Upřímně obdivuji každou ženu, která se rozhlédne po prodejně přetékající nejrůznějším oblečením a neomylně vytahuje jednotlivé kousky, kterých já bych si v té záplavě zaručeně ani nevšimla. Mě spíš naopak nekonečné moře šatstva zaskočí, a než abych se přehrabovala, odcházím raději vedle na kafe.
Se stylistkou po boku jsem si ale ve čtvrtek dopoledne mohla dát kafe přímo v prodejně a přitom s ní ještě poletovat sem a tam. Zatímco sama bych těch pár kousků oblečení vybírala celý půlden, stylistka mě už po několika málo minutách poslala s plnou náručí halenek, sukní, kalhot, kabelek i šperků do kabinky.
Můj nákupní den začal hned ráno po probuzení myšlenkou, že když už si mám něco nového pořídit na sebe a budu se u toho fotit, tak ať ta proměna tedy stojí za to.
Před nákupem musím vypadat co možná nejhůř, naopak v novém pak úplně skvěle, abych zkrátka maximálně prokoukla. Nejen že jsem se tedy ráno vůbec nenalíčila, ale vzala jsem si na sebe džíny, v nichž už chodím jen se smetím, případně ještě nanejvýš na procházky se psem. Když už, tak ať to stojí za to. Jdu do toho s heslem: z bezdomovkyně šéfredaktorkou.
Takže když už si zkouším v kabince modely, které mi stylistka Lucie vybrala, jsem už nalíčená od Evy, vizážistky z Mary Kay. Ta mé pleti pomohla rozjasňujícím make-upem, hnědé oči zvýraznila stíny v barvách latté a rty podtrhla decentní starorůžovou rtěnkou.
V mé zkoušecí kabince vládne chaos. Ještě že mi stylistka podává jednotlivé kousky tak, jak je mám k sobě nakombinovat. První je na řadě variace na styl hippies: tmavé strečové džíny až do pasu, dole lehce do zvonu. Trefila se, zvonáče miluju víc než úzké slimky. Jsou pohodlné a s oranžovou halenkou do etno stylu, kloboukem, plédem a kabelou už mi chybí snad jen joint... A s ním při mém povolání poněkud nedosažitelný klid a mír. Všichni totiž spěcháme. Stylistka má už za chvíli objednanou další zákaznici, já, kameraman i fotograf spěcháme do redakce.
Čekám, že mi to v diskuzi vytmavíte
Mám pocit, že nezvládám pózovat, nevím, kam s rukama, jak skrýt pod oblečením cenovky, aby netrčely, úsměv mi co chvíli tuhne na rtech a myslím na všechny ty diskutéry, kteří mi tohle všechno pod článkem s chutí vytmaví. Jednou za čas přesvědčím sama sebe, že je fajn vyjít s kůží na trh, abyste věděli, že ti „pisálkové“ jsou taky jen z masa a kostí. Druhý den si obvykle rvu vlasy opakujíc si v duchu mantru: kdybych to byl býval věděl...
Druhý model mi stylistka vybrala prudce elegantní a šik. Snad že jsem jí na začátku říkala, že mám ráda ležérní francouzskou módu, která je jemná a doladěná do detailu a přitom vypadá nesmírně přirozeně. Jako na potvoru jsem si však měla obléct něco, co v mém šatníku neexistuje. Bílou halenku. Ani nevím proč, ale romantický styl jsem za poslední léta vytěsnila, halenku mám doma snad jedinou. K ní mi Lucie vybrala černou koženkovou sukni s krajkovým lemem, černé vysoké kozačky a nakonec na hlavu černý baret.
Dost možná jsou všichni předem domluveni, a tak mi tenhle outfit chválí vedle stylistky, kolegyně a manažerky prodejny i fotograf s kameramanem. Barety se mi líbí, i když je nenosím a úplně se v něm necítím. Jinak se - dost možná i pod vlivem okolí - rozplývám po chvíli taky.
Ačkoliv si den co den dávám předsevzetí, že nebudu zbytečně utrácet, mířím se sukní a halenkou k pokladně a vytahuji knížečku Ona Dnes se slevovými kupony, které právě dnes vyšly společně s deníkem MF DNES a Magazínem.
V okamžiku, kdy čtete tyto řádky, už visí moje nové kousky oblečení ve skříni. A jestli se vám snad nelíbí, já se budu ještě aspoň chvíli, než si přečtu diskuzi, rozplývat.
