedukačních centrech, kde z různých akademických důvodů působím, se s těmito děvčaty potkávám. Scénář vychází z konkrétních příběhů, ale film je přikrášlený. Skutečnost je mnohem horší.
Takže to, že dívku v osmnácti letech propustí z dětského domova s obálkou peněz a od té chvíle nikoho nezajímá, je skutečně reálné?
Lucia: Je to klasický příběh. Samozřejmě žádná oficiální statistika neexistuje, protože monitorování těchto děvčat je velmi obtížné. Vědět o sobě dávají asi tři procenta chovanců. Tuto problematiku jsem ale konzultovala se spoustou soudních znalců, sociálními pracovníky i majiteli veřejných domů. A z toho, co jsem zjistila, vyplývá, že sedmdesát procent děvčat z dětských domovů končí jako prostitutky. Kluci jsou na tom ještě hůř – poté, co opustí dětský domov, jich asi osmdesát procent skončí na ulici. A to, že děvčata vychází z domovů s obálkami nepřipravené na život, je fakt.
Vy jste se taky tak intenzivně zajímal o tohle téma?
Petr: Ne, vůbec. Já jsem z naší dvojice ten povrchnější a do projektu jsem přišel mnohem později. Lucie mě vzala mezi ty holky a se mnou to pohnulo natolik, že jsem se tomu začal plnohodnotně věnovat. Je to s prominutím prasárna nechat ty mladý holky jen tak bez pomoci. Mělo by se zřídit víc domů na půli cesty a těm lidem pomoct.
Lucia: Ale my tady od toho nejsme. Od toho jsou politici.
Petr: A umělci jsou od toho, aby na to poukázali.
Lucia: Ale pravda je taková, že nevíme, jestli náš film něco změní. Normální člověk by si asi řekl, že měl jet radši na dovolenou (smích).
Na filmu jste pracovali pět let. Jaká část byla nejdelší? Sběr materiálu?
Lucia: Ne. Touto problematikou se zabývám dlouho, materiálů jsem měla k dispozici dost. Nejdéle trvalo shánění peněz.
Petr: Pirko je nepohodlné téma, tím pádem se projektu neúčastnila žádná televize. A když za sebou nemáte tu podporu, jakou je například silná televize, tak je všechno samozřejmě náročnější. Na filmu s námi například spolupracovali lidé za poloviční honorář jenom proto, že se jich to téma nějak dotýká. My jim ale zase ustoupili v tom, že jsme museli dva měsíce čekat, než jim skončil nějaký komerční projekt. Takže i proto se na filmu pracovalo tak dlouho. Ale nejdelší částí bylo opravdu to shánění peněz. Když jdete proti proudu, máte to vždycky těžší.
Celý rozhovor najdete v novém vydání týdeníku Téma.
26. října 2016 |
